Zápisky vojáka z první světové války – 8

1. leden 1917
Nový rok proběhl v klidu. Ale dnes se to rozhoduje. U kádru bylo padesát mužů. Většinou ti, co mohli panu kapelníkovi „namazat“. Nás z pole přijelo třicet. Tak bude z čeho vybírat.

V rozkaze stálo, že má být vybráno 42 mužů a k nim 8 náhradníků. Ti že půjdou do pole s hudbou. Kapelník vybral většinu těch, kteří byli u kádru, třeba rekrutů, kteří náš pluk neznali a nás, staré reservisty co jsme u pluku sloužili dva až deset roků posílal k setnině, ke kveru.

Na můj podnět se vytvořila deputace, v níž jsem se svým metálem vedl hlavní slovo a šli jsme k panu podplukovníkovi. Byl to Čech. Müller se jmenoval. Stěžovali jsme si na to, že na nás, kteří jsme pro pluk již dlouho pracovali nebyl brán ohled a jsme od hudby hnáni k setninám.

Podplukovník popřemýšlel a prohlásil, že právě na nás měl být brán zvláštní ohled. Už jen proto, že se nesnažíme schovat u kádru, ale jet do pole ve zbrani, která je nám vlastní a s níž jsme vycvičeni. Vyslal hejtmana, aby sjednal pořádek. A tak chudák pan kapelník Fritz splakal nad výdělkem a dobrým bydlem. Už to nepůjde se flákat u kádru, brát úplatky, žrát a otevírat si hubu. Do pole nás šlo 50 mužů a z toho nás bylo 30 starých maníků. Zase po starostech. Vše jsme vyfasovali nové. Nepřetržitě se zkouší.

9. ledna jsme vyjeli, pouze hudba a pan kapelník Fritz musel s námi. Mezi muzikanty se říká, že si vzal do pole snad dva tucty podvlékaček. Bude se ze známých důvodů asi muset velmi často převlékat. Jedeme směrem k Vídni. Tam celý den čekáme. S Chadimem jsme byli na návštěvě u jeho zde vdané sestry. Také u hudby, kde byl známý šikovatel. Nepamatuji se od kterého pluku. Večer a celý další den jedeme trasou, kterou jsem během války už několikrát projel. Až večer jsme v Reichenbergu, kde jsem zase jako doma. Samá známá místa. Je zde jako na jaře s trochou deště. Hrajeme v Černiči až do 18. ledna. Přišel přesun do Saxidu, kde jsme až do 12. února. To se asi ryby diví, že jsem se vrátil.

Prší a prší. Stále chytám, je však veliký nedostatek rousnic. Přibyl mi pomocník, veselý 19letý polo- Čech, polo- Němec.

Velice často vzpomínám na Bětušku a děti, jak by pochutnali na úhořích a pstruzích, kterých mám hodně moc. Přesun do Velké-Žabie, kde zůstává náš pluk v záloze. Snad jsem si už natolik zvykl na tu vojenskou bídu, že život vesele utíká.

Tu a tam chytím do očka nějakého bažanta nebo zajíce, nebo podnikáme honbu na kočky. Tato zvláštní pečínka velice lákavě voní, ale stejně jedinečně chutná. Jen se po ní olizujeme. Kéž by toho bylo víc.

28.února se vracíme do Saxidu asi na 14 dní. Potom má regiment odpočinek v Šepulie. Vše na březích řeky Vipavy.

Způsobuji značné ztráty v početném, rybím národě.

5. března 1917
Jsem komandován odvést do kádru elévy, to je mladší hudebníky do 17ti let. Jsou tři. Byla to na mne zrada. Když jsem je odevzdal a hlásil odchod znova do pole, bylo mi řečeno, že do pole půjdu, ale ne nyní. Až prý si odbudu kurs pro poddůstojníky ve službě u setniny. A co teď? Přemýšlím ze všech stran, ale nedá se nic dělat. No, ještě tam s flintou nejsem!

Měsíc a půl jsem se musel belhat s kverem a učit se ty hrůzné, vojenské blboviny. Dostal jsem 15 mužů a s nimi jsme měli odejet 14. června do pole s celou náhradní setninou. Vyžádal jsem si dovolenou. Vyneslo to 10 dní doma v Čechách.

Zpět jsem přijel ke kádru, vlastně už ke svojí setnině. (Tady mi končí poznámky, jak se to všechno seběhlo.) Jen vím, že jsem ve Freundthalu ve skladu vyfasoval B trumpetu, odevzdal pušku a jel se setninou. Ale jen k pluku, hned zase k hudbě. Jsme v Němči. Každý den dvakrát hrajeme.

2. srpna 1917
Je to tři roky co jsem narukoval do války. Zde je úžlabina suchá, vyprahlá. Pro trochu vody je to daleko. Je to jenom studna, kde se musí na trochu vody třeba dvě hodiny čekat. Zásobárny co tu jsou se sestávají z plátěných stanů. Stejně tak ve stanech bydlíme i my. Budujeme si podzemní „kaverny“ – tj. kryty pod zemí. Poblíž máme pojízdné pekárny.

Škoda těch míst kolem Vipavy. Večer první velké bombardování. Utekli jsme do kopců v okolí. Přímo přes nás je vedena z kopce na kopec visutá, lanová dráha. Celé dny se dopravují na frontu munice, konservy a chleba. Žádné obytné domy tu poblíž nejsou. Jmenuje se to tady Pustalathál.

Italové se pokoušejí asi rozbít pekárny se sklady potravin a muniční sklady. Jak jsou dobré kaverny. Bombardování je třeba dvakrát za den. Vznikají tak veliké škody.

11. srpna 1917
Zase jednou se na mne smrt zašklebila. K večeru jsem u velikého kamene vyplácel löhnung (žold). Při tom se večeřela hořká, černá brynda. Jak tak vyplácím, náhle mne napadlo, že z dolejší strany šutru se bude lépe sedět. Jen jsem zasedl a hoši šli za mnou se ozval hukot granátu a nad námi ve skále asi 70 metrů to explodovalo. Všichni jsme byli zasypáni pískem a drobným kamením. Nikomu kolem mě se nic, kromě drobných odřenin nestalo. Tato střela určená lanovce byla poněkud krátká. Za tři dny byl cíl zasažen a lanovka zničena.

Tato děla, 28 cm ráže, byla zamontována na kolejích v tunelech kopců Santo Gabriele, Monte Santo a Santo Lucie. Ihned po výstřelu je motory zatáhly zpět. Ostřelovali trať až u Reifenbergu, vzdušnou čarou ve vzdálenosti nejméně 30 km.

Druhý den jdeme ku proviant trénu do Budanie samými lesy a kopci v Colenze hrát na polní mši.
Rozmarná příhoda na nás čekala. Hrajeme uprostřed lesa, stolek přikrytý plátnem, na něm kříž a vedle židle, aby polního kuráta nebolely nohy. Kolem do čtverhranu soustředěno mnoho vojáků. V těchto dnech má totiž začít již jedenáctá ofensiva proti Itálii. Tak potřebuje vojsko duševní útěchu. Kurát se rozohňuje, káže a napomíná vojáky ku statečnosti a připomíná, že ten, kdo padne, padne smrtí hrdinnou v boji za vlast. Za to ho čeká věčná blaženost. Proto, aby se nikdo neschovával v zákopu a neplýtval municí střelbou jen tak do oblak. Každý musí hledět pobít co nejvíce nepřátel a zničit co nejvíce jeho majetku.

Do toho zaznělo bzučení letadla. Nad námi, nejméně 2000 m se vznášelo italské letadlo Capronni. Jak jej veledůstojný pan kurát uviděl, seskočil ze židle a hup pod stůl.

Bez ohledu na posvátnou chvíli se všichni přítomní rozchechtali. Bylo jasné, že z té výšky nás pod stromy pilot nemohl ani zahlédnout. Svatá mše byla přerušena, vesele se pochodovalo „domů“ a pan kurát asi převlékl podvlíkačky.

4. září 1917
Začíná jedenáctá ofensiva. Naši prorazili do Itálie. Můj pluk na to však zle doplatil. Z jedné strany na zalesněný vrch útočili naši, ze druhé Němci. Jenže na naší straně byl terén podminovaný a právě když pluk útočil, byly úseky vyhozeny do vzduchu. Ze tří praporů, tj. asi 9000 lidí zbylo mimo štábu pouze 240 mužů.

28. září byla celá naše divize (vlastně jen její zbytky) převelena do Ruska. Prý byla s Rusy již domlouvána dohoda o míru. První nadějná zpráva. Jenže!!! Prý budeme jen nějaké území okupovat.

Jdeme přes Vipavu na dráhu. Tahle řeka je mi obzvláště blízká. Prožil jsem u ní mnoho krásného v této zlé době. Asi se s ní již v životě nesejdu. Zůstanou u ní jen vzpomínky na bezstarostné chvíle při rybařině. Nemusí být jen zlý život, když si člověk najde něco příjemného.

5. listopadu 1917
Nasedáme na vlak a přes Chorvatsko, Bosnu, Maďarsko do Ruska. Vlaky ku frontě jsou plné vojska. V opačném směru plné raněných. Nic nového. Vystoupili jsme v Sadoguru, tři kilometry před Černovicemi. 27.listopadu jsem dostal 21 denní dovolenou. Kéž bych se tak už nemusel vracet. Jenže smutná cesta do pole se neodvratně přiblížila. Takže 25. prosince jsem zase zpět u hudby ve Staré Hůře. Nastala doba rychlých pochodů na okupovaná území Ukrajiny, proložená denně hrou pro vojsko.

1. leden 1918
Začal nový rok. Co ten asi přinese. Ani již nedoufám, že může být nějaký civil. Copak asi dělají doma?

Chadim jel na dovolenou. Je rozhodnut, že se za žádnou cenu nevrátí mezi nás, do pole. Tak jsem osiřel.

Odpochodovali jsme do Čarnokonstecka. Zde se nějaký čas pozdržíme. Jsme zase v Haliči. Kvartýry dost obstojné. Náš směr je k Ruským hranicím.

Byl jsem povýšen na četaře. Budu mít o 7 krejcarů (tj.o 14 halířů) vyšší löhnung. To zase budu dělat pána. Čert aby to všechno vzal! Raději, stokrát raději bych šel domů do Čech k rodině.

Mináž je mizerná a není co koupit. Chalupy jsou vyjedeny a i civilisté mají trochu hladu. Jedí jednou denně pár suchých, vařených brambor.

Ráno již počtvrté poblíže Husiatyn překračuji Ruskou hranici. První noc spíme v Olichově. Kolem cesty je tu rozházené ruské skladiště. Mnoho konserv, pytlů mouky, bedny a sudy se slanečky. Stojí u toho hlídka. Ale pro muzikanty zákaz neplatí. Každý si vzal nějakou konservu a slanečky. Při pochodu do Jarminska jsme se dozvěděli, že byl podepsán celkový mír s Ruskem. Přece jen se to snad blíží ke konci.

V Prozkurově nasedáme do vlaku, který má být nejméně tři měsíce našim bydlištěm. Snad skončily nekonečné každodenní pochody. Alespoň na čas.

Vozy jsou širší jako u nás. Tratě jsou zde širokorozchodné a tak je ve vagonech o hodně víc místa. Jsou zde sedadla pro tři osoby, nad nimi dvě sklápěcí pryčny. Tak zařízeno, že mají všichni tři pasažéři kde spát. Místa i pohodlí je tu dost. Uprostřed jsou kamínka kde je možné i čaj uvařit.

Náš pluk obsazuje celou trať a je v něm i stálé bydliště plukovního velitelství. Kuchyně je také na vagonu, takže mináž se rozdává pravidelně.

Na všech nádražích jsou ženy s košíky a nůšemi. Je možné velmi lacině koupit klobásy (salám), špek, vepřové hlavy i vepřové maso. Vše vařené nebo pečené. Vejce vařená i syrová, chléb bílý, pšeničný, pečivo, máslo, mléko. Veškeré produkty jejich hospodářství. Za pět kopejek je šest vajec, za padesát kilo masa. Hlavně silná, ruská vodka. Ta je všade velice laciná.

Prozatím je to dobré. Jen nepřechválit!

Pokračování příště…

Ze vzpomínek dědy zpracoval Antonín Suk

* * *

Zobrazit všechny články autora