Útìky (1/2)
Tak schválnì, uhádnete, který se psal rok?
„Vyrobit vysokánský chùdy nebo ¾ebøík, to by pøece šlo, ne?“ Roby prohrábl patku, která mu jako vodopád padala do èela, a zabodl oèi do kamaráda. V tašce si ze školy odnášel ¾ákovskou kní¾ku s poznámkou Spálil tøídní knihu. Nepolepšitelný. Ještì nebyl z jednoho venku a u¾ další malér!
„Jsem jedinej ve tøídì, kdo nevstoupil do pionýra, to se nevodpouští, chápeš?“ Tady prostì nemohl ¾ít, nìco vymyslet musel stùj co stùj!
„Chùdy? Byl jsi nìkdy na hranicích?“ vybuchl o dva roky starší Jerry a ohrnul pohrdavì horní ret rozra¾ený po klukovské bitce tak, ¾e mu u¾ navìky zùstala hluboká jizva. Pár kilometrù za Chebem mìl dìdu, jezdil tam ka¾dé prázdniny a vìdìl, o èem mluví.
„Øídí na Ohøi vodní elektrárnu,“ dodal po krátké odmlce s nepøehlédnutelnou hrdostí. Hranièní pásmo se tu hluboko zaøezávalo do kraje, bílé tabule s èerveným nápisem: Pozor – Hranièní pásmo – Vstup jen na povolení dobøe znal. O kus dál je vystøídalo upozornìní, ¾e tady se støílí bez výstrahy. Tohle bylo zakázané pásmo, pásmo smrti. Nebylo pochyb, hranice se pomalu, ale jistì hermeticky uzavíraly. Zlé nebylo jen všelijaké to varovné zaøízení, všechny ty pastì, dìlobuchy a miny, osvìtlovací rampy, nástra¾ná svìtla a je¾kové a jehlanové zátarasy, o kterých mu dìda vypravoval. Kdyby to natrénovali a bì¾eli dost rychle, vìøil, ¾e by se pøi troše štìstí daly zdolat. Podle dìdy bylo ze všeho nejhorší nìkolikero plotù z ostnatého drátu, jen¾e k tìm by se nejspíš vùbec nedostali.
Drátìné zátarasy zaèínaly zhruba dva kilometry od hranic a byly tøi. Pokud se dalo vìøit zprávám ze Svobodné Evropy a „našim chlapcùm“, co¾ byli pohranièníci povzbuzovaní k sdílnosti dìdovým pivem s rumem, byly to ostnaté dráty ka¾dý o výšce asi dva metry.
„Asi pøed rokem se zaèalo s jejich elektrifikací!“ prohlásil Jerry a podíval se na Robyho, co to s ním udìlá. Hádal správnì, jeho kulaté hnìdé oèi, které v¾dycky lezly trochu z dùlkù, málem ¾e nevypadly. Dìda tomu øíkal ironicky „zpevòování proudem“, napìtí v drátech dosahovalo závratných tøi, ale nìkde i šest tisíc voltù.
„Šest – tisíc - voltù,“ odmìøoval pomalu Jerry se zvráceným potìšením na ka¾dém slovì, „chápeš to? I kdybys bì¾el a skákal jako olympionik, jednou se dotkneš a je z tebe škvarek. Se mnou nepoèítej,“ rozhodl nakonec. Svoje výkony v hodinách tìlocviku znal, na nìco takového mohl zapomenout.
„Kecáš! Co kdyby to nìkoho zabilo? To se pøece nesmí!“ nevìøil tøináctiletý Roby. „A to jsou ty dráty pod proudem poøád? Ve dne v noci, svátek nesvátek?“ zaútoèil pochybovaènì, kdy¾ Jerry mlèel. Vyplýtvat tolik energie jen na pár nespokojencù, to se mu nezdálo! Pak, jako by u¾ v duchu spøádal plány, jak na to, se zeptal: „Ty dráty jsou vodorovný nebo svislý?“
„Ty i ty. Prej i šikmo. Poøád je zdokonalujou. Pøed tím vším musíš ještì probìhnout ornicí, takovým polem, na to jsem málem zapomnìl. Tady by mo¾ná tvoje chùdy nebyly špatný. Ka¾dá stopa v nìm zùstává èitelná a otištìná jako pøes kopírák, aby se dalo vyèíst, kudy ten grázl utíkal.“
„Jak se tam do prdele dostala ornice? Tu pøece musel nìkdo udìlat? Proè?“ vybuchl Roby a nevìøícnì vypulil oèi. Jak se obrábí pùda, to vìdìl. Nìkdo ji musel nejdøíve zorat a uvláèet, a¾ sem by to bylo normální, to by chápal. Pak by mìl zasít, pohnojit a èekat, co z toho vzejde. Tady se ale pracovalo pronic a zanic, to bylo proti zdravému rozumu!
Ka¾dý se pohrou¾il do svého. Kontrolní orný pás byl dlouhý nìkolik desítek kilometrù, nejspíš po celé délce západních hranic, a mìl šíøku mo¾ná i deset metrù. Pro pøípad, ¾e by sem musely z nìjakého dùvodu vkroèit hlídky, tøeba aby odtáhly nìjakého zastøeleného narušitele, pomyslel si dìdovou sarkastickou hantýrkou Jerry a znovu se kysele se usmál, byly tu i hromady písku. Vojáci tak mohli stopy po sobì snadno zahladit a past byla znovu na akci prvotøídnì pøipravená!
„Je to prostì geniální, my nic nevymyslíme,“ povzdychl malomyslnì. „Víš tøeba, co to jsou strá¾ní a kulometné vì¾e, posedy a pozorovatelny?“
Roby zavrtìl hlavou.
„Tak vidíš, útìkáøi!“
Jednou kdy¾ Jerry s dìdou zašli na houbách pøíliš daleko, netrvalo dlouho a zadupala za nimi èeta vojákù. Dìda pak musel ukázat propustku do pásma a propøíštì si dal zatracený pozor. Øíkal, ¾e je bdìlí strá¾ci hranic vidìli nejspíš z nìjaké pozorovatelny a ¾e takových je jenom na Chebsku asi ètyøicet, mo¾ná víc, a v nìkterých mají zavedený i telefon.
Jerry uválel v puse nenávistnou slinu a mezerou v pøedních zubech ji mistrnì vystøelil pod nohy prvního staøíka, který se mu pøipletl do cesty. Kdyby byl ještìrem nebo opicí z tropického Bornea, mohly ho takové jedovaté sliny i zabít, ale teï jenom vyprovokovaly salvu nadávek na budi¾nièemy a ztracenou generaci. Jerry si na oplátku pomyslel nìco o pokolení, které jim pøipravilo vskutku záønou budoucnost.
Roby se nevzdával. Kdy by byl útìk nejbezpeènìjší? V zimì nebo v létì? V mlze, ve snìhu nebo po dešti? Co¾ o svátcích?
„Nepovídej mi, ¾e takovej pohranièník nikdy nespí? Mo¾ná by se ty pitomý zátarasy daly zdolat obrnìným vozem? Nìco jako maskovacím tankem jako byly za války?“ Takovýmu tanku by nìjakej drát pøece neublí¾il, pro ten by to musela bejt hraèka! pokraèoval v duchu.
„Jo, já bych na Smíchovì ukrad tank a ty bys ho nastøíkal tøeba na zeleno,“ Jerry se lehce ušklíb. Roby neposlouchal. Nìjak to jít muselo, staèilo chtít!
„Nebo letadlem,“ nevzdával se a odhodil patku tak prudce, a¾ to zajiskøilo. Jerry mlèel. „No dobøe, tak tøeba balonem. Pøece bysme dokázali sestrojit nìco takovýho jako je balon?“ Roby odkojený verneovkami zoufale nakopl školní brašnu skrývající v útrobách tak po»ouchlý vynález jakým byla ¾ákovská kní¾ka.
„Ubytujeme se u hranic u nìjakýho sedláka a vyèkáme na pøíle¾itost, navrhl u¾ témìø zoufale. „Nìjakej sedlák by nám pøece musel pomoct!“
„Myslíš snad dru¾stevník! Víš, ¾e obyvatelé okolo hranic jsou pova¾ovaný za nespolehlivý a jako takový vystìhovaný? ®ádná chalupa s hodným sedlákem a kravkou neexistuje, kdo zùstal, musí mít povolení a buï je jejich nebo se bojí. Nejèastìji obojí,“ odrazil nápad okam¾itì Jerry.
„No dobøe, vezmeme to teda lesem. Pøece musej existovat nìjaký fotografie, jak to tam vypadá, a tak?“
„Lesem? Podle èeho by ses orientoval, naivko? Víš, ¾e nikde nestojí jediná orientaèní tabule, jediný ukazatel s udáním vzdálenosti nebo cedule s názvem obce, a ty bys chtìl fotografii? Nìkde vykáceli celý pruhy lesa a nadìlali tam orný a snì¾ný pásy. V zimì je projí¾dìj vojáci na ly¾ích.Vìø mi, v lese a mezi zátarasy na tebe èekaj jen granáty a minový pole, šlápneš a je z tebe andìlíèek!“
Roby poslouchal a nièemu nerozumìl. Nebo rozumìl a nechápal. Proè to všechno? Jen aby upevòovali a dokazovali svou moc? Aby zastrašili a udr¾eli tu lidi, kteøí za ka¾dou cenu chtìli pryè a byli za to ochotní dát všechno, co maj jako jeho otec, který u¾ hnil druhý rokem nìkde na Pankráci?
Jerry pokrèil rameny. Koneckoncù, co mohli blbýmu klukovi udìlat? Ještì mu nebylo ani tøináct, fotra mìl za møí¾ema, nic jinýho se od nìj neèekalo. Jemu šlo ale o víc. „Tebe strèej jenom do polepšovny, ale mì rovnou zavøou nebo daj k lopatì, kdyby chtìli, pøišijou mi i sabotá¾,“ øekl nahlas. „Radím ti dobøe, sekej dobrotu a uè se rusky, proto¾e se tu za pár let jinak nedomluvíš,“ pøipojil lakonicky.
„Mám jí plný zuby...“ Roby obrátil tašku útrobami dolù. V pouzdru na tu¾ky tam choval na památku i kousek Klémy, pøedmìt dolièný. Husarský kousek se mu povedl, kdy¾ se nechal po škole zavøít na holèièí záchody. Bustu rozbil šikovnì, milovaného státníka nedal dohromady u¾ ani pámbu.
„Naši fotrové zaspali dobu, mìli odejít v osmaètyøicátým, teï spadla klec!“ odfrkl zase Jerry vztekle. Kdy¾ si pomyslel, ¾e do té doby byl pøechod hranic bez pasu pova¾ován nanejvýš za pøestupek, tak by breèel. Rok od roku byly zákony pøísnìjší, teï bylo opuštìní republiky trestným èinem, za který hrozil ¾aláø. Vlastnì to bylo ú¾asnì jednoduché. Ilegálnì pøekroèit hranice byl protistátní èin a legálnì tì nepustili. Cesty do zahranièí k soukromým úèelùm nebyly povolovány, a bylo vymalováno!
„Ale jak to?“
„Co, jak to? Na vydání pasu obèané našeho státu nemají právní nárok, pohlaváøi si to dali dokonce do zákonu, chápeš?“
„Ne! Za pár let budeš plnoletej. Pak tì pustit musej! Jen¾e já to nevydr¾ím u¾ ani mìsíc... Ani tejden! Víš, co se stalo s tím zranìným krahujcem, kdy¾ jsem ho zavøel do klece? Prostì chcíp! Zcepenìl!“ Roby si setøel rukávem neposlušnou slzu. Obìtoval i svùj páreèek bílých myšek, ale krahujec nic. Ráno ho našel paøátama vzhùru. Buï svobodu, nebo smrt. Nic mezi tím neexistovalo.
„Nìco ti pøeètu, chceš?“ Zalistoval v ¾ákovské kní¾ce, ale dlouho hledat nemusel. „Problematický element... A tady: Chování vašeho syna je nesluèitelné s chováním ¾áka socialistické školy socialistické spoleènosti. Rozumíš tomu? Je to vùbec èesky? Co mám øíct mámì? Poøád breèí, má strach, ¾e mì strèej za fotrem.“
„Øekni, ¾e si na tebe uèitelé zasedli.“
„To u¾ jsem øíkal.“
„Tak znovu, to je dlouhodobý!“
„Kdepak, já musím pryè. S tebou nebo bez tebe, ale s tebou radši. Já musím!“
Jerry neøíkal dlouho nic. Tahle klukovská umanutost se mu líbila. Vìzelo za ní nìco víc ne¾ chu» po dobrodru¾ství.
„Nejdøív musíme zhubnout. Oba. A nauèit se spoustu vìcí. Máš tøeba kompas?“
„ A pak? Vezmeš mì pak s sebou?“ Jerry bezhlese kývl, ale to Robymu nestaèilo. „Pøísahej! Opakuj po mnì. Pøísahám na ¾ivot a na smrt...“
„Pøísahám!“
Psal se rok 1952.
Pokraèování zítra...
Blanka Kubešová
* * *
Kolá¾ © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autorky