Rodičovské slasti a strasti
V metru byla pořádná tlačenice. Ještě předtím, než se nad hlavami davu ozval hlas – ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají – málem jsem se přerazila o dětský kočárek, co stál hned u dveří. Opozdilci, kteří skočili do vagónu v poslední vteřině, než se zacvakly dveře, mě napresovali mezi těla dalších cestujících.
Stála jsem v pozoru a nemohla se pohnout. Ruce připažené a v hlavě obavu, že kdybych kýchla, ani si neutřu nos. Vzduchem poletovalo klení i chichotání a nad hlavami visel oblak směsice potu, parfémů a deodorantů různé kvality. Najednou jsem ucítila na svém pozadí ruku šátralku.
„Tak to se mi snad zdá,“ stoupl mi adrenalin. Ale žádné zdání, ruka šátralka byla skutečná.
„Ani tomu chlípníkovi nemůžu jednu vrazit,“ letělo mi hlavou. Jenže spílat mu na celé metro mi připadalo také nepatřičné.
„I vy jeden šibale,“ řekla jsem nakonec na jeho adresu, ale zároveň i tak, aby to slyšeli i ostatní cestující, „já si na to zvyknu a vy mi pak vystoupíte.“
Snad se chytí za frňák a zastydí se.
„To víš, že nevystoupím, milá Jaroslavo. Jsem rád, že jsme se po letech potkali,“ řekl známý hlas. „Já tě jen chtěl upozornit, že za tebou stojím.“
Byl to Aleš, můj bývalý kolega z redakce.
Nejdřív jsme si povídali jen přes rameno, jak jsme stáli tělo na tělo, ale když na Hlavním nádraží a pak u Muzea půlka lidí vystoupila, konečně jsme se objali.
„Rovnou se s tebou loučím,“ pokrčila jsem rameny. „Příští stanici vystupuji.“
„Ještě jsme všechno neprobrali,“ protestoval Aleš. „Sedneme si na Pavláku na decku a budeme pokračovat v hovoru.“
Na ulici jsme byli jako v jiném světě. Ve vzduchu se chvělo jaro a u vchodu do metra paní ve slovenském kroji prodávala fialky.
Aleš mi jednu kytičku koupil a nabídl mi rámě.
„Měl jsem tě z celé redakce nejradši,“ řekl podle pravdy. „Ty jediná jsi mě brala vážně, i když jsem byl pouhý elév. Vždycky jsem u tebe našel radu a pomoc.“
„To jsi byl ještě neopeřené kuře, ale teď už je z tebe opravdový chlap,“ pochválila jsem ho.
Sedli jsme si v restauraci k malinkému stolku u okna a skládali střípky vzpomínek do jasnějších kontur.
„Jó, vzpomínky jsou někdy fuška,“ krabatil přemýšlivě čelo, když jsme chvílemi nemohli navázat nit vzpomínání. „Ten čas hrozně letí.“
Číšník nám dolil z karafy růžové víno a my si znovu přiťukli.
„Probrali jsme všechny kolegy, všechny zážitky, všechny úspěchy a neúspěchy, ale o sobě vůbec nemluvíš. Už ses oženil?“ vybafla jsem na něj.
Aleš pyšně pokýval hlavou. „Už před dvěma roky.“ Pak zaťukal na desku stolku. „A klepu na dřevo, že nám to šlape.“ Potom se celý rozzářil. „Před měsícem se nám narodil Jaroušek.“
Najednou se div neskácel. „Ježíš,“ leknutím se až zajíkl, „já ho zapomněl v metru.“
Nebyla jsem schopná slova. Hned mi vyvstal před očima kočárek ve dveřích vagónu a málem mně vypadla sklenička z ruky.
Oba jsme z té restaurace vystřelili rychleji než kulový blesk, a proto už od té chvíle chápu smysl sloganu České pošty že: Blesk je můj pomalejší brácha.
„Dnes jsem s Jarouškem poprvé venku,“ chytal se za hlavu Aleš. „Ještě mi ta role otce nepřešla do krve.“
Vedoucí směny v metru seděl v kukani u eskalátorů a tvářil se jako ředitel zeměkoule.
„Cože jste v metru zapomněli?“ povylezly mu oči z důlků. „Říkáte dítě? A kolik mu je?“
Aleš si rukávem utřel čelo.
„Za čtyři dny mu bude měsíc.“
„Měsíc!“ vykřikl muž v dopravácké uniformě. „Kufr, deštník, brejle, snad i psa lze v metru zapomenout, ale novorozence? To snad nemyslíte vážně.“
„Jistě Jarouška rychle najdete,“ doufal Aleš.
„To víš, že najdou,“ chlácholila jsem ho. „Už někde řve hlady na celé kolo, a tak nebude k přehlédnutí.“
„Co když si ho někdo nechá? Je to nejpěknější dítě pod sluncem,“ hořekoval Aleš.
„Řekněte mi konečně, kdy a kterou trasou jste jeli, ať rozjedeme pátrání,“ úpěl dopravák.
„Byl bych vám vděčný, kdyby se to moc nerozkřiklo,“ prosil Aleš. „Můžete snad pátrat v tichosti. Znám totiž novináře. Jsem z branže. Jestli si to přečte má žena zítra v tisku, jsem mrtvej muž.“
„V tichosti, říkáte?“ byl na omdlení dopravák. A ihned poslal hlášení na dispečink. „Teď, vážený, sledujte ten kolotoč.“
Celé metro bylo rázem na nohou. Ve všech prostorách se ozývalo hlášení, že se ztratil kojenec oblečený do modré kombinézy s bílou čepičkou na hlavě, co ležel v kombinovaném kočárku Babylux barvy černé plus flowers a byl přikrytý béžovou dekou. Zaměstnanci metra, kteří byli zrovna po ruce, revizoři i příslušníci městské policie lítali po nástupištích i ve vagónech jako družice, zatím co my stáli zkroušeně v kukani vedoucího směny a na obrazovce pozorovali ten šrumec.
Po chvíli byl kočárek na světě. Jaroušek v něm spal jako – no, jako nemluvně a vůbec nevěděl o světě. Aleš ho hned drapnul a drandil s ním rychle k domovu, aby byli doma včas na kojení.
„Zastav se někdy u nás,“ loučil se. „Ale určitě. Ještě si musíme všechno dopovědět.“ A pak křikl přes rameno: „Manželce ani muk, slib mi to.“
„Hrob je proti mně hotový žvanil,“ uslyšel mou odpověď ještě dřív, než zmizel za nejbližším rohem.
Asi za měsíc jsem zazvonila u Alešových dveří. Po chvíli mi otevřela drobná brunetka s očima jako pomněnky. „Já jsem Johanka, Alešova žena,“ vítala mě. „Říkal, že se dnes přijdete podívat na Jarouška.“ A pak mi vesele zatřepala rukou. „Tak pojďte přece dál.“
Aleš stál u přebalovacího pultu z masivní borovice a zápasil se synem. Když ho konečně omotal plenou, položil ho Johance do náruče a políbil mě na uvítanou.
„Měl jsem vzkaz v redakci, že se zastavíš.“
Dívala jsem se na Jarouška a v duchu si říkala, jak za ty čtyři týdny přibral.
„Tak pěkného kloučka jsem ještě nikdy neviděla,“ pochválila jsem ho.
Aleš na mne upřel vděčný pohled. Už si ani v myšlenkách nechtěl připomenout tu patálii z metra.
Najednou začal Jaroušek nespokojeně vrnět. S Alešem to škublo a rychle se začal rozhlížet po dudlíku. Když dudána strčil Járovi do pusy, vzal ho Johance z náručí a trpělivě s ním rázoval po pokoji, dokud ho neukonejšil.
Johanka mi za jeho zády ukazovala očima, jaký je to vzorný manžel a otec, který by za ně snad i dýchal.
Jen co Jaroušek usnul a Aleš ho uložil do postýlky, šel do kuchyně postavit na kafe.
„Fakticky jsem si vybrala skvěle,“ ztvrdila Johanka ještě nahlas své esperanto očí.
Aleš se zatím vrátil s tácem chlebíčků.
„Právě tě tu chvalozpěvujeme,“ spustila jsem. “Jsi skvělý táta. Na mou duši, na sto hříchů, na kočičí svědomí.“
„Rád se starám o svou rodinu,“ řekl pyšně. „To snad dělá každý otec.“
„Každý ne,“ pohladila Johanka Aleše po vlasech. „Nedávno psali v novinách, že nějaký cvok zapomněl své vlastní dítě v metru. Věřila byste tomu?“ mračila se.
Aleš polkl naprázdno. „Ještě že otiskli jen iniciály toho netvora, protože jinak by už musel celý život lézt kanálama.“
„Jistě to neudělal schválně,“ namítla jsem.
Aleš seděl tiše jako pěna. Za nic na světě by Johance nepřiznal, že ten hříšník byl právě on.
„Být rodičem je někdy moc nelehký úděl,“ vyjelo ze mě.
Johanka přísně pozdvihla obočí, ale nakonec se přece jen usmála.
„Babička říkávala, že rodičovství přináší slasti ale i strasti.“
Vzala Alešovu ruku do svých malých dlaní a dodala: „My to s Alešem bereme.“ A pak se oba sklonili nad spícím Jarouškem, aby zkontrolovali, zda mu nic nechybí.
Byla jsem přesvědčená, že by Johanka Alešovi odpustila tady a teď. Aleš se však rozhodl, že půjde s pravdou ven, až bude jeho zločin promlčen. Čas, ten nakonec přece všechno vyřeší.
Jaroslava Pechová
* * *
Koláže © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články autorky