Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Albert,
zítra Cecílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jiøí Diamant
Všechno je jinak
                          
Dlouhodobé zkušenosti èeských emigrantù v Nizozemsku.
20.populárnì vìdecké symposium 1.øíjna 2005,  Drakenburgh u Baarnu.       
 
Úvodní poznámky
Sešli jsme se zde dnes,abychom se spoleènì zamysleli nad tím, co znamenala emigrace, anebo exil pro náš ¾ivot, jaký vliv mìl tento dramatický pøelom na další prùbìh našeho ¾ivota a do jaké míry nám pomohl najít smysl, obsah a cíl našeho ¾ití. Pochopitelnì se dotkneme také otázky kvality našeho zdejšího ¾ivota ve srovnání s imaginárním scénáøem nepøerušeného pobytu ve staré vlasti.
Ocitli jsme se proto ve vìku, kdy se èlovìk ohlí¾í na dosavadní bìh svého ¾ivota, vzpomíná, rekapituluje, hodnotí a srovnává s osudy jiných.Vrací se èasto ve vzpomínkách ke dnùm kdy se rozhodoval zda opustí svou vlast a zejména pak k období, kdy své rozhodnutí uskuteènil. Pro mnohé z nás pøedstavovalo opuštìní vlasti do té doby jedinou svobodnou volbu, kterou mohl v dospìlosti ve svém ¾ivotì uskuteènit v politickém systému, který dosud za nì vìtšinu záva¾ných rozhodnutí dìlal. Odchod do zahranièí byl mnohdy výrazem nesouhlasu jedince s totalitárním politickým systémem, který ho zbavoval mo¾nosti svobodného rozhodování.V krátké dobì dané pro tento nesmírnì záva¾ný krok jsme se odhodlali k tomu, abychom násilnì pøerušili dosavadní bìh našeho ¾ivota, ukonèili náš pracovní pomìr a pobyt v dosavadním obydlí, pøerušili sociální styky a svazky a opustili rodièe,pøátele a dlouholeté známé. Zamìøili jsme do neznáma, do zemì, kterou jsme si vybrali, kterou jsme však vìtšinou málo znali, kde budeme hledat práci, spolupracovníky a nové spoleèenské svazky, kde se budeme sna¾it zakotvit nejen existenènì, nýbr¾ i duševnì a kde se vynasna¾íme pokraèovat ve svém ¾ivotì tak, abychom svým potomkùm mohli pøedat to podstatné z naší historie, pøerušené tradice a z toho co jsme si v novém prostøedí osvojili.
Obìtovali jsme mnoho pro své ideály a pro budoucnost našich dìtí.
Tøicet sedm let je dlouhá doba v novodobé historii evropských národù. Za tu dobu se pøihodilo mnohé, v co jsme doufali a té¾ mnohé, co jsme neèekali. Udály se velké zmìny jak ve staré vlasti, tak ve vlasti nové, v Evropì i v celém svìtì. Zmìnily se názory, mocenské vztahy, mentalita jednotlivcù i národù.
Lidé mìnili svùj pobyt odjak¾iva. Poèet migrantù se neustále zvyšuje.V minulém století opouštìlo svou vlast mnoho migrantù i exulantù. Moderní sdìlovací a dopravní prostøedky umo¾nily zrychlený pohyb do všech koutù svìta.Ocitli jsme se v novém období stìhování národù. Vznikaly èetné nové státy, øada tìch starých zanikla.
Technika zrychlila náš ¾ivot, poèet podnìtù, informací a transakcí se neúmìrnì zvýšil, lidské vztahy se zkomplikovaly. Lidský ¾ivot probíhal v prostøedí se zvyšujícími se nároky na výkonnost, vytrvalost a duševní vyrovnanost. Ocitli jsme se na prahu 21.století poznamenaného neblahým dìdictvím bouølivého dvacátého století.
Rozpory mezi rychlým vývojem techniky a pomalým vývojem umìní a lidské kultury se zvìtšily. Vztahy mezi lidmi, národy,kulturami a nábo¾enstvími se zhoršily, konflikty narùstaly a staly se trvalými. Historické politické extrémy, je¾ daly vznik totalitním systémùm, po porá¾kách nezmizely, narušení spoleèenských øádù, hodnot a vztahù zùstalo. Stali jsme se svìdky pøe¾ívání fašismu, nacismu, komunismu a nábo¾enského fundamentalismu. Období otevøených válek pøešlo v období válek skrytých, které se mnohdy staly chronickými.
Sešli jsme se dnes v této evropské zemi, abychom se zamysleli nad tím co nám naše emigrace pøinesla, do jaké míry splnila naše oèekávání a nakolik nám umo¾nila uskuteènit naše ideály a ¾ivotní cíle.                          
 
Proè jsme odešli?    
 
Emigrace znamená trvalé opuštìní vlasti a usazení se v jiné zemi, kterou si mnozí volí.
Je to zjev, který se v lidských dìjinách vyskytuje velmi dlouho, v nìkterých obdobích se jeho intensita natolik zvýšila, ¾e docházelo ke stìhování národù. Masové stìhování bylo mnohdy následkem pøírodních nebo ekonomických katastrof, pøípadnì válek a jejich dùsledkù. V minulém neklidném století docházelo ke stále èastìjšímu opouštìní vlasti z nejrùznìjších pøíèin,jako¾ i ke stìhování do rùzných blízkých i vzdálených zemí. Myšlení i jednání mnohých se zaèalo mìnit pod vlivem globalizaèních procesù.S tímto dìdictvím jsme pøešli do souèasného dvacátého prvního století, je¾ bylo pøedznamenáno tragedií jedenáctého záøí. Po století agresivních váleèných výbuchù a genocid nastoupilo století obav, nejistoty, bezmoci, nepøedvidatelných násilností, pøírodních katastrof a politických zvratù. Emigrace se stala bì¾ným zjevem v rámci postupující globalizace. Stále se zvyšující mobilita lidí pøináší problémy nejen technické, nýbr¾ i ekologické, sociální, psychologické a politické. Svìt se dostal do období nezvladatelných procesù nejen fysikálních, chemických a biologických, nýbr¾ i ekologických, ekonomických, sociálních a psychologických a v neposlední øadì i politických. V tomto kontextu je  nutné zamyslit se nad pøíèinami a následky našeho osudového rozhodnutí, je¾ vedlo k emigraci.
Emigrace z èeských zemí má dlouhou historii. Po prohrané bitvì na Bílé hoøe v roce 1620 odešlo mnoho èeských protestantù do zahranièí, aby se takto vyhnuli útlaku a pronásledování a uchovali si svobodu myšlení, konání a duchovní. Nejvlivnìjší z nich byl Jan Amos Komenský, poslední biskup Jednoty Èeskobratrské.V dobì habsburského útlaku, který trval témìø tøi století, odcházeli mnozí z vlasti za chlebem, aby si v cizinì vybudovali lepší ¾ivobytí.
Ve dvacátém století se charakter emigrace zmìnil. Zesílil boj za národní stát, za uchování èeské øeèi, tradice a kultury. Øada významných osobností odešla do zahranièí, aby odtamtud øídila odboj, který v roce 1918 vyústil v zalo¾ení nového státu Èechù a Slovákù, Èeskoslovenské republiky. Odcházeli z dùvodù politických s pøesvìdèením, ¾e za svou vìc musí bojovat a získat co nejvíce spojencù. Svého cíle nakonec dosáhli a jejich odmìnou byl ¾ivot v Èeskoslovenské republice, která se po 20 let stala pøíkladným demokratickým státem v Evropì.    
Bývalé Èeskoslovensko bylo pùl století vystaveno vlivu totalitních systémù. Díky své dùle¾ité a strategicky významné zemìpisné poloze, technické a hospodáøské vyspìlosti, jako¾ i nadání a pracovitosti svých obyvatel stal se tento stát pøedmìtem zájmu i agrese sousedù a také jednání mocností.Tato pozornost mìla pro mladý demokratický stát v srdci Evropy trvalé tragické následky. Okupace nacistickým Nìmeckem a pozdìji komunistickým Sovìtským Svazem ovlivnila ¾ivoty ètyø generací obèanù a významnì zmìnila jejich pohled na ¾ivot, vztah k práci, k morálním hodnotám a k pravidlùm spoleèenského chování. V souvislosti s dlouhodobým útlakem a nesvobodou vznikly vlny emigrace, objevující se pøedevším v kritických obdobích existence Èeskoslovenské republiky a v souvislosti s politickými událostmi v Evropì a ve svìtì. Po nástupu Hitlera k moci a pøed zaèátkem 2.svìtové války se vystìhovaly tisíce obèanù do rùzných zemí svìta. Po komunistickém puèi v roce 1948 se vystìhovaly tisíce tìch, kdo nesouhlasili s marxistickou doktrinou a s nastolením totalitního systému jedné strany. Další velká vlna vystìhovalcù následovala po vpádu „bratrských vojsk“ v roce 1968. V mezidobí mezi rùznými vlnami emigrantù opouštìly vlast jedinci a skupiny nespokojených. Také v období  tzv. normalizace odešlo mnoho lidí z vlasti a nìkteøí odcházejí dodnes.
V rùzných vlnách emigrace se mìnilo jejich slo¾ení, motivace odcházejících a oèekávání dalšího vývoje ve vlasti a ve svìtì. Docházelo k narùstajícími rozrùznìní motivù a  slo¾ení emigraèních vln. Kromì politických, ideologických a nábo¾enských motivù se objevovaly motivy pracovní, ekonomické, rodinné, potøeba zmìny a dobrodru¾ství a další. Odcházel vìtší poèet osob odbornì vzdìlaných a školených, aby v nové vlasti našel lepší uplatnìní a hodnocení. Mnozí odcházeli s vìdomím, ¾e se do staré vlasti nikdy nebudou moci vrátit, jiní s nadìjí, ¾e se vrátí poté co komunistický totalitní re¾im zanikne.Kromì tìch, kdo¾ byli k emigraci donuceni, se objevoval stále vìtší poèet osob, které odešli z vlastního rozhodnutí. Paradoxní jev se objevil v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, kdy nìkteøí nepohodlní významní pøedstavitelé veøejného a kulturního ¾ivota byli za trest vypovìzeni z vlasti a donuceni k trvalé emigraci. Do vlasti se tito lidé nesmìli vrátit.
Vývoj emigrace ve dvacátém století nutil k jemnìjšími vymezení pojmù emigrant, exulant,vystìhovalec a jiné, které jsou dodnes pou¾ívány promíchanì.Rozlišováním mezi rùznými skupinami emigrantù se ve svých „smìrnicích“ z roku 1976 zabývala také komunistická vláda v Praze, která vyzvala emigranty, aby si upravili svùj vztah ke staré vlasti. Nešlo zde o humanitní èin, nýbr¾ pøedevším o získání valut, vytvoøení skupin emigrantù, které by si navzájem nedùvìøovaly a ¾ily spolu v trvalém napìtí a mnohdy v neskrývaném nepøátelství.Šlo zde tedy pøedevším o starou taktiku“ rozdìl a panuj“.Komunisté vyzvali emigranty, aby se vrátili do vlasti, anebo aby se vyplatili /za nezákonný odchod a za vzdìlání/. Ti, kdo¾ nepodniknou ¾ádné kroky ztratí mo¾nost „úpravy vztahù“ a koneènì ti, kteøí se projevili jako politiètí protivníci komunistického systému budou potrestáni tím, ¾e starou vlast nebudou smìt navštívit ani v pøípadì nemoci èi úmrtí nebli¾ších pøíbuzných, Komunisté tedy vytvoøili vlastní klasifikaci emigrantù ve snaze její vliv na domácí dìní oslabit, emigraci politicky rozdìlit a vytvoøit ovzduší trvalé nedùvìry, rivality a nepøátelství.Naštìstí se tento pokus nesetkal s velkým úspìchem, i kdy¾ nìkteøí svodùm „smìrnic“ podlehli a tento krok zdùvodòovali rodinnými motivy.
Rozdíl mezi emigranty z roku 1948 a z roku 1968 spoèíval pøedevším v tom, ¾e ti první odešli pøedevším proto, ¾e politicky nesouhlasili s násilným pøevzetím moci komunisty, zatím co ti druzí odešli na základì dvacetileté zkušenosti s uplatòováním komunistických principù v praxi. Osmaètyøicátníci byli povìtšinou exulanti z politických dùvodù, kteøí doufali ve zmìnu politických pomìrù ve vlasti a poèítali s mo¾ností návratu do vlasti. Vìdìli proè odcházejí a mìli pøed oèima zøetelný cíl. Osmašedesátníci poznali komunistický systém na vlastní kù¾i, mnozí za¾ili i muka komunistických vìzení a „pracovních táborù“, které se v leèèems vyrovnaly nacistickým koncentraèním táborùm.                                                                                                         Dvacet let komunistické diktatury zanechalo stopy na povaze lidí, na jejich vzájemných vztazích a na jejich postoji k práci, ke spoleènosti, ke spoleènému majetku a k morálním hodnotám. Je proto pochopitelné, ¾e v emigraèní vlnì z roku 1968 se objevilo ménì exulantù,kteøí odešli z èistì politických dùvodù, a více tìch, kdo¾ odešli proto, ¾e chtìli ¾ít ve svobodné spoleènosti s vyšší hospodáøskou úrovní, v ní¾ by mohli lépe uplatnit své znalosti, dovednosti a zkušenosti.Tyto a jiné rozdíly v motivaci a slo¾ení tìchto dvou emigraèních vln mìly za následek dlouhodobou nedùvìru, pøezírání, pøedsudky, nedostatek komunikace a mnohdy i konflikty a jiné projevy nepøátelství.
Zpoèátku byly styky mezi emigranty intensivnìjší, uskuteèòovaly se však pøedevším v rámci jednotlivých emigraèních vln. Pozdìji intensita a frekvence skupinových setkání polevila a místo toho se objevily èasopisy,na pøíklad „Okno dokoøán“, pøíle¾itostná setkání a zejména pøátelské vztahy mezi jednotlivci, kteøí k sobì našli cestu.
17. listopad 1989 splnil sny tìch, kdo¾ nepøestali doufat a pøekvapil ty, kteøí s pádem komunistického re¾imu nepoèítali.Mnozí emigranti se po delší dobì sjednotili a pøíslušníci rùzných emigraèních vln projevili spontánnì svou ochotu a vùli pomoci novému vývoji ve vlasti, ve které politici prohlašovali, ¾e chtìjí nastolit demokratický systém. Mnozí doufali, ¾e Èeskoslovenská republika bude pokraèovat v tradici masarykovské republiky. Vznikaly rùzné akce, sbírky, mnozí se pravidelnì scházeli, radili, navazovali styky se známými a s úøady v Èeskoslovensku i se zastupitelským
úøadem v Den Haagu. Po poèáteèním nadšení však došlo k vystøízlivìní, kdy¾ se objevily zøetelné náznaky toho, ¾e intensivní spolupráci mezi domovem a exilem jsou ve vlasti kladeny pøeká¾ky.
V roce 1993 bylo emigrantùm umo¾nìno získat èeské obèanství, pokud tak neuèinili ji¾ døíve v souvislosti se smìrnicemi komunistù. Spolupráce s velvyslanectvím èeské republiky v Den Haagu se ka¾dým rokem zlepšovala zejména na poli kulturním.  Také spolupráce Èechù a Slovákù v emigraci s rùznými institucemi ve vlasti se pozvolna vyvíjela. Není mi známo kolik emigrantù se vrátilo do vlasti, vím jen, ¾e reemigrace byla v mnoha pøípadech psychologicky stejnì nároèná jako emigrace a ¾e se readaptace na zmìnìné ¾ivotní podmínky ve staré vlasti mnohým nepodaøila.
Politický, spoleèenský a hospodáøský vývoj ve staré vlasti po roce 1989 se mnohdy odchyloval od oèekávání a nadìjí mnoha emigrantù a pøispíval takto k zesilování jejich pochybností a nejistot. Stoupající politický vliv komunistù, narùstající kriminalita a pøedevším dlouho pøetrvávající negativní postoj k emigrantùm spojený s omezováním jejich politického vlivu na vývoj ve staré vlasti, znesnadòování úèasti na volbách tìm, kdo¾ mají dvojí obèanství, obtí¾e pøi restituci majetku a diskriminace pøi nákupu nemovitostí pùsobilo na mnohé emigranty jako studená sprcha a nepøíznivì ovlivnilo jejich rozhodování o mo¾nosti trvalého návratu do staré vlasti.Mnohem pozdìji ne¾ v okolních zemích se vztah k emigrantùm zlepšil a nìkteré pøeká¾ky zmizely, stále je však nutné vzájemné vztahy nadále zlepšovat.
Imigraèní vlna do Nizozemska z roku 1968 sestávala dle odhadù pøevá¾nì z emigrantù ekonomických, poèet exulantù s politickými, nábo¾enskými a ideologickými pohnutkami byl pomìrnì malý. Vyskytli se zde vystìhovalci z dùvodù pracovních nebo rodinných, kteøí si ponechali èeskoslovenské obèanství. Pøesná èísla nemám k disposici, údaje se rùzní. Nizozemsko bylo pro mnohé státem prùchodním na cestì do zámoøí, co¾ zjiš»ování pøesnìjších údajù stì¾uje.V této skupinì se vyskytovali také komunisti, kteøí podporovali reformní politiku Dubèekovu. Vyskytli se v ní také pøíslušníci Stb /Státní tajné bezpeènosti/, kteøí byli vysláni do zahranièí, aby v roli emigrantù pronikli do dùle¾itých støedisek spoleèenského dìní a informovali tajnou slu¾bu o politické èinnosti emigrantských spolkù a významných jedincù /na pøíklad Marák, Minaøík a jiní/.
 
Co jsme oèekávali                                                                                                                            
 
Volba mezi rùznými mo¾nostmi øíká zpravidla více o tom, kdo volí ne¾ o tom co je zvoleno. Na pøíklad volba ¾ivotního partnera, zpùsobu bydlení, odìvu, auta, obrazù a vùbec ka¾dé rozhodování je vlastnì projekcí naší osobnosti, jejích charakteristických vlastností, motivù vìdomých i podvìdomých. Jací lidé zvolili Nizozemsko jako svou novou vlast? Pøedevším ti kteøí chtìli zùstat v Evropì, ¾ít ve svobodné zemi známé svou tolerancí, sociálními vymo¾enostmi a tradièním pøíznivým postojem k pøistìhovalcùm. Potøeba jistoty a bezpeèí stála u mnohých v popøedí. Sám jsem zvolil tuto zemi z naivního idealismu, nebo» jsem chtìl sledovat kroky svých ideálù: Komenského, Spinozy a Erasma Rotterdamského a z døívìjší návštìvy Nizozemí jsem se vrátil s velmi dobrými dojmy.
Oèekávání exulantù z roku 1948 se pochopitelnì èasto lišila od oèekávání  tìch, kteøí pøišli o dvacet let pozdìji.Ti první mìli povìtšinou jasnìjší pøedstavu o tom co
èekají, ti druzí mìli oèekávání rùznorodìjší a vìtšinou ménì zøetelná.                        
Pøed lety jsem napsal, ¾e emigranti, kteøí zùstali v Evropì, zvolili poloemigraci, nebo» setrvali v blízkosti a v ideálním spojení se svou starou vlastí. Jsou mezi nimi jedinci, kteøí se cítí Evropany a doufají v politické, hospodáøské i ideové sjednocení Evropy, pøesto¾e tato zemì v referendu návrh evropské ústavy odmítla. Tito lidé mají pocit zadostiuèinìní z toho,¾e jejich stará vlast se ocitla ve stejném ekonomickém a obranném svazku jako jejich nová vlast a tìší je, ¾e po roce 1989 mohou svou starou vlast svobodnì navštìvovat.Volba Nizozemska byla mnohdy jakousi mezivolbou mimo jiné také proto, ¾e tato zemì poskytovala emigrantùm nevšední výhody, co¾  jí v posledních letech pøináší tì¾ce øešitelné problémy. Je zde jakýsi socialismus,jen¾e pod jiným jménem, rozdíl mezi pøíjmy pracujících a nezamìstnaných je mnohdy malý, poèet pracovních hodin v týdnu je nejmenší v Evropì, zato délka dovolených a rùzné pracovní úlevy jsou velmi lákavé. Platy jsou pomìrnì vysoké, pracovní motivace v rùzných generacích rùzná.Nizozemsko je zøejmì ideální zemì pro osoby sociálnì cítící, sympatisující se sociálními nebo socialistickými myšlenkami, odmítající konflikty a války a milující pøíjemný ¾ivot s mnoha pøáteli a známými s nimi¾ intensivnì komunikují. Je to ráj pro sociálnì cítící snílky. ®ivot v této zemi je silnì ovlivòován kalvinismem a s ním související støízlivostí, šetrností a obchodní zdatností.
Pøišli jsme do této zemì s oèekáváním, ¾e zde budeme moci svobodnì ¾ít v klidu a bezpeèí, chránìni ochranným valem Nìmecka pøed nebezpeèím z Východu. Èekali jsme, ¾e se zde budeme moci svobodnì vyjadøovat bez báznì z pronásledování kvùli naší otevøenosti. Lákala nás idea tolerance vùèi menšinám a èekali jsme brzké pøijetí domorodci, bezproblémové získání obèanství a ¾ivot ve spoleènosti rovnocenných obèanù bez pøedsudkù,diskriminace nebo sociální isolace. Povìst Nizozemska, jeho zemìpisná poloha, status malého národa co do poètu srovnatelného s poètem obyvatel Èeskoslovenska, skuteènost, ¾e tato zemì patøí k zakládajícím èlenùm Evropské Unie a ¾e v ní zaujímá významnou roli jako „velký malý stát“ a v neposlední øadì ideál „multikulturní spoleènosti“ vyznaèující se nejen tolerancí, nìkdy a¾ pøehnanou ,nýbr¾ také snahou pochopit druhé a dát jim mo¾nost udr¾et svou identitu- to vše pøispìlo k tomu, ¾e jsme zvolili tuto zem za svou novou vlast a ¾e jsme do ní pøišli s velkými oèekáváními. Exulanti z roku 1948 byli proto po dvaceti letech ¾ivota v nové vlasti
èasto shovívavìjší k výbojným projevùm levièákù ne¾ ti z roku 1968, kteøí tìch dvacet
let na vlastní kù¾i za¾ili dùsledky jejich totalitní vlády.
 
Jaká byla dle našich zkušeností skuteènost
 
Pøišli jsme do Nizozemska poté co jsme pro¾ili dramatické období pøed a po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do „bratrského Èeskoslovenska“. Mnozí z nás byli na Západì po prvé a pøijeli plni oèekávání a zvìdavosti. Nìkteøí zde mìli pøátele èi známé, jiných se ujali dobrovolníci, kteøí byli ochotni poskytnout uprchlíkùm doèasné ubytování. Sympathie  s Pra¾ským jarem zde byly velké. Mnozí z Holanïanù spatøovali v Dubèekovì pokusu dát socialismu lidskou tváø mo¾nost øešit i zdejší sociální problémy. Zejména studenti byli v té dobì bojovní a v Amsterdamu neváhali na universitì vylepovat plakáty s obrazy všech pìti komunistických praotcù. Nìkdy jsem se musel štípnout do tváøe, abych si uvìdomil kde jsem a zda jsem nezùstal pøíliš blízko komunistickým zemím. Kdy¾ mne záhy poté co jsem nastoupil  do práce na Amsterodamské universitì jeden z mých kolegù upozornil, ¾e v Èeskoslovensku je situace normalizována a ¾e bych se mohl vrátit, odpovìdìl jsem mu,¾e já jsem realitu marxistické ideologie dvacet let pro¾il a ¾e bych byl radìji, kdyby on jel do Èeskoslovenska místo mne a usadil se tam, aby poznal ¾ivot v komunistické totalitì ne jako turista ze Západu, nýbr¾ jako prostý obèan. Tento návrh on pochopitelnì odmítl a tak jsme naše názorové rozdíly probrali na pracovních semináøích.
Mìli jsme mo¾nost úèastnit se kursu holandštiny vedeného studentem èeštiny na Amsterodamské universitì. Seznámili jsme se s tím,co nazýval Komenský „schola ludus“. Výsledek nenuceného, málo systematického vyuèovacího postupu byl hubený. Obtí¾nou øeè jsme se museli douèovat sami, pasivnì poslechem rozhlasu a televize, aktivnì ètením novin a pokusy o krátké rozhovory.
Pøíznivým pøekvapením byla skuteènost, ¾e jsem dostal pìt pracovních nabídek, co¾ mne uvedlo do stressové situace rozhodování, na které jsme ve staré vlasti nebyli zvyklí, neb o tom nejdùle¾itìjším rozhodovala strana i v pøípadì nestraníkù.Období adaptace na nové prostøedí probìhlo ve znamení metody“ pokusu a omylu“. Poznali jsme, ¾e nizozemské prostøedí, zpùsob jednání, zvyklosti a tradice, jako¾ i mezilidské vztahy jsou zcela odlišné od toho co jsme poznali ve vlasti. Bojovali jsme s jazykovým handicapem a sna¾ili se v pøípadì nouze domluvit se anglicky.Poznali jsme amsterodamské prostøedí jako místo neformálních vztahù a vìcného zpùsobu komunikace. Zpùsob projevu emocí se však nápadnì lišil od toho na který jsme byli zvyklí. Byl více tlumený, nepøímý, pln obav pøed afektivním výbuchem vedoucím k otevøenému konfliktu. Místo toho u¾ívali mnozí odmlèení a vyhýbání se osobì, s ní¾ by se mohli dostat do køí¾ku. Vìtšina emocí byla potlaèována a pøetavena do konvenèního úsmìvu. Slo¾itá je psyche nizozemského národa,sna¾ícího se udr¾et svou identitu mezi soukolím tøí velkých sousedù, Nìmcù, Francouzù a Anglièanù. Poznal jsem rùzné Holanïany, kteøí obdivují Francouze, jiní dávají pøednost Nìmcùm a jejich zpùsobu ¾ivota a nejvíce jich preferuje Anglièany, jim¾ by se chtìli ve všem vyrovnat.
Byt i zamìstnání si musel ka¾dý vybìhat sám, stát poskytoval skrovnou podporu v nezamìstnanosti v prvních týdnech  do doby ne¾ jsme získali povolení trvalého pobytu a zamìstnání.Amsterodam je podobnì jako Praha mìsto mezinárodní, co¾ adaptaci ponìkud usnadòovalo. Kdy¾ jsme se po dvou letech odstìhovali na sever 40 kilometrù od Amsterodamu,poznali jsme zcela odlišnou mentalitu západních Frízù: uzavøenou, málomluvnou,nesnadno navazující kontakt.Usadili jsme se v malém mìstì s dvaceti tisíci obyvateli, je¾ se nazývalo vesnicí. Pøechod z Amsterodamu, jen¾ svou velikostí a sférou pøipomínal Prahu, byl zpoèátku tì¾ký.Nejrychleji si zvykly dìti, které záhy chodily do školy a tam se po poèáteèních pùtkách s¾ily s kolektivem. Nejhùø na tom byly ¾eny v domácnosti a tìch byla v té dobì vìtšina. Nedostatkem sociálních stykù s domorodci se opozdil jejich jazykový vývoj.Trvalo to nìkolik let ne¾ jsme si dostateènì osvojili øeè a ne¾ nás okolí alespoò èásteènì pøijalo. Naturalizaci jsme však oficiálnì dostali a¾ po sedmi letech s dvouroèním zpo¾dìním.
Rozdíly mezi provinciemi v Nizozemí jsou pomìrnì veliké a projevují se jak v øeèi,
tak v mentalitì jejich obyvatel. Je proto obtí¾né formulovat obecné poznatky o mentalitì Holanïanù, zkušenosti emigrantù se mohou v mnoha ohledech lišit.
Postupem doby jsme poznali jak daleká je cesta od adaptace k integraci, k ní¾ zdejší vláda emigranty nabádá.S¾ití s novým prostøedím je slo¾itý dlouhodobý proces a jeho meze jsou èasto dány nejen postoji a mo¾nostmi jedincù, nýbr¾ i postoji jeho prostøedí. Domorodec snadno odhalí pøistìhovalce podle odlišného zpùsobu vyslovování,kladení pøízvuku a jazykové melodie. Mimoto je zde èasto zvykem ptát se“odkud pøicházíte?“, co¾ se zrcadlí také v mnoha zdejších pøíjmeních, jako van Delft/z Delftu/, van Praag   (z Prahy) a podobnì.Domorodci èasto nechápou proè a jak je mo¾né opustit svou vlast, pøesto¾e mají snad vyšší poèet emigrantù ne¾ Èeši. Pro nì zùstáváme Èechy, i kdy¾ se ti taktnìjší o tom v rozhovoru nezmiòují.
V prvním desetiletí našeho zdejšího ¾ivota jsme prošli nìkolika fázemi adaptace: zprvu jsme se pøehnanì sna¾ili osvojit si vše co zde bylo bì¾né (hyperintegrace), pozdìji jsme pøešli k normálnímu zpùsobu sou¾ití/normální integrace/ a v posledních letech, kdy¾ jsme zjistili, ¾e prostøedí nám tvrdošíjnì klade meze, jsme došli k hypointegraci, tj. ke stále èastìjšími u¾ívání èeštiny, ke sklonu zdùrazòovat èeskou tradici a její zvláštnosti i ve spoleènosti Nizozemcù a ke zdùrazòování pùvodní èeské identity.
Po roce 1989 jsme pravidelnì navštìvovali naši vlast a setkávali se se starými pøáteli a známými, kupovali èeské knihy a navštìvovali tamìjší kulturní podniky. Tím se proces naší integrace zpomalil a uvìdomili jsme si, ¾e to je vlastnì dlouhodobý proces táhnoucí se pøes tøi generace.Pøi návštìvách v Èeské republice jsme opakovanì zjiš»ovali, ¾e sice hovoøíme stejnou øeèí jako tamní obyvatelé, ¾e se však v názorech èasto rozcházíme, co¾ bylo zpùsobeno mimo jiné naším dlouhým pobytem v Nizozemí. Nìkteøí známí nám dávali najevo, ¾e jsme v lecèems jiní.
®ijeme v Nizozemí ji¾ témìø 37 let a poznali jsme vlastní meze pøizpùsobování a integrace. Máme dosud mezery ve znalostech dìjin této zemì, naše znalost holandštiny ustrnula na úrovni zdejší støední školy a dosud nejsme schopni chápat citové odstíny v projevech osob a hercù stejnì tak jako nemù¾eme pøesnì sledovat èinohry nebo obsah pøednášených básní èi prózy. Dochází takto k diskrepanci mezi úrovní našeho jazykového projevu v mateøštinì a v holandštinì, která pøetrvává.
V minulých letech se poèet imigrantù do této zemì nejprve zvýšil,pozdìji sni¾oval, zatím co poèet holandských emigrantù vzrùstal. Zhoršující se ekonomická a politická situace, jako¾ i zvyšující se napìtí mezi domorodci a extremistickými skupinami moslimù zvyšuje pocit nejistoty a strach u mnohých, co¾ u nìkterých urychluje rozhodnutí opustit tuto zemi. Emigrují hlavnì mladí vysoce a støednì kvalifikovaní Holanïané s dìtmi, zatím co do zemì pøicházejí nekvalifikované síly z Afriky a z Asie, je¾ èasto konèi se svými poèetnými rodinami v nezamìstnanosti.Zvyšující se poèet starých, invalidù a nezamìstnaných není dostateènì vyva¾ován poètem pracujících, èím¾ ekonomický rùst mizí a dostavuje se recese.
V zemi narùstá strach ze spoleèenských i pøírodních katastrof, lidé èasto cestují do cizích zemí, doma se uchylují do svých obydlí a sedí za poèítaèem. Tolerance ubývá, svoboda tisku a projevu vlastního mínìní se strachem zmenšuje, lidé se honí za penìzi a pøedevším za volným èasem vyplnìným ¾ivotem s rodinou a zálibami.Tento vývoj se stále více rozchází s  oèekáváními, s nimi¾ jsme pøed lety sem pøišli a dostává se do rozporu s hodnotami, které jsme si sem z vlasti pøivezli, s potøebou osobní svobody, svobody názorù a volby, bezpeèí, s pracovitostí a potøebou uplatnìní, s úctou ke tradici a kultuøe jiných národù, s poctivostí, s respektem pro tradici a historii, jako¾ i s potøebou umìleckých zá¾itkù.Na našich dìtech si uvìdomujeme, ¾e jsme jim v prùbìhu let vštìpovali jiné hodnoty a principy ne¾ jaké jsou ve výchovì pøedávány dìtem domorodcù.
V posledních letech stále èastìji srovnáváme zdejší situaci se situací ve staré vlasti a v jiných zemích. Výsledkem je zesilující se kritický postoj k této zemi a stále intensivnìjší snaha o zlepšení souèasné situace a o návrat takového Nizozemska, do kterého jsme pøed lety pøišli. V této neutìšené situaci se èastìji objevuje potøeba zamyslet se nad vlastní situací, smyslem emigrace, kvalitou ¾ivota a nad vyhlídkami do budoucnosti.
 
Jaký je smysl naší  emigrace pro náš ¾ivot?
 
Kdy¾  se s odstupem èasu díváme na dobu, kterou jsme pro¾ili v Nizozemí, pøichází nám na mysl øada otázek:
Splnila emigrace naše oèekávání?
Co jsme získali a co jsme ztratili?
Co znamenala emigrace pro kvalitu našeho ¾ivota, materiální a duchovní?
Mìla naše emigrace do Nizozemí hlubší smysl pro nás, naši rodinu, náš ¾ivot, naše dìti a jejich budoucnost?
Jaké byly a jsou alternativy?
 
Dovolil jsem si nadhodit tyto záva¾né otázky, u nich¾ je lépe se zastavit ne¾ je trvale potlaèovat:
Ad. 1
.
Domnívám se, ¾e emigrace do Nizozemí splnila oèekávání vìtšiny èeských    emigrantù  jen do jisté míry zejména v prvních letech, kdy jsme ¾ili opojeni  nabytou svobodou,mo¾ností cestování do døíve nedostupných zemí, pøístupností  informací, tolerancí a blahobytem v zemi.Míra spokojenosti je pochopitelnì u  rùzných emigrantù rùzná, co¾ je dáno jednak rozmanitostí oèekávání, stupnicí  hodnot a místem, kde se v Nizozemsku usadili. Po letech došlo u mnohých   k vystøízlivìní,spojeném se srovnáváním a mnohdy s kritikou.U nìkterých se v prvním období dostavil stesk po vlasti spojený s výèitkami a èasto i s déle trvající depresí.
Ad.  2 
 
Emigrací jsme získali øadu let, kdy jsme mohli ¾ít ve spoleènosti, která nám   umo¾òovala svobodnì ¾ít, cestovat, projevovat své názory a podnikat.Byla nám dána mo¾nost bydlet dle našich finanèních mo¾ností, i kdy¾ byly bytové podmínky v nìkterých místech nepøíznivé. V dobì našeho pøíchodu do Nizozemska bylo v pøevá¾né vìtšinì pøípadù mo¾no sehnat práci se slušným výdìlkem. V prùbìhu let se mnoho z tìchto výhod pozvolna zhoršovalo.
Naše emigrace si vy¾ádala øadu obìtí: opustili jsme naše blízké osoby, rodièe, pøíbuzné, pøátele a známé, pøerušili jsme svou pracovní kariéru, práci, kterou jsme znali a v ní¾ jsme získali dovednosti a zkušenosti, pøerušili jsme kontakty s kulturou, v ní¾ jsme vyrostli a s mateøským jazykem, v nìm¾ jsme se dovedli nejlépe vyjadøovat. Opustili jsme krajinu, kterou jsme mìli rádi, známá místa a hroby pøedkù. V prùbìhu let se u nìkterých projevil stesk,zármutek a touha vrátit se do døívìjších dob.
 
Ad.  3 
Kvalita našeho ¾ivota se v emigraci co se materiální stránky týèe po èase zøetelnì zlepšila, po stránce sociální a zejména kulturní však doèasnì a mnohdy trvale zhoršila. Mnozí se sna¾ili cestováním tento nedostatek pokud mo¾no nahradit.
 
Ad.  4  
Emigrace obohatila náš ¾ivot zejména v poèáteèním období. Poskytla nám širší ¾ivotní rozhled,dala mo¾nost srovnávat rùzné ¾ivotní styly u rozmanitých národù, poskytla nám mo¾nosti svobodné volby a rozhodování v pøimìøených mezích.
Umo¾nila nám srovnávat ¾ivot v rùzných politických systémech a vá¾it si  vymo¾eností demokracie.
Vytvoøila jakési ¾ivotní provizorium, je¾ váhajícím  mìlo umo¾nit  po èase dospìt k definitivnímu øešení situace vzniklé okupací Èeskoslovenska.
Tím pøispìla k mo¾nostem seberealizace, nalezení identity a k nalezení  a cesty k hlubšímu smyslu ¾ivota. Naše oèekávání, ¾e se po 17. listopadu 1989 ve vlasti znovu vynoøí tradice
masarykovské republiky se nesplnilo. Místo ní se v Èeskoslovensku odehrál  slo¾itý a obtí¾ný proces demokratizace.Díky nìkterým diletantským èinùm  èeských politikù, kteøí se cítili vázáni dohodami s vedoucími èiniteli døívìjší komunistické vlády, se vliv komunistù na politický vývoj zeslabil  jen doèasnì. Komunisté dostali mo¾nost vèas znièit usvìdèující dokumenty a unikli takto spravedlivému soudu dìjin. Postupem doby vzrostl poèet nespokojených tou¾ících po „hrncích egyptských“ a komunistùm byla opìt poskytnuta pøíle¾itost aktivnì zasahovat do politiky. Faktory, je¾ nás  pøinutily opustit vlast nezmizely, staly se trvalou souèástí èeské politické  scény. Budi¾ nám útìchou, ¾e se v souèasné dobì podobná politická konstelace objevuje v mnoha západoevropských státech. To svìdèí o  souèasné metamorfose starých socialistických a komunistických principù  uplatòujících se v rámci demokratických systémù  pod rùznými jinými názvy, co¾ ovšem neznamená, ¾e se jejich cíle zmìnily.                      
 
Ad.  5
   
V dobì, kdy jsme opouštìli svou vlast po vpádu vojsk Varšavské smlouvy byly alternativy buï zùstat ve vlasti s nadìjí, ¾e pøijdou lepší èasy, anebo  emigrovat do jiné zemì. V dobì kdy jsme odcházeli mnozí tuto nadìji nemìli, obávali se spíše ještì horšího vývoje událostí. Teprve po více ne¾ dvaceti letech se situace ve vlasti zmìnila  a nastal dlouhodobý vývoj na cestì k demokracii, který dosud není ukonèen.Výhoda kontinuity ¾ivota by v tomto pøípadì byla zastínìna neustále pøítomným silným vlivem tìch, kdo¾ nás pøinutili opustit vlast.                   
Do Nizozemska pøišli z Èeskoslovenska pøedevším lidé se silnou vazbou k domovu, vlasti nebo k dùle¾itým osobám, neschopni jednoznaèného,  rychlého a definitivního rozhodování, kteøí volili èasto intuitivnì a provizornì.
Pro takové lidi nejlépe vyhovovala poloemigrace  do evropského demokratického státu. Pøedností Nizozemska byl pro nì zdejší sociální kapitalismus, tradièní tolerance a otevøenost vùèi pøistìhovalcùm. Alternativou by zde byla definitivní  emigrace do nìkterého zámoøského státu, kde ovšem byla poèáteèní adaptace  èasto obtí¾nìjší.
                    
Závìrem mù¾eme konstatovat, ¾e dle našeho názoru byla emigrace do Nizozemska dobrým øešením  kritické situace pro kratší období, jako celo¾ivotní øešení to však vìtšinou nebyl krok optimální.Po událostech v letech 1968  a 1989 se pásmo prùchodních emigraèních zemí pro èeské (polo)emigranty zøejmì ze sousedících zemí Rakouska a Západního Nìmecka  rozšíøilo na celou západní Evropu.Mnoho z tìch, kdo odešli z vlasti natrvalo, hledalo definitivní øešení své situace a volilo proto nìkterou tradiènì   imigrantskou zemi za oceánem.  
Nakonec pøece jen tento optimistický dovìtek. Náš ¾ivot v Nizozemsku byl pro vìtšinu z nás dobrý pokud jde o uspokojení základních ¾ivotních potøeb: ¾ili jsme v demokratické zemi, je¾ nám dala mo¾nost pracovat, bydlet a u¾ívat zdejších sociálních vymo¾eností. ®ivot emigranta se neobejde bez frustrací.
Pøesto mù¾eme být vdìèni za to co nám bylo dopøáno v této zemi, kterou jsme si zvolili za druhou vlast.                      
 
Poznámka autora: Své man¾elce Jaroslavì dìkuji za cenné pøipomínky k textu  pøednášky. Svými zkušenosti obohatila její obsah a zvýšila  vìrohodnost  pozorování, tvrzení a závìrù.
 
 
 
 


Komentáøe
Poslední komentáø: 30.10.2005  16:42
 Datum
Jméno
Téma
 30.10.  16:42 Dana omouvám se
 26.10.  23:07 Vìra NL odpovìd na téma emigrace
 26.10.  17:48 Stana taky neznam nikoho
 26.10.  15:05 Dana ano!
 25.10.  23:15 Vìra NL jo, ta emigrace, èili pro Danu
 25.10.  13:23 Dana Vìru¹ko!
 25.10.  11:44 Vìra NL pro Danu a v¹echny ostatní
 24.10.  21:30 Dana dìkuji
 23.10.  16:05 Vìra NL pro Danu
 22.10.  13:04 Dana prosím
 21.10.  22:31 Vìra NL emigrace
 21.10.  18:27 Ludmila diskuse
 21.10.  18:10 Dana emigrace
 21.10.  16:58 Igor ale
 21.10.  13:19 Karla emigrace