Není nákup jako nákup
Když vejdete do samoobsluhy, tak není takový rozdíl, v jakém obchodě nebo supermarketu jste. Vezmete si vozík nebo košíček a procházíte a prohlížíte regály. Sem tam se vám něco zalíbí, něco potřebujete, tak to uložíte do košíku. Nebo jste typ, že pátráte po slevách a jdete za svým cílem. Ale to teď není podstatné. Když uznáte, že jste na nic nezapomněli, povětšinu máte plný košík a směřujete své kroky k pokladně.
A tady se věci mění. Dám dva příklady.
Blížím se k pokladnám buď v Americe, nebo, lépe když upřesním, v Sydney. Slečna se na mě usměje a doporučí mi pokladnu, kde nestojí nikdo nebo jeden člověk. Kdo má v košíku jednu nebo dvě věci je nasměrován k samoobslužní pokladně, souhlasí-li s tím. Přejdu k pokladně, kterou bych si vybrala i bez doporučení, ale musím uznat, že je to od děvčete milé.
Vyndám si věci z košíku na pás a košík odložím na k tomu určené místo. Mezitím si připravím peníze nebo kartu. Když na mě přijde řada, vidím nejprve zářivý úsměv a prodavač nebo prodavačka mě mile pozdraví, povětšinou se mě zeptá, jak se mi daří, jak se mám a já řeknu, že docela dobře nebo ne tak špatně, někdy jen OK a ona mezitím začne markovat. Já sleduji dispej, kde vyskakují ceny za můj nákup. Ona má vedle pokladny zavěšené dvě řady igelitových tašek, do kterých ukládá můj nákup. Nedává to tam hala bala, jak byste předpokládali, nefrkne tam toustový chleba nebo koláče a na ně pytlík brambor. Nemíchá maso s pečivem, nenahází to do jedné tašky a potom do druhé, ale náležitě to rozděluje, jak by to dělala každá rozumná hospodyně. Když je ta která taška plná, odstaví ji na vedlejší stoleček a pokračuje dál. Co máš dneska v plánu? Nadhodí mezi prací. Já ještě nevím. A co ty? Já jsem byla včera na Manly na párty a bylo to super. Tak nějak něco prohodí, podle toho, koho má před sebou. Když skončí a vy máte na vedlejším stolečku třeba pět šest tašek, tak vám řekne konečnou sumu. Buď od vás vezme peníze, nebo počká, až vložíte do čtečky svou kartu. Vytiskne vám účet, vrátí nazpět peníze, znovu se usměje a řekne: Měj hezký den a brzy nashle. Vy ji popřejete totéž, posbíráte si své tašky a odcházíte. Cestou se ještě usmíváte.
V Americe mi je často nějaký poslíček dal do vozíku a odvezl k autu.
A teď druhý příklad.
Blížím se k pokladně někde, kde to všichni znáte, kde to milujete, kde často nakupujete. Nemusím upřesňovat. Když na mě u některé pokladny přijde řada, vyndám věci z košíku na pás a košík stále držím v ruce nebo vozík stále tlačím před sebou. Když už jsem u pokladny, pokladní nezvedne ani zrak, natož aby se usmála, a o pozdravení nemůže být ani řeč. Když ji náhodou pozdravíte vy, zvedne hlavu, jako byste právě spadli z višně a neví, co má říct. Začne markovat a věci dávat na miniaturní plošinku vedle kasy, občas je rukou odsune, aby tam mohla dát další. A vy si mezitím připravujete peníze nebo kartu a nevíte, co dřív. Kartu už držíte v ruce a teď druhou rukou dáváte věci nazpět do košíku. A máte pocit, že to nestihnete, nějaké rovnání nepřipadá v úvahu. Házíte to tam jedno přes druhé a snažíte se, abyste to včas stihli, něco nerozbili, neboť za vámi čekají další. Jste nervózní. Mezitím platíte. Bez úsměvu, bez rozloučení odplujete s košíkem do kouta, kde nákup cpete do batohu nebo s vozíkem štrádujete k autu. A oddychnete si, že to máte za sebou.
Málokde v obchodňáku jsou lavičky nebo stolečky, kde byste si mohli smlsnout něco z toho, co jste si právě nakoupili. Nebo si překontrolovat účet a minutku odpočinout. Škoda. A stačilo by jen tak málo.
