Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Život tropí hlouposti – aneb mé životní paradoxy a renoncy (13)

Rok 1948 byl jistě osudový pro nás všechny, kdož jsme žili v naší krásné a do katastrofy se řítící republiky. Tyto mé ne nadarmo třinácté životní paradoxy jsou ale osobní zpovědí tehdejšího rovněž třináctiletého teenagera, pro kterého znamenal podzim toho roku dvojnásobné vykolejení. Nejdříve jsem byl v září ještě v Jičíně „ přejit“ z gymnázia na měšťanku – potažmo základní devítiletku a o měsíc později, těsně před mými třináctými narozeninami jsme se přestěhovali z krásného rodného města Jičína do teprve čerstvě doosídleného pohraničního Vrchlabí.

Můj starší bratr právě začal „kroutit“ vojnu. Nejprve v Liberci u koní, kterých se bál, brzy dostal těžkou žloutenku a tak jako „štáckrypl“ byl převelen do Prahy na funkci jakéhosi písaře, a to byla jiná káva. I tatínkovi se konečně splnil dávný sen o přednostování a odjel už koncem léta sloužit a připravovat náš nový byt na vrchlabském nádraží. A tak nejvíce postiženi tímto „vytržením z rodné hroudy“ jsem se cítil já s maminkou. Jedinou náplastí na naše nostalgické povzdechy byl nový byt, který byl téměř dvakrát větší než náš starý v Jičíně. Měl moc pěknou kuchyni s vlastním vodovodem a kachlovým sporákem, naši první koupelnu s WC, velký pokoj a velkou ložnici, obé s krásnými vysokými kachlovými kamny a mezi nimi můj menší pokoj. Plyn zde ještě zaveden nebyl, ale tatínek měl uhlí deputátní. Byt byl v prvním patře a z ložnice se dalo oknem vylézt na plochou střechu pokrytou malými oblázky a jižní orientace byla vhodná na opalování. A mimochodem – o pět let později o „svatém týdnu“ jsem se zde snažil „našprtat“ maturitní otázky. Přes ulici byla dokonce malá zahrádka, kterou protékal potok, přesněji - umělý náhon na blízké bělidlo. To byla oáza tatínka, který zde mohl pěstovat zeleninu, tedy samozřejmě nikoliv na bělidle ale na té zahrádce! Pod okny sice končily vlaky, ale divili byste se, jak rychle si člověk na nádražní ruch zvykne! Byla to konečná stanice, osobních vlaků nebylo mnoho, více bylo nákladních, které přivážely suroviny a subdodávky pro místní fabriky a odvážely jejich finální výrobky – poměrně rozličného sortimentu. Různý textil, hydrauliku, elektronky, kabely a samozřejmě i auta. Až nyní v hlubokém důchodu jsem se dočetl, že Vrchlabí bylo po Ostravě naše druhé město s největší koncentrací nejrůznějšího průmyslu! A to, že bydlíme na nádraží, jsem ocenil zejména v době pozdější, kdy jsem každý víkend absolvoval vlakem trasu Praha – Vrchlabí a v pondělí časně ráno zpět. Z nádraží „do města“, tedy na náměstí to bylo mnohem dále než v Jičíně a navíc stále do kopce, ovšem do školy jsem to daleko neměl. O tom ale někdy později. Nejprve bych měl Vrchlabí tak nějak rehabilitovat, protože jsme brzy poznali, že má s Jičínem i dosti společného. Stačí hledat klady a ne jen zápory!

Kromě „brány někam“ do také krásného kraje třeba i to, že v období Třicetileté války patřilo i vrchlabské panství Albrechtovi z Valdštejna a nakonec jsme všichni v rodině museli přiznat, že vrchlabský zámek je mnohem hezčí, než jičínský.

Je sice o dost menší, ale zato tak nějak „zámečtější“, což dokumentuje foto, i když se na něm při pohledu z náměstí cudně skrývá za stromy. No - ještě ho někdy předvedu v plné jeho kráse. Navíc je kolem něj velmi rozlehlý zámecký park s nádhernými starými stromy, několika rybníčky a někdy od šedesátých let tu byla i zajímavá malá zoologická zahrada s mnoha voliérami i menšími šelmami v klecích. Později se proslavila tím, že se zde snažili rozšířit chov tetřevů a neblaze pak tím, že zde „zhrzený“ adept myslivosti zastřelil vzácného rysa v kleci! A nyní už mohu prozradit, že kolem toho jičínského zámku v rohu krásného náměstí jsem v dětství dlouho chodil, aniž bych si uvědomil, že je to zámek, kdežto „náš nový vrchlabský“ je nepřehlédnutelný! Postavil ho přitom Kryštov z Gendorfu už půl století před Valdštejnem v sasko - slezském stylu.

Také tři staré domky na druhém menším náměstíčku před kostelem svatého Vavřince se nám líbily a už asi půl století je v nich část sbírek vrchlabského Krkonošského musea, mimo jiné krkonošské betlémy – tedy alespoň doufám, že tam ještě jsou. Jinak hlavní část muzea je totiž v bývalém klášteře, ve kterém jsem byl před jeho zrušením někdy počátkem roku 1949 naposled u svatého přijímání.

Vzpomínám si, že zejména u zpovědi jsme nejen já, ale i mí noví kamarádi měli trochu problémy. Až doposud jsme se zpovídali z jednoho z největších našich hříchů slovy - myslel jsem na věci nestydaté, a nyní náhle už bylo téměř nutné nahradit sloveso myslel jsem slovesem dělal jsem. A na kontrolní otázku zpovědníka, zda sám nebo s někým, se velmi tichým hlasem odpovídalo – sám!

Foto – webové stránky

Vladimír Vondráček

* * *
Zobrazit všechny články autora