Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.
Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.
Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.
Čím ježku dobře…
Kdoví, co to bylo za slávu. Hráli jsme až do za světla. To prý pořádní lidé chodějí domů z hospody. Dozněla „Než dobrou noc“ a začalo se pakovat. Jana, šenkýřka, se dala do mytí skla na dnešek a my, šumaři, nedopitkové, vyrazili k domovu. Šimků kohout už hulákal na celé kolo. A mě se zdálo, že slyším i našeho z myslivny. 
Od Borovska už vykukovalo sluníčko. Kufr se saxíkem byl jakýsi těžší. Proč, vyšlo najevo až doma. Vůbec se mi nechtělo na kutě. Na lavičku u včelína už paprsky tepla přes koruny smrčků dohlédly, včely sem-tam začaly vylétat a kosáci spustili koncert. Kdo není muzikant neví, že melodie v noci přehrané znějí v uších celé dopoledne. Někdy se stane, že některá písnička je tak neodbytná,že se jí nejde zbavit. Pořád na ten vnitřní reproduktor paličatě leze. Přivedl jsi mě na svět, tak tady mě máš. Byla to ta jak nabádá „napij se bratříčku, napij“. Pořád dokola.
A proč bych jí vlastně nezahrál na celý Suchý les. Pro všechny, kteří jsou tam doma. Otevřel jsem futrál a vedle altky ležela skoro plná láhev zelené. Dílo to mého nejlepšího parťáka za heligonkou, Tondy Duškového vedle Lojziny Staňkové ze Strojetic. Správně se jmenoval Jíša a ta Lojzinka byla oficiálně Tomanová. Je to starý zvyk nazývat lidi ne svým jménem, ale po chalupě, řečeno „po doškách.“ Jsou vesnice třeba jako Čejov u Humpolce, kde v osmdesáti číslech popisných bydleli na padesáti pěti Maršíci. Tudíž toto bylo nutné znát při sháňce po tom pravém. Jen ten kdo klíč ovládal, byl domácí. A protože jsem v tom Keblovském údolíčku byl také hodně doma, používám kousíček folkloru. Ale to neměnilo obsah sklenice v kufříku.
Nalil jsem si tedy jen do půlky skleničky od hořčice. Je přeci decentnější dát si malého, ale raději třikrát. Vonělo to, včelky přizvukovaly a já se kochal domovem.
Vtom zpod včelína vylezl ježek. Bodlináč rochtavý a funící. Také nositel krásného frňáčku nahoru k obloze zahnutého. Černý konec detekčního zařízení, jak se mi zdálo, směřoval k mojí skleničce. No přeci „napij se bratříčku, napij“. Najít misku nebylo tak těžké. Tak maličký panáček a podstrčil jsem mu ho pod frňulku. Jak byl schoulen do klubíčka nabral urychleně podobu ježčí a hltal. Ten mizera nepil! Miska byla brzy prázdná. Při dolévání se ani nesbalil do kuličky. Dopil a těžce obkračujíc bříško kolísavě zalezl odkud přišel. To už se den rozběhl naplno.
Při vyznačování probírek v Jedlině utekl den jako voda v Želivce. Zasedl jsem ke včelínu, nalil si zelenou a bodlináč tu byl jak na koni. Vypil si misku a odfuněl do apartmá.
To se opakovalo i druhé ráno. Já, kluk naivní jsem se chtěl pochlubit babičce svojí náklonností k přírodě.
Pozval jsem ji na lavičku a předvedl naučené číslo s ježourem a zelenou. Aktér neudělal v programu chybičku. Jen se zdálo, že dávky zelené by se mohly i zvyšovat v jeho prospěch.
Reakce babky byla zmrazující. „Když už piješ jak duha ty, neuč to ty ubohý zvířata. Možná i on je ženatej a má rodinu.“ Doplnil jsem „slyšeli jste slovo babky.“ To už jsem byl na lavičce opovržení sám.
Ale i přes tuto repliku jsme s ježkem to, co nám připravil Tonda Dušků vedle Lojziny Staňkový ve zdraví a na zdraví vás všech „domlaskli.“ Také ne najednou, měli jsme to na pět dní.
Antonín Suk
* * *
Zobrazit všechny články autora