Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Povodeň 1954

Vytoužené prázdniny v roce 1954 začaly jako každé jiné. Urychlený přesun autobusy a vlakem do Kamejka. Počasí slibovalo koupání, rybařinu a ostatní výdobytky prázdninového pobytu v chaloupce hned u Vltavy. Pruty i loďku děda připravil. Několik málo dní jsme toho užívali. Potom se překutálely přes Babu mraky a začalo hustě pršet. Čekali jsme chytání v Borečce pod zahradou. Voda začala stoupat. Vše bylo v poklidu. Tohle známe každý rok. Jenže pršelo dál. Při chytání na oběšenýho přímo z královky pod zahradou bylo tolik záběrů jak nikdy jindy. Braly velké parmy, podoustve a okouni. Dva až tři metry od kraje. Pak už zůstala nad vodou jen vozovka navigace. Plná žížal, rousnic a ostatní žoužele co utíkala zbytečně z obklíčení rozezlené Vltavy. To už přestávalo v kostele hvízdat. Přivázali jsme kolečko skoro na poslední chvíli. Na pařezy u něho loďky.Děda na dlouhý řetěz, já na krátký. Jak se později ukázalo dost důležité opatření.

A voda šla dál. Do soutky a také na spodní konec dvora a zahrádky. Přivázali jsme dráty a řetízky ke stromům ploty, kůlnu na dvoře a začali se stěhováním verandy.

Nastal blázinec. Nejprve přišel upozornit někdo za obec.Bude velká voda,už se hrne Otavou. Děda okoukl řečiště, zaposlouchal do řeči už slušně hlasitého proudu a prohlásil. Eště tu není. Po chvíli pan Pávek za Poříční správu došel ujistit, že se vlastně nic dít nebude. A jen odešel byl tu příslušník VB s tím, že se máme připravit na nejhorší. A pršelo a pršelo.

Schylovalo se k večeru. Děda vyhlásil pohotovost. Do soutky se zapichovaly delší kolíky aby bylo vidět jak přibývá. Služba byla po půl hodině. Až do té doby, než jsem dostal pohlavek za to, že jsem kolík nezapích šlo vše s konstatováním, že stoupá. Samozřejmý byl můj protest. Věděl jsem jistě, že jsem povinnost splnil. Děda prohlásil, že ho tam za mě dal. Šli jsme se podívat a kolík nikde. Delším klackem jsem zahrábl pod vodou a dědův kolík vyplaval. Byl to pokyn k fofru. Zřetelně se dalo pozorovat,jak každá vlna narážející na břeh jde výš a výš. Současně hrozivě sílil hukot proudu.To už nebyla máma Vltava. To byl hlas zběsilého živlu.

Jenže voda už se sápala na verandu. Evakuovali jsme kozy, slepice a nakonec nestihli dvě králíkárny. Babička a potom všichni jsme co se dalo odnášeli na půdu. Voda začala olizovat práh chaloupky. Na pováženou bylo, zda li domeček z vepřovice vydrží. Když voda šla k oknům dal je děda otevřít aby je proud nevyrazil. Na vratech jsme s důležitými věcmi přestěhovali babičku do stodoly u Krůtů. To už skoro za bílého dne.

Dříví složené pod kůlničkou se začalo pohupovat ve stejném rytmu jako záchod a šopa na dvoře. Ploty byly hluboko pod hladinou. To jsme si tedy mysleli. Zůstal jsem na půdě. Celá chaloupka se otřásala v rytmu nárazů vody.

Vůbec se nedá zachytit to, co plavalo řečištěm. Psí bouda bohužel i s pejskem na řetězu, žebřiňák, na jehož žebřích balancovaly slepice. Spousta všelikého dřeva včetně nábytku, který nebyl uvnitř budov, vše zamotané do sena, které nebyl čas uklidit. Zkáza, jakou jsem si nedovedl představit. To jsem pozoroval skrze tašku nadzvednutou na střeše. Někde v místech prostředního náhonu začala voda pěnit. Pak se vynořily kořeny a za nimi koruna velkého akátu i s listím, kdesi nahoře vyvráceného. Celé se to opřelo o Křížovu dřevěnou stodůlku. Ještě víc pěny a vzteklejší hukot. Ne dlouho. Kůlna se začala pohupovat. Obrátila se na bok a nastoupila cestu po vodě.

Do toho dvě Jobovky. První se týkala dokončené přehradní hráze na Slapech. Voda šla vrchem. Říkalo se, že se zaseklo spodní přepouštěcí zařízení. Při uvolňování závady prý zahynuli nějací lidé. Bylo to zlé ale děda z toho usoudil že výš už nepude. To by se muselo zatopit všechno pod hrází až do její výšky aby to vodu stavělo. To byla pravda. V úvahu jí nebrali hasiči a obec. Sem tam někdo přišel a vyhrožoval že ještě pude nahoru. Tato extempore šly okolo nás. Lakonicky je komentoval děda. Komu dal Pánbu koryto,tomu nedal eště rozum.

Druhá nám šla ke kůži podstatněji. Nad Kamýkem se roztrhalo několik vorů a sta kubíků dřeva se hnalo po proudu. Velice nebezpečné to bylo pro chaloupku. Já tedy noc a skoro dva půldny chodil po tarase mezi námi a Kozovou zahradou s vorařským hákem a jednotlivé klády odtlačoval mimo stavení Jen jedna mi utekla. Skončila zapíchnutá do čelní zdi a zaražená až o příčku do chodby. Taras, přes který šel tak půlmetr vody byl široký nejvýše metr deset ze strany, do soutky na jeho konci čtyři metry ze strany, do zahrady kolem třech metrů.

K našemu štěstí přijeli vojáci s pontony. Jediní, kdo nám pomohl .Tatra s pontonem na laně zapřaženým zacouvala, pustila tak ponton přes dvůr ke dřevu a zase vytáhla. Tam jsem mněl na krajíčku. Jak jsem nakládal s vojáky na ponton dřevo a přetáhl jedno polínko přes bortu a přisedl si ho. Jenže to se sesypal štos a mě jako špačka to shodilo vedle plavidla. Jeden z vojáků mi pomohl háčkem na palubu.

Přestalo pršet a voda začala ustupovat.

Doma se nedalo nic dělat. Šel jsem do dvora pomoct s vyváděním dobytka ze zaplavených chlévů. S dobytkem jsem žádné zkušenosti neměl. Práce spočívala v tom, že na řetízku byla převáděna dobytčata nahoru, do sucha. Obtočil jsem řetízek kolem zápěstí. Pokud dobytčeti sahala voda jen pod břicho bylo to dobré. Jenže jak se dotkla břicha byl konec. Ocas nahoru a „jazda“ samozřejmě na vodu. Naštěstí ve dvoře okolo chráněném budovami nebyl proud tak silný. Zápěstí jsem uvolnil a kravku i mne dostali na sucho zase vojáci na gumovém člunu.

Voda klesala. O překvapení nebyla nouze. Místo zahrádky, stromů, záchodu a plotů - nic. Všechno voda odnesla. Dědova loďka, protože byla na dlouhém řetězu poškozená. Dostala se k hladině a to co plavalo se o ni otřelo. Nejhorší práce čekala babičku. Kam se člověk poděl, všade nad kotníky a výš jemného bahna. I v troubě bylo. V něm tam zůstalo několik okounků. V malém sklípku, kam děda dával pivo zůstal docela slušný úhoř. Kládu zapíchnutou do stěny vytáhli vojáci. Pod zahradou jsme tahali z vody co se dalo. Hlavně dřevo na topení. Nebýt pana Králíčka, mohl jsem tam už po konzertě zůstat ve vodě. To připlaval náš záchod. Zasekl jsem ho na háček. Jenže jeho hmota ve vodě byla nad moje poněkud vyčerpané síly. Králíček mi nejdřív pomáhal. Nesvedli jsme s tím nic ani oba. Vysekl háček a záchod si plaval. Šopu ze dvora nechala voda mezi stromy na Hůlově zahradě. Na střeše a hezky opačně k toku řeky postavená.

Najednou se vyrojila spousta lidí, hlavně Pražáci co sem jezdili na léto. Chudáci, co budete dělat a fotili si babičku jak dře kýble s bahnem. Při tom jejich účast zůstala.

Po nich se dostavila komise od Slapské přehrady a Poříčí Vltavy. Proměřili, popsali a poptali se, jak by si děda představoval uvedení škody do pořádku. Děda při jednání o obnově , chtěl plaňkový plot. Jeden pán z komise mu nabídl jestli by nebyl lepší podezděný z pletivových rámů. To děda považoval za krutou legraci ale přikývl na to Jeho komentář není důstojný papíru. Páni se vždycky špatně dojili mírně řečeno udělají kulový prd… Přesvědčili jsme se o opaku. Do týdne po úplném usazení vody začaly náklaďáky navážet ornici na zahrádku a dvůr. Do konce roku bylo vše upraveno.

Z rybařiny nebylo dlouho nic. Když něco zabralo vpadala ryba jako by měla břicho nacpané škulovcem. Tak byly z povodně přežrané .Jen dravci brali stejně. V kalné vodě rýbat moc neulovili.

Antonín Suk

* * *
Zobrazit všechny články autora