Nesahejte na něj, patrně má blechy!

Pes má krásu bez ješitnosti, sílu bez krutosti
a lidské cnosti bez lidských necností.
(Lord Byron)

Určitě jste si všimli, že čím dál větší prostor na stránkách tisku a v mediích všeho druhu je věnován problému komunikace. Čím toho více umíme, víme, tím nákladnější je najít cestu, jak si všechny ty „výdobytky civilizace“ vzájemně sdělovat. Vymýšlíme, jak to udělat, abychom komunikovali stručně, všestranně srozumitelně a hlavně rychle. Z jednoho konce světa na druhý. Někdy se začínám bát, že brzy přijde doba, kdy lidé zasednou k počítačům, přestanou jeden na druhého mluvit, jazyk jim zdřevění a zleniví, protože jej budou pramálo potřebovat a všechno obstarají hbité prsty na klávesnici – zkrátka budeme klábosit po internetu. Chci věřit, že je to jen taková moje noční můra a že nezapomeneme na ten prastarý a nejpřirozenější způsob komunikace: uvařit kávu, čaj, nalít sklínku dobrého moku a dát se úplně obyčejně do řeči – prostě pěkně v klidu si popovídat o všem možném...

Snad teď některým z vás, vážení, připadám jako staromilec a řeknete si, že tu řeším svůj generační problém. To byste mi však křivdili. Přiznávám, že s počítačem příliš nekamarádím, a když na něm utírám prach, cudně klopím oči, abych z té jeho obrazovky nepřečetla výčitku nebo posměch. Ale jinak proti vyspělé technice nic nemám a všem, kteří jí dokonale vládnou, upřímně fandím. Jenomže! Jsem úplně obyčejná ženská a jako taková jsem taky patřičně upovídaná. Elektronická pošta nebo chatování (snad se to tak píše!) mě nemůže uspokojit. A kdyby mi snad stále kupředu cválající pokrok vymýtil všechny partnery k debatě, vím, na koho se s jistotou obrátit. Mám přece psy! Ti si na mě udělají vždycky čas. Pozorně mě vyslechnou a pokud bych je už příliš nudila, mezi řečí si zdřímnou, ale za okamžik budou naslouchat trpělivě dál, dokud se ze všeho, co mám na srdci a na jazyku, nevymluvím. Jaká úleva, jaké útočiště! Jsem skálopevně přesvědčena, že se nemýlím. Oni mi ti pejskové nejen naslouchají, ale oni mi i rozumějí. Přesně vycítí moji momentální náladu a chápou z větší části i obsah mého sdělení. Tento dojem potvrdil a vědecky doložil profesor vancouverské univerzity psycholog Stanley Coren. Vydal knihu, která má pomoci lidem porozumět tomu, co jim jejich psí přátelé chtějí sdělit. Když totiž nedojde ke komunikaci mezi psem a jeho pánem, psi jsou většinou daleko pohotovější a chápavější. Oni jsou schopni porozumět nám daleko více, než my jim. Nám totiž chybí schopnost vcítit se do psí duše a rozkrýt smysl takového sdělení.

Všeobecně panuje přesvědčení, že pes, který vrtí ocasem, je šťastný a přátelsky naladěný. To je veliký omyl! Možná, že jen přemýšlí, do kterého lýtka se vám má zakousnout. Ale pokud na vás pes vrčí, není třeba mu to zazlívat a vykládat si to ve zlém. Třeba se na vás tímto způsobem usmívá. Podle pana profesora je pes daleko inteligentnější, než si myslíme. Je zrovna tak chytrý a chápavý, jako malé dítě. On vám dobře rozumí. Jen on vám není schopen odpovídat tak, abyste tomu rozuměli vy. Pokud si uvědomíme, že pes je schopen rozumět dvěma stům slov, zjistíte, že mu můžeme vysvětlit téměř všechno. A taky pochopím, že před ním nic neutajíme. Vzpomeňte si na příhodu, kterou popisuje Karel Čapek. Při jedné návštěvě u prezidenta Masaryka v Lánech se k nim připojil venkovský voříšek. Čapek ho pohladil a pan prezident ho anglicky upozornil: „Nesahejte na něj, patrně má blechy.“ Tomáš Garrique Masaryk totiž věděl, že ten pejsek rozumí česky a nechtěl se ho dotknout. A tak vás chci poprosit, abyste si se svými pejsky povídali pěkně česky, vlídně, a drsná sdělení si nechte pro sebe nebo pro ty, kteří si je zaslouží. Psi to rozhodně nejsou.

Mezi mé oblíbence patří boxeři. Kdysi dávno, hluboce v minulém století, přesně v roce 1951, nám Ježíšek nadělil dárek, na který nemohu zapomenout. Mezi balíčky a krabicemi různých velikostí byl i proutěný košík „bramborák“. Tak nějak divně se kymácel a dokonce vydával i zvuky. Pochopitelně okamžitě přilákal moji i bratrovu pozornost. Odstranili jsme šátek, který skrýval toto „vánoční tajemství“ a při pohledu na obsah košíku jsme oba na chvíli zapomněli dýchat. Na podušce leželo zlatavé klubíčko s tázavýma, hnědýma očima a z černé tlamičky na nás vyplazovalo růžový jazyk. Byl to vytoužený pes – boxer! Údivem a bezmeznou radostí jsme byli celí zkoprnělí, a tak se nový člen rodiny musel z dočasného proutěného příbytku dostat sám. Koš prostě překlopil, na silných, téměř lvích tlapách udělal pár nemotorných kroků a nenuceně se vyčural mezi dárky pod stromečkem. Hned potom dal jasně najevo, že by docela přivítal něco na zub. Začal se vážně zajímat o čokoládovou figurku, která mu ze smrkové větvičky visela přímo před čumákem. Tak to je vzpomínka z dětství a věřte, vážení, ač více než padesátiletá, dodnes živá a krásná.

A teď trochu prózy do poezie. Tatínek tehdy pejska koupil od renomovaného chovatele, a tak se podle rodokmenu jmenoval Arco. To bylo sice jméno vznešené, ale trochu strohé. A tak nový člen rodiny dostal jméno Golem, podle jedné z her Voskovce a Wericha. Úzce to souviselo s neustálým vzpomínáním na Osvobozené divadlo. To mě provázelo už od kolébky. Však taky fenka foxteriéra, kterou si pamatuji ještě z dob válečných, se jmenovala Siska podle dívčí postavy z Balady z Hadrů. S Golemem přišlo mnoho radostí, ale taky starostí. Hlavně pro tátu. Začali ho prohánět kynologové. Byli jsme majiteli špičkového psa, a ten si zasloužil adekvátní vzdělání a prezentaci. Tatínek chvíli vzdoroval, ale nakonec podlehl a docela rád. Poctivě docházel na cvičiště. Hlásil pyšně každý sebemenší pokrok ve vzdělání našeho miláčka. Chlubil se pochvalami, které si na cvičáku s Golemem vysloužili. Dokonce byl i na několika výstavách. Jedné jsem se s celou rodinou také zúčastnila. Musím říci, že nikdy jsem tátu neviděla tak ztrémovaného a zároveň důležitého. Ta výstava se konala v Praze na Štvanici – dodnes to vidím: tatínek poctivě klusal v kruhu kolem stolku rozhodčího, a když Golem dostal modrou stužku a diplom, na kterém stálo „výborný“, měl ve tváři výraz právě zvítězivší královny krásy celého světa.

Jenomže nastaly ještě další nerváky. Bylo třeba ještě dosáhnout jakési „psí maturity“, aby ten náš „pan pes“ byl zapsán do prestižní plemenné knihy. Táta vše konzultoval s odborníky, a domů přišel téměř zhroucený. Stopařská zkouška! Všichni tvrdili, že boxeři jsou na tom s čichem moc špatně. A tak v onen důležitý, památný den si tatínek natřel podrážky smrdutým slanečkem, vyšlapal předepsané množství kroků s patřičnými lomy, upustil předepsané předměty na předepsaných místech a strachy nedýchal. Já to zkrátím. Golem všechno statečně vyčuchal, provedl identifikaci kladeče a poslušně zůstal na místě tam, kde ho nervózní páníček odložil. Prospěl. Ale i kdyby propadl, nikdy mu nezapomeneme, že byl po celý čtrnáctiletý život věrným, milovaným i milujícím kamarádem.
Boxeři jsou nejen mistři stopařského umění, ale spolehliví, nenahraditelní partneři, ušlechtilí přátelé. A těch, jak všichni dobře víme, není nikdy dost. Važme si jich.

Asi jako každá žena mám ráda květiny. Na jaře se nemohu dočkat, až budu na balkoně a na terase sázet kytky a očima je každý den popotahovat ze země v naději na první poupátka. Ale nemyslete si, vážení čtenáři, že jsem nějaký erudovaný superodborník. Naopak. Já vždycky něco zasadím a potom čekám na zázrak. S rostlinkami hovořím, domlouvám jim a pečuju o ně v mezích svého amatérského snažení. Nechci se chlubit, ale v loňském roce jsem měla určitě nejbohatší muškáty v celých Strašnicích – všechny sousedky mi je chválily a ptaly se, jak jsem těch čarokrásných výsledků docílila. Říkala jsem jim čistou pravdu – totiž, že jsem je prostě „ukecala“. Většinou se zatvářily nevěřícně a ve skrytu duše si myslely, že jsem učiněná bestie, sobec a nechci se o to pěstitelské tajemství podělit.

Hortenzie vypadá, že taky vykvete přebohatě. Ovšem bude to nervák! Sídlí totiž na zahradě. Tam se pochopitelně pohybujeme všichni a hlavně naši psi. A to je kámen úrazu. Psi se totiž o moji pěstební činnost velmi soustředěně zajímají. Fandí mi a všechno, co se mi podaří nakypřit, úhledně pohrabat a posléze něčím osít, okamžitě překontrolují. To znamená, že se jeden po druhém po záhonku projdou a pokud už tam nějaká nadějná rostlinka vegetuje, očuchají a aspoň jeden z nich obřadně zvedne nožičku. Asi to znamená, že jsou s mojí prací spokojeni a kolaudace dopadla na výbornou. To jsou pro mě velmi těžké chvíle. Vždyť oni ti pejskové to se mnou myslí dobře. Oni se mi věnují, sledují pozorně moji práci, a když nemohou přiložit nožku k dílu, tak aspoň hrábnou, čuchnou a označkují. To všechno si musím říkat, abych potlačila ten mizerný pocit z marné práce a nedopustila se něčeho, co by moje psí kamarády, a v tuto chvíli „spoluzahradníky“, mohlo urazit.

Vrátím se teď oklikou ke zmíněné hortenzii. Naši psi dobře vědí, jak mi na ní záleží. Pozorují, jak ji od časného jara okukuji, jestli nasazuje pupeny. Teď už zkoumám, kde všude se asi časem objeví květ a jak se vybarví. Samozřejmě, že mi chtějí udělat radost a mé milé hortenzii se taky věnují. Ovšem svým, psím způsobem. A tak za nimi pořád chodím s konví a omývám listy, které poctili svou pozorností. Je to taková věčná hra – od časného jara do pozdního léta. Znám dobře její pravidla a vím, že nemohu zvítězit. Největším úspěchem je remíza. Ta je ovšem podmíněna odolností rostliny, která vstoupí do hry a také pohotovostí, s jakou sáhnu po konvi s vodou a odvrátím nebezpečí.

To víte, vážení, že už jsem mnohokrát prohrála. Například nikdy nezapomenu na to, jak jsem si umanula, že v takovém malém jezírku (maminka tomu říkala „plivátko“) budu pěstovat lekníny. Pěkně jsem je tam ukotvila několika kameny a teoreticky nic nebránilo tomu, aby se za čas na hladině objevily pohádkové, něžné květy. Ale vloudila se chybička. V tom „plivátku“ se vášnivě rád chladí náš černý labrador Bonno. Je mu totiž horko celý rok, a tak si v té mělké vodě rád postojí, sedne, a když řádně připaluje, klidně si i lehne. A tak se stalo to, co se muselo stát. Bonno vstoupil do lázně, pod nohama se mu pletlo cosi nepatřičného, a tak to obtížné „něco“ vylovil a odložil na břeh. Bezpočtukrát jsem ty lekníny znovu ponořila a bezpočtukrát je Bonno vyndal. Vyhrál. Přišel totiž na to, že je nemůže jen tak pohodit nablízku a zahrabal je v nejzazším koutě zahrady. Našla jsem je pozdě. Bonno vyhrál na body. Teď si však nejsem jista, jestli by si nezasloužil, aby úsloví „kozel zahradníkem“ nebylo na jeho počest opraveno. Vždyť „Bonno zahradníkem“ taky není špatné.

Pavlína Filipovská

* * *

Vybráno z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové Kolja... to neznáte mého psa!