Titáni a Storucí Titáni jsou vlastně do jisté míry předchůdci antických bohů, ale tak jednoduché to všechno zase není. Jsou to děti Gaie a Urana, jsou nesmrtelní, někteří měli děti, jiní ne. Mezi původní generaci Titánů patří: Ókeanos, Koios, Kríos, Hyperíón, Íapetos a Kronos a Theia, Rheia, Mnémosyné, Foibé, Themis a Téthys.
Podle některých verzí titánských dvojic bylo dokonce sedm a každá dvojice měla jeden den v týdnu. Častější je ovšem verze s šesti dvojicemi. Okeános a Téthys snad měli tisíckrát tisíc dětí, jako vodních pramínků. Později se Ókeanos stal řekou, která se rozlila kolem celého vesmíru. Žil s Téthyí ve vzdáleném paláci na konce světa. Jakmile bylo stvoření světa dokončeno, jejich láska ochladla.
Ovšem do takových detailů se nořit nechci. Připomeňme si jenom, že tito obři byli tak ohromní, že pokud šli po zemi, sahaly jim palmové listy po kotníky. Bděli nad zákony ještě neoživené přírody a ten hlídací úřad udělal jejich svět studeným jako led a pevným jako skála. Kráčeli rozměrnými prostorami ve svých pláštích z kovů a kamení, neznali žert ani radost. Byli studení, neosobní, krutí jako osud sám.
Zdá se, že trochu se tomuto způsobu existence vymykala dvojice Ókeonops a Thetys. Měli tisíce dětí, byli všichni hraví, milovali vodní život v prostoru. Zdá se, že to trochu vadilo nejmladšímu z titanů, Knosovi, ale k tomu se trochu vrátím v dalších kapitolách. Stejně jako k tomu, jak se Knosos stal vládcem mezi Titány.
S t o r u k é, nebo spíše Hekatoncheiry bychom ani v antice snadno nepotkali. Kronos je po vítězném boji uklidil za diamantovou stěnu pod zem, protože jenom přes diamantovou síť nedokázali ani oni proniknout. Kdyby nějaký smrtelník přesto dokázal proniknout do Tartaru, uviděl by obry vyšší, než byli Titáni, obry ošklivé, až hnusné. Každý z nich měl sto rukou, sto nohou a padesát hlav. A každý úd se lišil od druhého, hlavy byly tlamy, jedna ošklivější než druhá. Radši poděkujme Titánům a hlavně Kronovi za to, že tahle hrůza zmizela v antickém pekle.
Předolympský svět byl tedy také světem nejistot a spoutaných vášní, světem ještě bez lidského mravenčení, ale už se strachem a hrůzou. Vraťme se spolu na svět okolo moře a krásných pohoří, nečeká tam jenom člověčí hemžení.