Třídění
Ne vše, co v současnosti, myšlena je nyní probíhající etapa existence lidské civilizace, vzniká v technice, v průmyslu, v kultuře a ve společnosti jako takové je přínosné, žádoucí, pokrokové a potřebné. Nejde jen o materiální výrobky, ale i o vynálezy, přerůzné aktivity, zábavu, seskupování, hnutí, organizace, služby, metody řízení a správu věcí veřejných a ještě mnohé jiné zvláště pak konzumu. Možná více jak polovina jmenovaného je zbytečná. A kdyby neexistovala, kdyby nevznikla, bylo by nám všem lépe. Týká se to všech oborů lidské činnosti a aktivit. Výroby, služeb, výtvorů materiálních i duchovních. Vezměme si v našem případě pouze oblast informací, služeb, zábavy, vědy a umění. Vycházejí stovky časopisů, novin, magazínů, deníků s častými přílohami, někdy až třikrát v týdnu. Kolik jich můžeme přečíst, ani prolistovat je nelze.Vysílají stovky rádií, kolik jich můžeme poslouchat, stovky TV stanic, stovky kanálů. Kolik jich můžeme sledovat? Dnes je daleko nejrozšířenější a nejvlivnější medium internet. A na něm jsou tytéž zprávy, které můžeme číst v novinách a mnohem víc.
V této oblasti jsou tisíce serverů a na nich píší celé armády blogerů, komentátorů, glosátorů, diskutérů vyjadřujících se k napsanému. Je to informační explose, která nás zaplavuje, a my se v ní začínáme topit, i když většinou umíme plavat. Toto není vůbec ani apologetika ani negace, s jakýmkoli náznakem, že by se to mělo omezit nebo nedejbože zakázat. Nikoli. Pravdou je, že to nelze obsáhnout nejen z důvodů časových, ale ani kapacitou našich smyslů. Jedním ze způsobů, jak s tím žít, jak se s tím popasovat, je třídění. Stává se to již nutností. Plevy od zrna oddělit, mnohé vyhodit a i to, co zůstane na sítech soutěže rozumu a citu, z toho lepšího ještě dál třídit a vybírat. I tak toho ještě zůstane velká přesila, která nám ubírá mnoho času v tomto nečase.
A ten by měl zůstat na lásku, přátelství, děti, studium, ale i na hodnotnou zábavu ve zbývajícím tzv. volném času. Takto vytříděné zprávy, přednášky, názory a závěry, jež by měly vyplynout z diskusí a reagování na dění kolem nás a v nás, konfrontujme s vlastními poznatky a zkušenostmi. Pak nebudeme skákat na špek mnohým povídálkům a bakalářům, politikům a podobné branži. Například, když se nám politikové, vláda a ministři představují jako vláda rozpočtové odpovědnosti. Jací, že to jsou pašáci. Rok 2008 začínal podíl státního dluhu na jednoho obyvatele včetně kojenců 112. 000 korun. Letos již činí 156. 000 korun a stále roste. To je výkon hodný ocelových řetězů a ne zlatých padáků. Těchto případů je mnoho, nelze jich ani malou část vyjmenovat. A ze všech oblastí. Těžko potom žádat pořádek a dělat jej, když je všude bordel, jak zaznívá nejeden hlas v českých pivnicích. Jsme někde v mnohém a mnohde v místě prodloužených zad.
Být pesimisty si ale nemůžeme dovolit. Naříkání a stěžování není program. I když postesknutí je lidské, ale nemůže přerůst v žalmy. Stojí před námi všemi, před každým z nás převeliký úkol. A to chce převléci se do pracovních. Jako nelze hrát tenis v zimníku, poslancovat se srdcem zloděje, být demokratickým fašistou či ministrem na jeden či dva měsíce, což je již český folklór, tak nelze naše problémy okecat, nebýt aktivní a poté, co jsme měli konat, naříkat, jak se to stalo při nedávných krajských volbách. Nuže, pochodem vchod.
Milan Dubský
* * *
Koláž anotačního obrázku © Olga Janíčková
Kresby © František FrK Kratochvíl
Zobrazit všechny články autora