Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Klement,
zítra Emílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Èetli jste u¾ Baletky v modrém?


Rád bych upozornil ètenáøe magazínu SeniorTip na beletristickou práci spisovatelky Blanky Kubešové. Její novela „Baletky v modrém“ vyšla pøed 3 roky v nakladatelství Eroika.


Ti, kdo tuto autorku znají, vìdí, ¾e ve své práci vychází ze zázemí psychologické prózy a zaznamenává pøíbìhy lidí, se kterými se v ¾ivotì setkala. Jejími postavami jsou tedy autentiètí hrdinové, a tak je tomu i tentokrát.


Svému vyprávìní z prostøedí výbìrové baletní školy, která tvoøí rámec pøíbìhu, dala název podle slavného obrazu Edgara Degase „Baletky v modrém“, ze kterého èerpala inspiraci. Tøi hlavní hrdinky – primabalerína a její dvì ¾aèky – tøi lineárnì probíhající pøíbìhy zabývající se aktuálním tématem zneu¾ívání a násilnictví v rodinì. Témìø detektivní formou jsme vta¾eni do situací, které dost mo¾ná pro¾ila i leckterá ètenáøka. Andìla, Heda a Luïka – všechny se pokoušejí vypoøádat se s tì¾kými zá¾itky a nabýt ztracenou dùvìru k mu¾ùm. Téma, jakkoli tì¾ké, nevyzní beznadìjnì. Jako vina a trest jdou ruku v ruce i lítost a odpuštìní.


Pøeèetl jsem vìtšinu kní¾ek paní Blanky Kubešové a její poslední román „Baletky v modrém“ øadím hned vedle “Deníku Leošky K.”, “Bráchy Jerryho” a “Vltavìnky” k tìm nejlepším.


Je a¾ neuvìøitelné, jak se autorce podaøilo znalecky proniknout do psychiky a charakterù lesbièek… Blanka Kubešová není jenom skvìlou a dobrou spisovatelkou, ale i dobrou psycholo¾kou, která rozumí lidské duši. Ponìvad¾ je autorka stále lepší a lepší, pøál bych si moc, aby neustala ve psaní a pokraèovala dále – zcela jistì byla, je a bude nemalým pøínosem pro èeskou literaturu. Z názvu knihy by leckterý ètenáø mohl mylnì usoudit, ¾e se jedná o literaturu pro ¾eny, ale není tomu tak – je rovnì¾ zajímavá a vhodná i pro mu¾ské ètenáøe.


Na závìr své recenze bych rád upøímnì podìkoval paní Kubešové za skuteènì nádherný a umìlecký zá¾itek.


Pro ètenáøe magazínu SeniorTip jsem vybral z této knihy tuto ukázkovou kapiotolu.


Václav ®idek


* * *


BALETKY V MODRÉM
Blanka Kubešová


Všechno je politika


Pøipravoval se na pohovor peèlivì, ale kdy¾ k nìmu došlo, znervóznìl jako kluk. Zapomnìl na pøedsevzetí nechat ji èekat u dveøí jako školaèku a vyskoèil, aby Laòce pøistrèil ¾idli, div se nepøerazil. Prudký pohyb vyvolal v Dobrotivé u dveøí tiché, ale výmluvné mruèení. Doga mìla sice mírumilovné jméno, ale spolehnout se na to nemohl. To ho vzpamatovalo.


Sedl si za stùl a dlouho nezvedal hlavu od papírù. Z nedopnutého límeèku vyrá¾elo tvrdé ochlupení, které ukazovákem navíjel a zase odmotával. Celý pøitom pøekypoval dùle¾itostí a jen pulzující rudohnìdé znamínko ve tváøi napovídalo, ¾e demonstrativní klid je pouze zástìrkou. Ten slídil, ten ohaø, øíkala si v duchu, ale to u¾ Roby Kater chytil dech.


- Sneseš kritiku, soudru¾ko… Andìlo? List a Vítr… Deš»ové kapky, Tanec vloèek – co to je za pitomosti? To má být revoluce, nebo co? Dovedeš si pøedstavit, ¾e by se na tvoje skladby pøišel podívat nìkdo shora? -


Slova neodpovídala tónu hlasu, jakoby másla ukrajoval, a Roby Kater nervóznì zam¾ikal. Nikdy se lidem nedíval do oèí. Mìlo to své dùvody, v tomto pøípadì to byl pud sebezáchovy. Kdykoli se jejich pohledy pøece setkaly, ucítil a¾ nìkde u srdce jemný vpich hadího uštknutí, jed pùsobil pomalu, ale spolehlivì. Zadrhával a zapomínal øeè. Slyšel se, ¾e plácá nìco, co je dávno obrostlé mechem mrtvé ideologie a èemu sám nevìøí. Pocit, ¾e všechny ty fráze za nìj sype nìkdo druhý, se nesnesitelnì stupòoval. Ten jeden by rád mluvil o lásce na první pohled, o obdivu a citech, které u¾ nejsou k vydr¾ení, a kdyby ho druhý nedr¾el na øetìzu, dávno by to udìlal. Ti dva na sebe èíhali nevra¾ivì a s posmìchem a štìkali po sobì jako vzteklí psi.


- Jak bych ti to vysvìtlil? Balet je tanec… – vrnìl ten jeden otcovsky s falší tak prùhlednou, ¾e druhý znovu zrudl studem a¾ za ušima. Zdálo se, ¾e tím vìta skonèila, ale po krátké pauze pøišlo pokraèování: – …a tanec neboli balet neboli rytmický pohyb má být spoleèenská zábava, tedy zábava pro všechny. Jen¾e ty se tak nìjak z kolektivu vyèleòuješ, a to by na naší škole nešlo… – Slova byla tak pøíšernì ohmataná, ¾e si nad nimi sám nerudnì odfrkl.


Za okny se snášel pøíjemný podveèer a sekretariát zaèaly møí¾ovat nejdøív lehké a pak delší a delší stíny. Napadlo ho, ¾e má òadra, jaká mívají sochy panen v zámeckých parcích, drobná a také tak tvrdá, a celého ho to nabudilo. Znovu se zhluboka nadýchl, ale cítil se jako zalkoholizovaný a nemohl promluvit. Dva hlasy se v nìm dál hádaly a vyjí¾dìly po sobì jako zbìsilé, rád by jeden zahnal, ale to nebylo mo¾né, v¾dycky tu èíhal ještì ten druhý.


Máš krásnou pøezdívku, Laòka… sedí na tebe jako ulitá, lepší ti u¾ ani nemohli vymyslet. Podobáš se vskutku mladé lani, mumlal ten první a tváøe i uši mu hoøely. Ale i tvoje pravé jméno je krásné a, i kdybych je neznal, musel bych být slepý, abych nevidìl, ¾e máš zrovna andìlské oèi… Prsty z nedostatku jiné a lepší mo¾nosti neklidnì zatìkaly po hranì stolu.


- Vìø mi, ¾e to myslím dobøe. Na tvých hodinách se objevuje pøíliš mnoho romantiky, pøíliš zbyteèných pas-de-de-ux, demi-pli-je-é, mateš tím jenom tìm holkám hlavu. – Roby vyrá¾el slùvka s despektem s oèima zabodnutýma do slovníèku na stole, jako kdy¾ støílí do vrabcù.


Pif paf! Poskoèilo znaménko na tváøi a pramínek potu si prorazil cestu porostem k pupku. To, ¾e o vìci nemìl páru, neznamenalo, ¾e ji nemohl dùkladnì rozebrat. Jen se ujistil, ¾e doga kritiku nebere osobnì, èert vìø bestii, a rychle pokraèoval.


- Technika výborná, o to nic, pøedevším to poin-tes sur les a tour en-la-ir na špièkách a ve vzduchu, jestli se nemýlím, opravdu skvìlé, jen¾e to má háèek…- Roby Kocour udìlal pauzu. V pohledu se mu vystøídala nadøazenost kádrováka se zlostí neuznaného sameèka. Mìl moc. Mohl balerínì pøikázat, co a jak má tanèit, ale citovì byl jejím vìznìm. To ho znovu rozdrá¾dilo. Zvá¾nìl a hrozivì vyrazil: – Baletíš jako ruská aristokratka na carském dvoøe v 17. století! A pokud budu já na téhle škole tajemníkem, tak si vyprošuju… a zakazuju… -


Pøed chvílí se Laò posadila, ze zkušenosti vìdìla, ¾e kdy¾ se do toho Kocour jednou pustil, bude to nadlouho, ale tohle ji vymrštilo ze ¾idle. Medovì zlaté vlasy se jí v tom prudkém pohybu rozhodily a jejich ¾ádoucnost zalila a proteplila všechno kolem, vèetnì slovníèku i kádrového materiálu na mohutném stole, do jeho¾ útrob se sbíhaly nitky všech dùle¾itých rozhodnutí. Rozhodnì se jí nedotklo, ¾e nepochopil, ¾e ve své práci prosazuje principy dìjového baletu, tohle nemohla oèekávat. Pokud se však neohradí hned…


- Vycházím z uèení Isadory Duncanové,- oznámila upjatì, kdy¾ si uvìdomila, co všechno by mohl znamenat soud vynesený v této místnosti. Své zkušenosti dává k dispozici kolektivu, to pøedevším, ne aby uspokojila nìjaké svoje individualistické cíle, ale aby dál rozvíjela schopnosti svých ¾ákyò jako celku.


Mo¾ná zbyteènì zvýšila hlas. A u¾ vùbec si nebyla jistá, jak si kádrovák pøedstavuje rozdíl mezi výrazovým tancem a klasickým baletem. Odkdy jí však mu¾i budou nahánìt strach? A tøeba mocní, byli to poøád jen mu¾i!


Teï vstal i Kocour. Dobrotivá nespokojenì zamruèela.


- Isadora, øíkáš? Nejspíš zase nìjaká Amerièanka? – odtušil temnì, udìlal si poznámku do papírù na stole a zase si sedl.


- Ale obdivovala Rusko! Zalo¾ila tam baletní školu… Nové zdroje tance nacházela v ruské pøírodì, v pohybu vìtrù, v gravitaci Zemì. Mìli ji tam rádi, uznávali ji… – Kocour nereagoval.


- Provdala se za Sergeje Jesenina, básníka ruského venkova, – dodala tišeji a taky se posadila. Moc jí to slušelo, jak se tak rozèilovala. Zlaté vlasy zaplavovaly všechno svojí záøí a Kocour se jako u¾ tolikrát pøedtím znovu cítil chlapcem s hlavou v matèinì klínì.

 


Vyprávìj… Tu o Slunci, které se zrána mìní ve zlaté pachole. Vzpomínka probleskla hlavou jako šíp. Opravdu není tøeba, abych rozumìl baletu, i bez toho vidím, ¾e poko¾ka tvé pleti je andìlsky, chladnì bílá a dokonce i tvoje vlasy vydávají lesk a záø, kdy¾ ne jako slunce, tak jako nìjaké svìtice, zamumlal. To ho docela vzpamatovalo.


- A dál? – odtušil nahlas a celý se ošil.


- Dál, dál. Dál nic! Vìøila ruské revoluci…- vyhodila Laò poslední trumf u¾ skoro zoufale. Zdálo se mu to tak bláznivé, ¾e to dokonce mohla být pravda. Mohla, ale nemusela!


- Jesenin – nebyl to ten, co se zastøelil? Teï se tedy nedivím! Bohém svedený na scestí a pomýlený pesimistickou vizí národní katastrofy! – Kocour zvedl hlavu a s výrazem To koukáš, co? Nabral nový dech, jestli teï ustoupí, bude to jeho trvalá prohra.


- Øíkáš dìjový balet? Rád bych ti to uvìøil, ale proè ne s nìjakou vlasteneckou tematikou? To taková Matka revoluce, s praporem a se vší parádou, nebo Pochod námoøníkù, tam si klidnì dìlej ty svoje tournanty a pasy, a tøeba i ve francouzštinì, proè ne, ale a» je cítit tep doby! Øíkáš, ¾e pøedstavuješ List na podzim, ale padáš a tváøíš se jako pora¾ená dìlnická tøída, chápeš? Co tøeba taková Oslava podzimu v ¾ivotì pracujícího èlovìka, to by byl, paneèku, jiný název! A kdy¾ mìla ta tvoje Isadora tolik ráda Rusko, proè sis nevybrala nìjakou ruskou skladbu? Nemáme snad skvìlé ruské choreografy? Tøeba toho… toho…-


- Ano, ten by byl jistì vhodnìjší… – pøipustila Laò unavenì.


- Dramatické mo¾nosti tance nezdùrazòuje pouze a výhradnì ten… no pøece víš, koho myslím. Romeo a Julie…-


- Prokofjev, – špitla a ústa jí zacukala.


- No vidíš, ¾e si rozumíme. Ale jsou i jiní, co takhle dramatický tanec s tematikou hrdinství? Tøeba takový Chaèaturjanùv Spartakus? Ale i náš 1. máj je mo¾né pojmout jako hrdinský èin, tam máš dìje, co hrdlo ráèí! Ale abys neøekla, ¾e jsem kru»as, dám ti pøíle¾itost. Dramatický krou¾ek na škole si k budoucím volbám pøipravil pásmo básní, podívej, tady jsem je dostal ke schválení, tøeba Vyzvání na cestu, Stanislav Kostka Nezval, nebo Nezrazuj Vítìzslava Neumanna, – Roby Kater dùle¾itì zacloumal deskami.


- Obrácenì…-


- Co, obrácenì? Jsou to samí naši… pokrokoví básníci. I ty bys mohla pro agitaèní støedisko nìco se svými ¾aèkami pøipravit. Jenom ¾ádnou Duncanovou, nìco od srdce, rozumíš? Podívej: Máme za sebou dobu plnou pomýleností, o tom pøece víš sama své… Je na èase ukázat, ¾e je za námi, ¾e i ty sama jsi ji pøekonala, ¾e ses pouèila… -


Návrh znìl jako troubení jelena v øíji a Kocour se úlisnì usmál. Rád by øekl ještì nìco milého, ale jeho témata byla jiná ne¾ její, krom toho znal jen to jedno, to o politice, a to zjevnì nezabíralo. Sebral odvahu, zabodl do Laòky oèi a jel s nimi po její postavì odshora dolù. Nedovolím, aby tì dostal nìkdo jiný, nepøipustím to, drmolil a cítil, jak se potí, jak ho svrbí dlanì a ohryzek na krku létá nahoru a dolù. Sna¾il se pùsobit klidnì, ale jeho oèi i ruce ho znovu a znovu usvìdèovaly. Hrozny visely pøíliš vysoko, tohle nebylo k vydr¾ení.


- Jsi zatracenì pìkná baba, soudru¾ko… Laòko a mezi námi, takøíkajíc z pøátelství, bych ti rád poradil… Ka¾dý je nahraditelný. Kdy¾ u¾ jsme tì nechali hopsat, tak by ses mìla nìjak odvdìèit, zaslou¾it si to, co myslíš? -


- A to znamená…? – Laò èekala, ¾e jí teï podstrèí k podpisu nìjaký papír, kvùli tomu odešla z divadla, a kam by šla teï, si nedokázala pøedstavit, a následujícím návrhem se jí skoro ulevilo. Pohodila hlavou, jako by øíkala, Taková ignorance! Takový vrchol blbosti!


- To znamená ménì klasiky a víc folklóru. Ménì francouzštiny a víc ruských tradic. Doba vy¾aduje, abychom se i na balet dokázali dívat… jak bych tak øekl – politicky! Ale jsem pøipraven ti poradit a probrat to s tebou podrobnìji…øeknìme nìkde v soukromí? –


Dobrotivá u dveøí znudìnì zachrápala. Laò pøedstírala, ¾e otazník na konci pøeslechla a Roby Kater, kterému se z její blízkosti u¾ zase zavaøoval mozek, si zmatenì odkašlal. Ještì však nebylo øeèeno všechno, co mu ukládal úøad a moc a znovu se nadechl.


No jasnì. Jsi zvíøe, jdeš mi po stopì jako ohaø, odpovìdìl mu pohled zabodnutý do jeho tváøe s takovým despektem, ¾e sklopil hlavu a opìt se nadlouho zamyslel. Štìstí, ¾e sedí od zbo¾òované bytosti jen na vzdálenost jedné pa¾e, ho zalilo jako parní lázeò. Mo¾ná, kdyby se mu podvolil, kdyby pøipustil, aby z nìj vytrysklo, zmizel by Laòce ze rtù pohrdavý úsmìv a stal by se zázrak. Mo¾ná by pøed sebou pøestala vidìt ubohého, komplexemi zmítaného kádrováka a objevila i to lidské pod tím. Jen¾e tu byl ještì ten úøad, ta moc. To rozhodlo.


- Podle mého má tanec vycházet z bøicha! – vyrazil dramaticky a z hlasu mu teï zaznívalo skoro vítìzství. – To je samé pas de-de… Pøitom tohle dekadentní – bur¾oazní – francouzské názvosloví není vùbec potøeba. Pracovat se pøece dá i systémem oko vidí, noha dìlá! Co ty na to, soudru¾ko… Laòko? Vedeš mladé talenty, Strana ti dala dùvìru, tak koukej, a» vidíš! A ruku na to! –


* * *

Kolá¾ © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky Blanky Kubešové
Zobrazit všechny èlánky Václava ®idka



Komentáøe
Poslední komentáø: 03.07.2015  11:42
 Datum
Jméno
Téma
 03.07.  11:42 Jana Reichova
 02.07.  06:08 Bobo :-)))
 01.07.  15:17 Von
 01.07.  14:30 Ferbl
 01.07.  12:33 dubský
 01.07.  12:31 Marta U. Velký dík