Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Emílie,
zítra Kateøina.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!


Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.


Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.


Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Taková jsem byla já!


V urèitém úseku ¾ivota èlovìk intenzivnì ¾ije pouze pøítomností - studuje, pracuje, zalo¾í rodinu, pøijdou dìti, ranec starostí je den ze dne vìtší a t쾚í. Není èas na vzpomínání, všechnu energii spotøebuje pøítomnost. Ale v plynoucím èase se najednou pøistihnete, ¾e se zaènou jako záblesky vybavovat obrazy z dávno minulých let. Stále však ještì nenastal ten pravý èas na vzpomínání, to a¾ dìti opustí rodinné hnízdo, aby si koneènì zaèaly ¾ít svùj opravdový dospìlý ¾ivot. Pak teprve máte èas pevnì zachytit záblesk vzpomínky a zaènete rozplétat klubíèko do souvislejších obrazù. Nabízím laskavým ètenáøùm SeniorTipu nìkolik nahlédnutí do mého dobrodru¾ného dìtství.


* * *


Mlsná huba


Bývala ještì zima, ale jaro se pøece jen blí¾ilo. Dalo se to poznat taky podle toho, ¾e se jednoho dne objevil v kuchyni u kamen široký košík zakrytý teplým šátkem a v nìm to jemòounce pípalo. Kdy¾ jsem poprvé uvidìla hebounké ¾lutohnìdé kulièky, kterým svítila malinkatá oèièka jako korálky, které mìly kra»ounké no¾ièky jako drátky a které mne ïobkaly ¾lutými zobáèky do dlaní, zatajil se mi dech. Neumím vyjádøit ten pocit nadšení a údivu, který se mne zmocnil. Kdo aspoò jednou dr¾el ve dlaních èerstvì vylíhnutá kuøátka, ten ví, jak mi bylo. Chodila jsem se na nì dívat tak èasto, ¾e mi to nakonec museli zakázat, aby ta chuïátka mìla trochu klidu.


Kdy¾ z nich posléze vyrostly kvokavé slepice a splnily svùj ¾ivotní úkol v podobì mnoha desítek bílých, hnìdých nebo kropenatých vajíèek, uvaøila z nich maminka silnou polévku a maso udìlala na smetanì. Paneèku, to byla dobrota!


No dobøe, dobøe, zase jsem u toho jídla a ještì u nìho chvilku zùstanu. My jsme nebyli nijak bohatí, ševcovina byla hladové øemeslo, ale mìli jsme dvì políèka, která nás docela dobøe zabezpeèovala na celou zimu. Babièka i rodièe se na nich poøádnì nadøeli od jara do podzimu. Zato jsme ale mìli dostatek vlastních brambor, základní zeleniny i fazolí, které rostly na tyèkách kolem políèka jako barevný plot. Na jednom poli rostlo nìkolik stromù švestek, tak¾e kadlátek, jak se u nás øíká dodnes, bylo dost nejen na povidla, ale také na dobrou domácí slivovici, která se potají v hluboké noci pálila v podomácky vyrobeném kotlíku.


Do mlýna vozíval tatínek pár pytlù zrní, tak¾e ani dobrá mouka nám nechybìla. Vypìstovalo se dost i na to, abychom si mohli ka¾dý rok vykrmit prasátko a pøilepšovat slepicím. Proto jsme mohli mívat v nedìli a ve svátky maso – voòavou peèínku s køupavou kùrèièkou, obèas sma¾ený øízek, sem tam domácí sekanou. Bylo i sádlo na chleba a škvarky do vajeèiny.


K hezkým vzpomínkám na dìtství patøí i veèerní krmení naší kozy a prasátka. Bylo milouèké, kdy¾ bylo ještì malé. Visela jsem na dvíøkách do jeho chlívku a nadšenì pozorovala, jak šmejdí v šustivé slámì a hledá si místeèko na spaní. Chrochtalo tak roztomile, ¾e bych za ním nejradìj vlezla. Jen¾e rychle rostlo a èím bylo vìtší, tím míò bylo roztomilé a tím víc bylo útoènìjší. A jak se dovedlo hlásit o krmení! Jeèelo jako elektrárenská siréna, ale pøesto mi ho bylo líto, kdy¾ pøišel èas zabíjaèky.


Kdy¾ maminka nachystala krmení pro kozu a vzala do ruky ¾ejdlík na mléko, mojí povinností bylo zapálit v plechové lucernièce svíèku, poøádnì zavøít její dvíøka, aby svíèka nedejbo¾e nevypadla a nezapálila slámu v chlívku, a pìknì svítit na cestu. Aby mi nebylo zima, uvázala mi maminka na hlavu teplý šátek, vypadala jsem jako dìvèátko z Ladových obrázkù, který mìl ro¾ky celé odumlané. To nebyla moje „práce“, o to se postarala malá roztomilá kùzlátka, která se pletla pod nohy, jen co jsme vstoupily do chlívku. Musím pøiznat, ¾e kdy¾ z nich pak na Velikonoce udìlali sma¾ené øízky, nikdy jsem je nejedla. U vepøového mi to ani nepøišlo asi proto, ¾e to dospìlé vykrmené prase u¾ roztomilostí neoplývalo.

Text: Marie Zieglerová
Ilustrace: Iva Pospíšilová

* * *

Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 09.11.2014  18:13
 Datum
Jméno
Téma
 09.11.  18:13 Blanka B.
 09.11.  15:05 Von
 09.11.  14:58 Von
 09.11.  14:14 Tonda ......
 09.11.  14:01 mara èárka
 09.11.  13:11 Von
 09.11.  12:52 Mara pro v¹echny
 09.11.  11:15 janina
 09.11.  10:58 ferbl
 09.11.  10:52 Tonda +++
 09.11.  10:20 Vesuvanka díky
 09.11.  09:33 Kvìta :-)))
 09.11.  09:29 Von
 09.11.  07:08 Tomá¹ Mácha
 09.11.  06:13 Bobo :-)))