Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Život tropí hlouposti – aneb mé životní paradoxy a renoncy (31)
Když jsem teď „zkoukl“, co vše jsem zatím ze svých životních paradoxů a renonců na sebe práskl, tak jsem se trochu zapýřil studem. A to proto, že zde vlastně kromě drobných dětských rošťáren sbírám pouze kladné body! Takže je nutné to vyvážit alespoň něčím negativnějším.
Po další tři roky až do jara 1957 jsem bydlel v koleji Na slupi, která stála naproti koleji Albertov. Zpočátku na “šesteráku“ se třemi dřevěnými palandami, později už „pouze“ ve čtyřech a na kovových pérových postelích. A zde bych klidně mohl odkázat na krásnou píseň Kolej Yesteday v podání Michala Prokopa, který je sice o půl generace mladší než já, ale autor hudby Petr Skoumal i autor textu Pavel Šrut už jsou téměř mými vrstevníky.
Snad jediné, co bych do textu toho songu doplnil ze svých zkušeností, je fakt, že jsem se zásluhou svých tří spolubydlících – doživotních přátel - výrazně zdokonalil v licitovaném mariáši a bohužel také vstoupil do klubu kuřáků. Jeden z nich - Franta - si dokonce dovedl zapamatovat téměř všechny „štychy“ tak, jak šly po sobě, a protože se samozřejmě karty nemíchaly, velmi často věděl, co mají v ruce druzí dva hráči a co je v talóně! Tento kamarád byl o dva roky starší, protože si jako syn menšího kulaka musel přijetí na vysokou školu nejprve vysloužit pobytem mezi dělníky a družstevníky na venkově. Mimo jiné pomáhal budovat i Slapskou přehradu. A právě z jeho vyprávění vím, že je pamětníkem vesnických furiantů, kteří dovedli za jediný večer v hospodě prohrát krávu! Tak těmto borcům jsme my s pěti haléřovým mariášem nesahali ani po kotníky. Další mindrák pak nám téměř všem připravil jiný kolega – Jaroušek, který sice mariáš moc neuměl, ale když hrál vleže na posteli a naslepo šachy proti nám zbývajícím, kteří bedlivě promýšleli každý jeho tah na stole nad šachovnici, tak většinou vyhrál. On měl totiž v šachu už devatenácti letech 1. výkonnostní třídu!
Z těchto let musím uvést ve známost zajímavé příhody se zahraničními studenty. Na koleji s námi jeden rok bydleli ve dvou pokojích Korejci, samozřejmě severní, a úplně nás odrovnal fakt, když jsme zjistili, že jsou tak nějak kastováni! Byli tam dva zřejmě prominentní a asi čtyři zbývající jim doslova sloužili! Čistili jim boty, nosili jídlo na pokoj a tak. Pak jsme se dozvěděli, že ti dva, kteří se nechali obsluhovat, byli bývalí vojáci – kapitáni. Česky mluvili pramizerně vlastně se s námi nebavili. Zmizeli nám z obzoru během jediného roku. Pak s námi bydlelo i několik Řeků, ale ti byli v pohodě, do našeho kolejního života docela zapadli a většina z nich dostudovala. A ještě jednu asijskou příhodu. Do menzy chodila hezká Číňanka, se kterou jsme jednou dali řeč. Jak takž jsme se domluvili, ale to co jsme se od ní dozvěděli nás také uzemnilo. Na dotaz odkud je, nejprve odvětila jakýmsi čínským kuňkáním. Když jsme žádali o upřesnění, následovalo jiné kuňkání a teprve asi napotřetí jsme zachytili název Pejking. No a když jsme se zeptali, jak je to čínské velkoměsto vzdálené od jejího domova, dozvěděli jsme se, že tři dny vlakem!
Podívejme se ale nyní, jak jsme se tehdy stravovali. Protože jsem každý týden jezdil domů, přivážel jsem si do Prahy maminčiny buchty, bábovky, koláče a podobné pečené domácí lahůdky, takže o snídaně bylo postaráno. Na obědy a večeře jsem pak chodil do různých menz. V prvním roce, když jsem bydlel v Lazarské ulici, to byly menzy v centru – ve Spálence a v Křemencárně, v dalších letech pak na Albertově a ponejvíce mě živila menza v koleji Budeč. Pokud by někoho zajímaly cenové relace, tak jak oběd tak i večeře byly po 2,60 Kčs! Měli jsme stravenky, malé to lístečky, které jsme odevzdávali u vydávacího okénka do připraveného talíře. A když naše „studijní kapesné“ docházelo, stravenky jsme dopředu vraceli a hned jsme byli trochu solventní. Pak ovšem bylo nutno chovat se nemorálně. Připomnělo mi to vzpomínky známého herce Josefa Hlinomaze, který – jen tak mimochodem - studoval v Příbrami na stejné reálce, jako můj tatínek, jen asi o patnáct let později. A ve vzpomínkách na svá studia na sebe prozradil, že ve studentské jídelně „hyenili“ a dojídali z cizích talířů, aby měli na cestování po Evropě. (Možno vygooglovat na Pozitivních novinách.) My ovšem ušetřené peníze utratili mnohem méně bohulibým způsobem, ale jistou omluvou pro nás může být, že odjet do ciziny na „čundr“ v polovině padesátých let prostě nešlo a už ani nevím proč...
V menze na Albertově jsme také měli jinou taktiku. Stravovací lísteček jsme nalepili na nasliněný prst, ruku dali nad talíř, do kterého se měl hodit, ten lísteček jsme rychle schovali do dlaně a pronesli ho od vydávacího okénka spolu s obědem. Rekord byl, že se jednou na jediný lístek najedlo 10 strávníků! No a v posledních dvou ročnících, kdy nám přednášek ubylo, jedli jsme někdy v budečské menze zadarmo dokonce zcela legálně! Tehdy se zavedla jakási kniha přání a stížností, do které se zapisovaly stížnosti a připomínky ke stravování. A pro „kritiky“ bylo vždy připraveno několik porcí jídel „na ochutnání“. Byli jsme u oběda vždy jako první, dostali jsme na ochutnávku to, co bylo ten den na jídelníčku, a do té knihy připomínek pěli chvály na kvalitu i množství stravy. Nevím jak je to možné, ale kuchařky nám to většinou tolerovaly.
Vím, že možná tímto přiznáním ztratím u zdejšího publika glanz, ale hoď kamenem, kdo jsi bez viny!
Pamětníci, vzpomínejte!
Když jsem teď „zkoukl“, co vše jsem zatím ze svých životních paradoxů a renonců na sebe práskl, tak jsem se trochu zapýřil studem. A to proto, že zde vlastně kromě drobných dětských rošťáren sbírám pouze kladné body! Takže je nutné to vyvážit alespoň něčím negativnějším.
V menze na Albertově jsme také měli jinou taktiku. Stravovací lísteček jsme nalepili na nasliněný prst, ruku dali nad talíř, do kterého se měl hodit, ten lísteček jsme rychle schovali do dlaně a pronesli ho od vydávacího okénka spolu s obědem. Rekord byl, že se jednou na jediný lístek najedlo 10 strávníků! No a v posledních dvou ročnících, kdy nám přednášek ubylo, jedli jsme někdy v budečské menze zadarmo dokonce zcela legálně! Tehdy se zavedla jakási kniha přání a stížností, do které se zapisovaly stížnosti a připomínky ke stravování. A pro „kritiky“ bylo vždy připraveno několik porcí jídel „na ochutnání“. Byli jsme u oběda vždy jako první, dostali jsme na ochutnávku to, co bylo ten den na jídelníčku, a do té knihy připomínek pěli chvály na kvalitu i množství stravy. Nevím jak je to možné, ale kuchařky nám to většinou tolerovaly.