Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Albert,
zítra Cecílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!


Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.


Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.


Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Taková jsem byla já! (7)  - Zimní radosti a starosti


Kdy¾ zima dosahovala svého vrcholu a mrazy byly tak silné, ¾e se dalo dýchat jen pøes šálu zavázanou kolem pusy, brával mne tatínek s sebou, abych se podívala, jak ledaøi sekají ledy. Oslava bývala místy promrzlá a¾ ke dnu a led silný i pøes pùl metru. Tehdy se na øece objevili mu¾i s pilami, kterými v létì øezali stromy v lese, s velkými sekerami a ¾eleznými háky. Zvìdavcù, jako jsem byla já s tatínkem, bylo na mostì plno, nikdo si nechtìl nechat ujít takovou podívanou. Musela to být poøádná lopota, chlapi hekali a halekali na sebe, po mokrém ledì jim to klouzalo, a kdy¾ zùstali chvilku na místì, pøimrzali. Zároveò je ta døina taky poøádnì rozehøívala, proto¾e po chvíli sundávali krátké ko¾ichy a nìkteøí si i rukávy košile vykasali.


Do blokù vyøezaného ledu zabodli nìkolik hákù, tahali ho z vody a nakládali na vùz, do kterého byli zapøa¾eni pìknì vypasení valaši. A kde ten led skonèil? V Oslavanech bylo nìkolik hostincù a øezníkù. A taková „vymyšlenost“ jako lednice tehdy ještì nebyla. Ka¾dý hostinec a také ka¾dý øezník mìl ale veliký sklep, kam se ty bloky ledu naskládaly a chladily pivo i maso skoro do další zimy. To si nevymýšlím! Pøes jeden dùm od nás mìl pan Blatný hostinec spojený s øeznictvím, a proto¾e jsem se kamarádila s jeho dìtmi, vzaly mne jednou v létì do sklepa, kde jsem na vlastní oèi vidìla a vlastníma rukama si sáhla na nefalšovaný zimní led.


Ka¾dý rok jsme nedoèkavì èekali, a¾ øeka zamrzne. Chodili jsme tam bruslit radìji ne¾ na kluzištì, proto¾e bývalo pøeplnìné, zatímco na øece bylo místa pro ka¾dého dost a také to tam bylo dobrodru¾nìjší. Ledová kùrka byla místy silná jen pár centimetrù a my jsme pokoušeli osud, kdy¾ jsme zkoušeli, kde zapraská. A kdy¾ nás omrzelo motat se na jednom místì, vydali jsme se proti proudu zamrzlé øeky.


Krajina byla úplnì jiná ne¾ v létì, tajemná a bíle zachumlaná do snìhové peøiny, stromy ovìšené jíním a rampouchy se ve slunci tøpytily jako drahokamy. Jednou jsme s kamarády zajeli daleko a¾ pod Novou Ves, v ka¾dé další zátoèinì se pøed námi otevøel jiný obraz a my byli tak zaujati dobrodru¾nou jízdou, ¾e jsme vùbec nevnímali èas. Neuvìdomovali jsme si, jak jsme daleko a ¾e stejnì daleko máme domù. No co, po ledì to ještì šlo, frnèeli jsme, co nám brusle a dech staèil. Horší to bylo, kdy¾ jsme brusle sundali a domù se pøes mìsteèko doslova vlekli. Nohy byly jako hadrové, a kdyby nám nad hlavou nevisel zase poøádný výprask, urèitì bychom se smíchy neudr¾eli .


Kdy¾ se zima nachýlila k jaru a vzduch se zaèal oteplovat, zaèaly pukat ledy. Bývaly to rány jako z dìla a hlavnì v noci je bylo slyšet. Mnohokrát jsem se byla podívat na horním mostì, jak se na vzedmuté hladinì pøevalují špinavé kry, jak se dìlají víry, kdy¾ je nìkterá vta¾ena do hloubky, jak je vlny vyhazují na bøeh. A kdy¾ pak voda opadla, zùstaly na bøezích vysoké ledové bariéry. Mìla jsem velmi pøísnì zakázáno se v té dobì k øece tøeba jen pøiblí¾it, nato¾ lézt po roztávajících krách, jen¾e jak tomu volání øeky odolat? Byla jako ten nejsilnìjší magnet, ani silný pach rybiny mne nedokázal odradit.


A tak si to s Jirkou šineme pomalu Letkovskou ulicí kolem vilky paní uèitelky Bendové, co nás uèila fyziku a biologii, a odtud je to u¾ jen pár krokù k øece. Na nohou gumáky a¾ po kolena (bez nich se v dobì mého dìtství v rozbahnìných Oslavanech skoro nikdo neobešel), trochu strachu v zádech a hodnì dobrého pøedsevzetí, ¾e se jenom podíváme, na kry nepolezeme, do vody nespadneme a v poøádku se cobydup vrátíme domù. Nevrátili jsme se cobydup, zato zablácení a¾ po uši, jak nám to na krách klouzalo, mokøí snad do poslední nitky, i kdy¾ do øeky jsme nespadli, a s velikánským kaprem, kterého jsme nemohli ani unést, jak byl tì¾ký.


Za trest jsem ho musela sníst poøádnou porci, co¾ bylo úèinnìjší ne¾ velký výprask který jsme si pochopitelnì oba zaslou¾ili.


Musím po tìch dlouhých letech, kdy¾ se ve vzpomínkách znovu ocitám v krajinì svého dìtství, uznat, ¾e moji rodièe mìli opravdu andìlskou trpìlivost a hodnì lásky. Jak jinak by to se mnou byli vydr¾eli?


Marie Zieglerová

* * *
Ilustrace © Iva Pospíšilová

Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 07.02.2015  07:06
 Datum
Jméno
Téma
 07.02.  07:06 LenkaP
 06.02.  11:21 Mara
 05.02.  21:29 kusan
 05.02.  10:57 Blanka B.
 05.02.  08:24 Von
 05.02.  08:15 Jarek
 05.02.  06:06 Kvìta krása
 05.02.  05:46 Bobo :-)))