Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Emílie,
zítra Kateøina.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pohádka „z babièèiny krabièky“


Na svoje poslední vnouèe – Vendulku – jsem èekala devìt let. To u¾ byla pøedchozí tøi vnouèata docela odrostlá. Na rozdíl od nich jsem se jí mohla cele vìnovat, jsouc u¾ regulérní seniorkou.


Pro¾ívaly jsme spolu dobrodru¾né vycházky po zahradì, kde rostlo tolik zajímavých kvìtinek a keøù, kde se na zídce vyhøívaly ještìrky, cvrèci závodili ve cvrlikání, na zelných listech se pásly baculaté housenky bìláska, hopsaly tam sýkorky... však to znáte, jak pestrým ¾ivotem ¾ije zahrada. ...“Babi, vem si veliký boty, pudeme na kopec“... no jistì, v pantoflích bych se tam sotva vyšplhala. Doprovod nám dìlal velký hafan – kavkazan „Loldík“, Vendina chùva, dobrá víla a ochránce. To bylo paneèku jiné dobrodru¾ství ne¾ dole na zahradì. Obrovské mraveništì lesních mravencù a¾ skoro nahoøe s lesem za plotem bylo cílem výprav. „...A ploè lezou? A ploè nosí semínka? A kde mají dìti?...“


To bylo otázek, a¾ z nich babièce šla hlava kolem. A proto¾e takové výpravy byly na denním poøádku, zaèala o nich babièka spisovat pohádky. Tøeba se budou líbit i vašim vnouèatùm.


Mara


* * *


…o závodním koníèkovi


Tak ty chceš, Vendulko, pohádku o koníèkovi? Dobøe, já jednoho znám a budu ti o nìm vyprávìt.

Za jedním veselým lesíkem, kde rostlo hodnì bøízek, habrù, osik a sem tam nìjaký doubek a kde se vìtøík prohánìl mezi listím a mával vìtvemi na pozdrav, stála stáj. Byla prostorná a èis»ounká a v ka¾dém stání šustila pod nohama koní voòavá zlatá sláma.


A stalo se jednou takhle k ránu, ¾e se mamince kobylce ve tøetím stání narodilo krásné høíbátko. Bylo celé hnìdé a lesklo se jako kaštánek, který se právì vyloupl ze slupky. Høívu a ohon mìlo èerný, na ka¾dé no¾ièce bílou podkolenku a taky bílou lysinku od tlamièky a¾ k ouškùm. Byl to koník, kluk jako buk a mìl se k svìtu. Na slámì moc dlouho nele¾el, honem honem se sna¾il postavit na no¾ky, i kdy¾ byly ještì vratké a on párkrát drcl nosem do slámy. Ale maminka mu pomohla zase se postavit a za chvilku se u¾ krmil jejím mlíèkem. To byla dobrota! A proto¾e se høíbátko jen krmilo, hodnì spalo a sem tam si zabìhalo, rychle rostlo.

Jednou pøišla do stájí malá holèièka s maminkou podívat se na koníèka. Zvìdavì po sobì pokukovali, koníèek pohazoval hlavou a slabounce r¾ál.Vypadalo to, jako by jí nìco povídal.
„Taky se mnì líbíš,“ øekla holèièka, natáhla ruèku a pohladila ho, „budu ti øíkat Soprán, chceš?“


A koník vesele zadupkal, pohodil hlavou a spokojenì zar¾ál. Tak se z nich stali kamarádi.
Jen¾e ¾ádný bo¾í tvor není na svìtì jen tak, ka¾dý tady má svùj úkol. Nìkteøí koníci tahají tøeba døíví z lesa, jiné zase zapøahají k vozu, kterým se svá¾í z polí úroda, a jsou taky koníci závodní. Soprán mìl slavného tatínka i maminku, oba zvítìzili v mnoha závodech, a tak i naše høíbátko mìlo urèeno svùj osud. Napøed jen tak bìhal s ostatními po louce, radostnì hopsal, vyhazoval zadníma no¾kama, honil svoje bratránky a sestøenice a všem se to moc líbilo.


Jen¾e mladí koníci byli taky zvìdaví, pokukovali po lesíku ale ¾ádný nemìl tolik odvahy, aby se tam vydal. Jen Soprán, který byl z nich nejmladší, zapomnìl na to, co mu øíkala maminka o nebezpeèí venku za ohradou, pøeskoèil ji a od radosti, ¾e je volný, utíkal jako o závod. Ani se nepodíval, jestli nìkdo bì¾í za ním. Jeden skok pøes krtèí hromádku, druhý pøes velké mraveništì a ještì jeden…


Vìtve zašumìly údivem, kdy¾ Soprán vbìhl jako vítr do lesíka.
„…šššššššššš, co tady dìláááššššš? ty nevíííššššš, ¾e brzy bude veèèèer a noc a v noci sem chodííí lovit vlk? V¾dy» se mu neubráníííšššššš! Honem se vra» domù, dokud je ješššštì èassss!“ šumìlo to lesíkem.


Ó, jak se Soprán polekal! Ta tam byla radost z volnosti, strach na nìho padl a svázal mu nohy ostru¾inovými šlahouny, které mu bránily, aby se otoèil a utíkal zpátky. Vzpínal se a kopal a volal, volal o pomoc svoje kamarády. Teï litoval svojí neposlušnosti, teï vìdìl, ¾e to nebyla ¾ádná odvaha ale hloupost, kdy¾ pøeskoèil ohradu a ubíhal k lesu.

Ve stájích zatím bylo pozdvi¾ení. Mladí koníci sem vbìhli celí vydìšení, kouleli oèima, støíhali ušima a …íííhaha íííhaha… honem pojïte všichni, Soprán je v lese a volá o pomoc!


Dospìlí konì zaèali tlouct kopyty o dvíøka svých stání, aby se dostali ven, a kdo ví, jak by to všechno dopadlo, kdyby do stájí právì nepøišel stájník, aby konì nakrmil. Jak uslyšel, co se stalo se Sopránem, osedlal jeho maminku, ostatní konì poslal do jejich stání a vyjeli k lesu.


Noc se u¾ pomalu pøikrádala, kdy¾ se dostali k Sopránovi. Jak je uvidìl, uklidnil se, pøestal se vzpínat, jen rychle oddychoval a celý se chvìl. Stájník pøesekal ostru¾inové šlahouny a Soprán, s nohama poškrábanýma od jejich ostnù a hlavou sklonìnou, šel vedle maminky. Bylo mu moc líto toho, co provedl.

Ráno ani nemìl moc èasu, aby povykládal svým kamarádùm o tom velkém dobrodru¾ství, proto¾e si pro nìho pøišel nìkdo, koho Soprán ještì nevidìl. Byl to ¾okej Jirka, který mìl Soprána pøipravit na jeho první závod, a mladému koníèkovi zaèalo uèení. Kdy¾ dostal ohlávku a sedlo, moc se mu to nelíbilo, a co potom, kdy¾ do sedla vyskoèil Jirka! Soprán se polekal a taky rozzlobil – ještì nikdy na nìm nikdo nesedìl a nikdo jej nenutil, aby poslouchal! Vzpínal se na zadních jako vèera v ostru¾inovém houští, hrabal pøedníma nohama, a¾ drny trávy odlétaly jako by mìly køidélka, a køièel „…íííhahaha, íííhahaha…pomoc! Zachraòte mì! Já nechci uzdu, nechci sedlo, pomóóóc!“


Ale Jirka byl zkušený a laskavý ¾okej. Uklidòoval koníèka tichým hlasem a hladil jej, popleskával po zpocené šíji. Koneènì se Soprán uklidnil, a kdy¾ vidìl, ¾e se mu nic nestalo a ¾e jeho ¾okej je hodný, zaèal jej poslouchat a dìlat to, co po nìm Jirka chtìl.
A vida! V¾dy» to byla pro mladého koníèka zábava! Bìhal hned pomalu, hned rychle a ještì zkusil tryskem, a kdy¾ uvidìl pøed sebou nízký plotek, ani jej Jirka nemusel pobízet, aby pøes nìj pøeskoèil. Pak skákali pøes zelené houští, které ho pìknì polechtalo na bøíšku a ještì pøes pøíkop plný vody. Kdy¾ skonèili, Sopránovi se vùbec nechtìlo do stájí, ale Jirka mu vysvìtlil, ¾e teï si oba musí odpoèinout a pak si zase pro nìho pøijde.

Ka¾dý den tak spolu jezdili a Soprán mìl èím dál vìtší chu» bì¾et o závod s jiným mladými koníky. Moc se tìšil, kdy¾ ho jednoho krásného dne spolu s ostatními odvezli na závodištì plné lidí na tribunách a koní v padoku.
Všichni byli vzrušení a nedoèkaví, pohazovali hlavami, pøešlapovali, jako by tanèili na místì, a na startu je ¾okejové museli uklidòovat, aby nìkterý nevybìhl døív, ne¾ se ozval výstøel startovní pistole .


A pak to pøišlo! Zemì zadunìla pod jejich kopyty a jejich obrovská koòská síla je hnala kupøedu. Lidé na tribunách køièeli a mávali, kdy¾ první z nich probìhl cílem. To Soprán splnil svùj úkol a teï byl odmìnìn potleskem, radostí a láskou tìch, kdo jej k závodu pøipravili. Pyšnì pohazoval hlavou a rozhlí¾el se kolem. Jak byl pøekvapený, kdy¾ uvidìl svoji malou kamarádku, která za ním pøišla, pohladila ho a na dlani mu podala nìkolik kostièek sladkého cukøíku. To byla odmìna nejpìknìjší.


Dlouhá léta Soprán závodil a nebylo rychlejšího konì, který by jej pøedbìhl. A teï, kdy¾ zestárl, spokojenì se pase na voòavé trávì ve výbìhu a v¾dycky tì rád sveze na svém høbetì, viï, Vendulko?


Marie Zieglerová

* * *

Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 04.09.2015  18:27
 Datum
Jméno
Téma
 04.09.  18:27 Mara díky
 04.09.  12:15 Vendula
 04.09.  11:34 Ferbl
 04.09.  10:26 Von
 04.09.  09:23 kusan
 04.09.  08:42 Vesuvjana díky
 04.09.  07:20 kvìta :-)))
 04.09.  06:29 Bobo :-)))