Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Za všechno může kadeřnice

Začátkem školního roku jsem začala chodit na jakési přednášky nebo to bylo určité pokračování ve studiu, opravdu si již nepamatuji co to přesně bylo, vždyť se psal rok 1963 a navíc jsem tam byla jen několikrát, možná jen dvakrát. Bylo to kdesi na Letné.
Když jsem tam byla naposled, seděli za mnou v lavici dva mladí muži, tedy „spolužáci“. Než začala přednáška snad jsme si i chvíli povídali.

Když jsme odcházeli domů, podal mi ten větší a velmi pohledný stránku vytrženou z bloku. Byla na ní básnička, moc pěkná básnička a několik slov úvodem i vtipný dovětek. Bylo to opravdu překvapení, snad to bylo skutečně napsané jen pro mě. Dostali jste někdy báseň napsanou jen pro vás?

Jenom bohužel velmi krátce na to přišly pro mne dosti převratné události, nelehká rozhodování, nehezké životní změny. Zavinila jsem si je sama, v kritickém okamžiku, jsem si myslela, že problém vyřeším sama, místo abych se svěřila někomu, komu jsem mohla naprosto důvěřovat. Na Letnou jsem již nikdy nepřišla.

Takže, když nás tak náhle „navštívily“ v roce 1968 „spřátelené armády“, nejen důvody politické nám usnadnily rozhodnutí odejít s manželem a naším téměř sedmiletým synkem do emigrace. Žijeme nyní v Austrálii již téměř 47 let, máme tři dospělá vnoučata a dokonce tři pravnoučata, ale já stále ochraňuji mezi svými památnými věcmi ten lístek ze „spolužákova“. bloku. Nevím jak se jmenoval, ale myslím, že byl rozhodně mladší než já. Vždyť jsem tehdy byla již matkou dvouletého synka. Ne každé ženě se stane, aby jí někdo věnoval báseň a to bez toho, že by byl nastal nějaký vztah. Vždyť vlastně inspirací byla barva mých vlasů, ale mám báseň.

A já ji nikomu nedám. Cestovala se mnou až na druhý konec světa.
Měla jsem ji u sebe již při všech návštěvách domova od roku 1990, ale nevěděla jsem kde a koho bych požádala o radu, zda mohu najít jejího autora. Důvod mám skutečně jen jediný, že snad by ho potěšilo, že jeho básnička stále přináší radost.

Seděl jsem v lavici za Tebou
zrovna jsme měli psychologii, nebo co,
a to mě moc nebavilo
tak jsem si začal vymýšlet různé věci
třeba jak je možné, že máš tak krásně zrzavé vlasy

Protože začínal právě podzim, vymyslel jsem tohle:

Okno už šilhá po podzimu
sedím a koukám kde se vzal
sehrál mi tady pantomimu
jakou bych nikdy nečekal

Zahrál mi scénku o fotbale
a střílel barvy od pasu
stromům se vyhnul Tobě ale
nasypal dávku do vlasů

Tak teď máš vlasy z mahagonu
A trochu z mědi Jak by ne
Podzim mi přihrál malou domů
stokrát ti díky podzime !

Tak vidíš, už je to jasné.
za Tvoje vlasy může podzim

A představ si:
vedle mne sedí jeden blázen a říká, že za to může kadeřnice!!!

Ach ano, mohla za to kadeřnice, volila jsem tehdy mahagonový přeliv. Dnes je to překrývání šedin mahagonovou barvou.

Jana Reichová

* * *

Zobrazit všechny články autorky