Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Emílie,
zítra Kateøina.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

O idylce a havìtích


Ji¾ nìkolik let pøed tím, ne¾ jsem se stal dùchodcem, jsem bedlivì sledoval, co vlastnì senioøi celý èas asi dìlají. Neušlo mnì, ¾e se z mnoha úspìšných úøedníkù stali zahrádkáøi, kteøí tráví dlouhé hodiny na kolenou, vysazujíc kytièky a stromky doufajíce, ¾e jim v dlouhodobì trvajícím suchu vyrostou. Dále jsem si všimnul, ¾e starci s bílými vousy, rozšafnì vlajícími ve vìtru, pouštìjí s vnouèaty draky, ¾e penzisté renovují stará auta a pøestavují domy, babièky se s láskou vìnují vnouèátkùm, kterým do hluboké noci háèkují malilinkaté kamizolky a botièky, nebo ¾e senioøi, kteøí ¾ádného koníèka, který by jim dal ¾ivotní náplò, nemají, jen tak nesmyslnì posedávají v shopping centrech, prázdnými pohledy koukají kamsi do neznáma a netrpìlivì èekají na smrt.


Mùj prùzkum vyu¾ívání volného èasu dùchodci mì dovedl k neomylnému pøesvìdèení, ¾e valná vìtšina ani nepouští draky nebo uzdy svým koníèkùm, ale ¾e se z nich stanou vášniví cestovatelé, kteøí šmahem zapomenou, ¾e celý ¾ivot šetøili pro dìti, aby mìli snadnìjší ¾ivot ne¾ oni, a klidnì, bez sebemenších výèitek svìdomí, prošustrují veškeré bankovky za luxusní karavanky, tedy domky na koleèkách, se kterými popojí¾dìjí po Austrálii. Z úspìšných bankovních úøedníkù, kapitánù prùmyslu a podomních obchodníkù se stávají nomádi, kteøí objevují neodolatelnou krásu Austrálie. Tito novodobí milovníci pøírody pak sedí nìkde v karavan parku, kde si pøi pivì vymìòují bohaté zkušenosti z cest, plánují trasy cest dalších, které vìtšinou smìøují tam, kde berou ryby, kde je hospoda a kde se dá hrát golf. Ve svých diskuzích se však pøedevším navzájem ubezpeèují, jak vlastnì udìlali dobøe, ¾e nic potomkùm nenechali, ¾e jim také nikdo nic v ¾ivotì zadarmo nedal, a tak a» se koukají postarat sami o sebe.


Dlouho jsem pøemýšlel, zdali domek na koleèkách také koupit a jako cikán køí¾em krá¾em cestovat po Austrálii. Po zralé úvaze jsem myšlenku zavrhnul a místo ¾ivota plného nejistot zdali nepíchnete, zdali se vám nerozsype auto vlekoucí karavanku, jestli vám karavanka nelehne popelem, nebo vás nìkde v pustinách netrefí šlak, jsem zvolil peníze pùvodnì urèené pro dìti investovat do projektu výstavby domkù pro lidi nad 50 let, tedy pro “pøestárlé” lidi jako jsem já.


Byl jsem pøesvìdèen, ¾e koupí domeèku na východním pobøe¾í severního Nového Ji¾ního Walesu jsem neudìlal chybu. Tato èást Austrálie se mù¾e pochlubit nejpøíjemnìjším klimatem, jaké si èlovìk mù¾e pøát. ®ádné šílené paøáky, pøi kterých se psi perou o stínek a vrabci padají vedrem ze støech na zem, kdy se èlovìk zpotí jako myš jen kdy¾ vystrèí nos z baráku a kde si, kdy¾ jste amorézní, radìji dáte vychlazené pivo. Kdepak! Resort je polo¾en pøímo u burácejícího Pacifiku a vyznaèuje se èlovìku nadmíru pøíznivými subtropickými teplotami. Obloze vládne od samého rána azuro, èlovìku je dobøe u srdce, proto¾e je obklopen bujnou tropickou pøírodou, nekoneènými zlatými plá¾emi takøka bez lidí, kde na dlouhých procházkách mù¾e pozorovat ve vlnách poskakující delfíny a v urèitých mìsících v roce obrovské velryby majestátnì plovoucí na sever, kde se v noci nad hlavou rozprostøe neuvìøitelná paleta hvìzd, které vévodí slavný Ji¾ní køí¾. Idylka jako z pohlednice.


Náš pøíjezd na chatu uvítala modøe vymetená obloha, pøívìtiví sousedi, tisíce ukøièených papouškù a …miliony mravencù. Takových tìch bílých, kteøí vám tak hbitì se¾erou chalupu, ¾e vám zbudou jenom oèi pro pláè. Po pravdì øeèeno, termiti nám také hned od prvního dne nahlodali obrázek idylky. Od katastrofy nás zachránil bodrý exterminátor mravencù, potkanù, hadù a jiných potvor, kterými, jak jsme zjistili pozdìji, se to zde jenom hem¾í. Za tisícovku nám to tu pìknì vystøíkal, ¾e se dodnes ¾ena nemù¾e zbavit kuckání a nechutného pofrkávání zapøíèinìného alergií po strašných chemikáliích, které chlápek pou¾il.


®ivot v pøírodì, jak jsme záhy poznali, není bez nástrah. Hejna øvoucích papouškù vám nedá po obìdì zahmouøit oko. Jejich øev sice veèer utichne, ale pozdìji je nahrazen ještì nìèím hroznìjším. Na zahradì kvetoucí blahovièníky si toti¾ z nìjakého dùvodu oblíbilo mraèno páchnoucích, a ještì více ne¾ papoušci jeèících “flying foxes” („létající lišky” = obrovští netopýøi, jejich¾ tìla pøipomínají malou lišku). Tato neobyèejná zvíøátka dìlají pøes noc takový šrumec, ¾e ráno vstanete a po zbytek dne chodíte jako mátoha.


Další pøekvapení na nás èekalo v kuchyni, kde se na ¾enu ze spí¾e vyhrnuly desítky nechutnì macatých kokroušù. Postøíkání chemickým prostøedkem na nì vùbec nezapùsobilo, co¾ nás nemìlo pøekvapit, proto¾e je známo, ¾e ti pøe¾ijí i Hirošimu. Jenom se hbitì rozbìhli do všech koutù kuchynì, kde se je ¾ena srdnatì sna¾ila ubít utìrkou. Byl to nepìkný pohled, proto¾e kdy¾ se náhodou utìrka støetla se svým cílem, dodìlávající kokrouš vypustil odpornou zelenou vodu. Tìmito nechutnými brouky se to ve vlhkém podnebí jenom hem¾í. Kdy¾ si postì¾ujete, tak se vám místní vysmìjí. Musite se prostì s nimi nauèit ¾ít…Pøedstava ¾ivota v ráji se zaèala pomalu, ale jistì zaml¾ovat.


Poslední høebíèek do rakve zatloukla návštìva starých pøátel, které k nám vyhnalo nekøes»ansky studené a uplakané Melbourne.


Návštìva nadšenì obdivovala tropickou zahrádku, vychutnávala teplo, pochvalovala si vlny v moøi a vypila mi veškeré pivo, proto¾e, jak prohlásil vzdìlaný Èenda: ”V tropech je nutno hodnì pít, jinak èlovìk dehydruje a skape.” Zdálo se, ¾e si kamarádi do ledového Melbourne odvezou pìkné vzpomínky. To jsem si myslel a¾ do té doby ne¾ padla noc.


“Sakra, tady je ale komárù,” postì¾oval si krátce po ulehnutí Èenda. “A ¾erou jako pominutí. Aby tak èlovìk ještì chytil horeèku omladnic,” dodal starostlivým hlasem.


“Prosím tì, vo èom to mluvíš, víš vùbec co je horeèka vomladnic?” nasupenì odvìtila Pavla, zatímco kolem sebe zuøivì mlátila rukama, zabíjejíc komáøiska.“ Tady vod nich, kdy¾ tì zobnou, mù¾es tak akorát chytit Ross River horeèku,” øekla znalecky, pøetáhla si lajntuch pøes hlavu a sna¾ila se usnout.


“Hele, matko,” øekl jsem starostlivì ¾enì, “voni jsou to seètìlí lidi, vono je to asi mo¾ný, ¾e to ty prohnilí komáøi roznášej. Kdy¾ tì takovej naka¾enej komár hryzne, tak máš tì¾kou smùlu. Ta nemoc je prej zrovna tak blbá jako malárie. To je snad i lepší vùbec nebejt.”


“Tak se nastøíkej a dej mi pokoj,” nerudì øekla ¾ena a zaèala spokojenì oddychovat. Nekoneèné bzuèení komárù mi ale nedalo spát. Vyškrábal jsem se z postele, abych se podle ¾eniny rady nìèím nastøíkal, pomalu jsem se došoural do kuchynì, kde se mnì naskytl pøímo neuvìøitelný, takøka bizardní obraz. Musel jsem se štípnout, abych tomu, co jsem pøed sebou vidìl, uvìøil.


Na jídelním stole sedìla s rozevøenýma nohama Pavla - pøímo jak ji pán Bùh stvoøil. Nad ní se pøi svitu baterky sklánìl Èenda s kombinaèkami v rukou. Celá kuchyò byla nasycená tì¾kým pachem terpentýnu.


®e by si to tady tahle nestydatì za bzukotu komárù rozdávali? probìhlo mnì hlavou. Ale v¾dy» jsou to slušní lidi a ještì k tomu seètìlí a hlavnì dìsnì staøí, kteøí by na nemravnosti nemìli mít ani pomyšlení. Ale co èlovìk dneska ví, tøeba jsou to zvrhlíci a my jsme si to nikdy neuvìdomili, zauva¾oval jsem, kdy¾ se ozval neúprosný hlas Pavly.
“Okam¾itì vypadni!”
“Co se dìje, nekecej, ¾e tady na našem zánovním jídelním stole teïka šukáte?” zeptal jsem se po»ouchle. “To mnì kamarádi nebudou vìøit, a¾ jim tohle øeknu,” dodal jsem, stále nevìøe svým oèím.
“Ty vole, nechtìj vìdìt, co tady právì v tuto chvilku dìláme, buï diskrétní a hlavnì koukej vypadnout, nebo fakt Pavlu tak naštveš, ¾e s tebou nebude nadosmrti mluvit,” zamumlal Èenìk.

 


Já se vrátil do pelechu, zatahal jsem ¾enu za rukáv py¾ama a vzrušeným hlasem, zajíkaje se smíchem, jsem jí tajuplnì øekl: ”Tak tomu snad ani nebudeš vìøit, ale ten tvùj milovanej ubrus budeš moct akorát tak vyhodit, proto¾e je znesvìcenej.”
“Jak to, znesvìcenej?” oboøila se ¾ena.
“Proto¾e voni na nìm šounìj. A nejen to, ale pøedstav si, ¾e jsou ještì k tomu takoví ouchyláci, ¾e se snad pøi tom navíc ještì polejvaj terpentýnem nebo èím. To asi kvùli extra vzrùšu.”
“Ty jsi se na starý kolena doèista zbláznil. Nevymejšlej si a koukej spát,” odsekla ¾ena, pøevalila se na druhý bok a pøes alergií zapchanej nos zaèala chrápat, ani¾ by cítila pach z kuchynì.


Ráno Pavla vypadala velice schlíple, mìla peøiny pod oèima, pohybovala se pomalouèku nepøirozenou chùzí, èpìla terpentýnem a prosila, abychom ji odvezli k lékaøi.
®ena neøekla ani slovo, jen se opovr¾livì na Pavlu podívala a rázným krokem vtrhla do kuchynì, kde ze stolu sebrala zmuchlaný svatební dar, strèila ho pod nos pobledlé Pavle a hlasem tøesoucím se zlobou zahømìla: ”Tak tohle jsem si, Pavlo, o tobì tedy nikdy nemyslela. Soulo¾it nám na stole a ještì k tomu znièit mùj nejkrásnìjší ubrus! To je ten tvùj Èenda fakt takový zvíøe, ¾e si to ani na návštìvì nemù¾e odøíct?”
“Prosím tì, co si o nás myslíš?” vmísil se do øeèi Èenìk. “V¾dy» my nic na tom vašem vzácným stole zhùvìøilýho vùbec nedìlali!”
“No tak jim tedy øekni, Èendo, jak jsi mi jenom pomáhal vod cizopasníka,” øekla tichým a utrápeným hlasem Pavla. A tak nám Èenìk tuto krajnì nepøíjemnou situaci vysvìtlil.


Nejenom, ¾e na naší idylické chatì máme všechny havìti, o kterých se èlovìku mù¾e jenom zdát, ale nìkteré z nich si vás vyberou jako potravu. Ubohé Pavle se toti¾ do nejintimnìjšího místeèka zakouslo jedovaté klíštì. Branka lásky zaèala nebezpeènì rudnout a nepøíjemnì svìdit. To pøimìlo starostlivého mu¾e k tomu, aby se pokusil klíštì pomocí terpentýnu nejdøíve zahubit a pak ho kleštièkami obratnì vytáhnout. ®e pøitom Pavly klín popálil a ¾e dohromady s nacucaným cizopasníkem kombinaèkami vytrhnul chomáè ještì nìèeho jiného, si neuvìdomil.
®eny jsou však nìkdy zvláštní. Místo toho, aby byla Èendovi vdìèná, ¾e ji zachránil od bolestí hlavy, potupného vrhnutí a ztvrdnutí šíje, tak byla Pavla celá nasupená a se slzami v oèích prohlásila, ¾e se nám nebude moci dlouho ukázat na oèích.
Chudák Pavla si pìknì vytrpìla a zapøísáhla se, ¾e u¾ nás navštíví jenom v èarokrásném Melbourne.


Idylka chatky na pobøe¾í se rozptylovala ještì rychleji. Zmizela úplnì, kdy¾ mì na šòùøe na prádlo pøekvapil právì kachnou na¾raný tøímetrový carpet snake (had škrtiè), kdy¾ jsem pøíští den v moøi vidìl ploutve, které zaruèenì nepatøily delfínùm, a kdy¾ se mi do palce u nohy zakousla tlustá pijavice. Poté, kdy¾ mi rybáøi smrtelnì vá¾nì poradili, ¾e nemám chodit lovit ryby bez bot se silnou podrá¾kou, proto¾e bych mohl šlápnout na nesmírnì jedovatou stone fish (ryba vypadající jako kámen), po které èlovìk umírá za strašných bolestí bìhem dvou minut, a abych si na cestì na plá¾ dal bacha, proto¾e se to tam jenom hem¾í jedovatými hady - ¾ivot v idylickém prostøedí jsme milerádi vymìnili za pravidelné cestování po svìtì. Pøedstava ušmudlaných teroristù a trosek hoøícího letadla bledne v porovnání s bestiemi, které na vás èíhají na ka¾dém rohu, po jejich¾ kousnutí zcepeníte. To pak je vám ¾ivot v ráji platný asi jako mrtvýmu šála…


Ivan Kolaøík

* * *
Ilustrace © Anastázia Mahovská

Zobrazit všechny èlánky autora

 

 




Komentáøe
Poslední komentáø: 21.07.2014  02:17
 Datum
Jméno
Téma
 21.07.  02:17 stan humor
 21.07.  00:37 Ivan
 21.07.  00:24 Ivan
 20.07.  15:07 Ludìk «opka
 20.07.  13:56 Tonda stanovi
 20.07.  12:28 Marta U O idylce a havìtích
 20.07.  11:42 Richard Komáøi se ¾enili aneb Pane Stane, ale, ale...
 20.07.  11:18 Václav Skvìlý humor pana Kolaøíka
 20.07.  11:07 Václav Skvìlý humor pana Kolaøíka
 20.07.  09:07 Blanka K.
 20.07.  02:03 stan ale ale
 19.07.  18:35 Von
 19.07.  14:39 Blanka B.
 19.07.  14:20 Blanka K.