Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Emílie,
zítra Kateøina.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Zápisky vojáka z první svìtové války – 3


Válka naplno! Inferno vojenského ¾ivota a beznadìje.
28. srpna 1914


Proto¾e ze Zaleštik se muselo vše, vojsko i civilové vystìhovat, nocujeme v Serafince. U¾ ve tøi je budíèek a v pìt pochodujeme na nádra¾í Jasino-Polný. Nikdo neví kam byl odjezd ve ètyøi odpoledne. Ale ka¾dá minuta bez nebezpeèí pro¾itá ve válce má cenu. Hned za Gorodcem jeden vagon vykolejil a tak pøibyly další dvì hodiny k dobru.


Do pevnosti za mìsteèkem Haliè jsme pøijeli a¾ ráno. Tady jeden Èech od dráhy vypravoval, ¾e ve vzdálenosti asi 20 km zuøí ji¾ pøes týden veliká bitva ve které je bezpoèet mrtvých a ranìných z obou stran. Nepøítel ale postupuje.


Vystupuje zde mnoho vojska všech zbraní. Pochod do Boršovic asi 2 km vzdálených. Všade okolo je mnoho maïarských vojákù.


Necelé dva kilometry od nás houkají dìla a rachotí pušky. Vše okolo je rozbito. Zbo¾í z krámù je rozházeno do bláta na ulici. Sebral jsem si dvoje prádlo. Vše ostatní je pro mne bezcenné.


U zdi umíral voják-husar. Dìla i pušky bez pøestání pálí. Kolem chodí velké mno¾ství zranìných. Tì¾ce ranìné vozí na rùzných vozících. Je to nepøíjemný pohled. Myšlenka, ¾e za chvíli na tom mù¾u být také tak, se neodbytnì vtírá do hlavy.


Celých šest hodin jdeme za plukem. A¾ do vzdálenosti 1,5 km od fronty. Zde, v samé blízkosti bitevní linie je ten kravál hrozný. Pøes nás pálí naši dìlostøelci hvízdají a explodují nepøátelské šrapnely a granáty. Od našich rachotí strojní pušky. Hrozná kakofonie, vlastního slova není slyšet.


Co toto píšu, sedím skrèen pod mezí a nade mnou zuøí nejhorší peklo, jaké jsem si pøedstavoval v divokých snech. Stovky lidí umírá ka¾dou minutou. Lehèeji ranìní chodí v nepøetr¾itých proudech, paradoxnì š»astných, proto¾e jdou z dosahu smrti. Jen¾e i tady nìkterý šrapnel i zbloudilá kulièka vy¾ádá své obìti. Èlovìk v pár chvílích ztratí zdravou úvahu a bezstarostnì chodí sem a tam bez ohledu na veliké nebezpeèí. Ta prudká bitva trvá a¾ do úplné tmy. Zùstáváme a¾ do jedné v noci krytí kopcem. Setniny si pro miná¾ neposlaly, tak jedeme zpìt do Boršovce. Celé mìsto ji¾ hoøí. U øeky, krytí pahorkem, jsme vyèkali do rána.


30. srpna 1914

S rozednìním zaèala bitva znova v celé prudkosti. Stejnì jsme nespali. Hrozné chvíle války. Nepøítel postupuje. Støelba je slyšet bez ustání. Pøeèkáme to vùbec? Vyjeli jsme za plukem, ale rychle musíme zpìt. Nepøítel postupuje. Kolem vybuchují granáty i šrapnely. V deset hodin procházíme uprostøed nejprudší støelby. Kule hvízdají své hladové “pfííííí“…


Hlady okusuju nedozrálý kukuøièný klas tak klidnì, jako bych ve mlýnì chroustal vdolek z podbìlky a slo¾ení pøi tom klidnì klepalo. Jestli je pro mne kulka ulitá, tak si mì najde. Sta a snad tisíce mrtvých a ranìných se okolo válí v hromadách nebo jednotlivì jako snopy po poli.


V jedenáct hodin byly naše øady úplnì prora¾eny. Následuje zmatený, šílený útìk. Platí jen jedno “zachraò se kdo jak mù¾eš“!


Nepøátelské granáty a šrapnely nepøedstavitelnì øádí ve zmatku prchajícího vojska. Naráz jsou celé skupiny smeteny. Ka¾dý zahazuje veškerou pøítì¾ a sna¾í se dostat z toho pekla. Nejvìtší zmatek je na silnici pøed mostem pøes øeku. Nìkolik pøevr¾ených dìl zatarasilo cestu. Jen zmatek a køik ranìných. Nad námi vybuchují nepøátelské støely. Mrtví a ranìní le¾í na zemi, šílenì pøes nì bì¾í vojáci, jedou vozy i dìla. Mnozí se vrhají do øeky, jen málo jich pøeplave. Ani ten, kdo dokázal pøeplavat nemá vyhráno. Na druhém bøehu stojí maïarští dùstojníci a s revolvery v rukou utíkající mu¾stvo zadr¾ují a shroma¾ïují k protiútoku. Kdo neposlechne, toho na místì zastøelí. Vidìl jsem zastøelení dvou vojákù. Ké¾ by byl èlovìk èlovìku vlkem.


Povedlo se mi tìsnì za dìlem proklouznout a pøed dùstojníky jsem køièel: Frei, frei, wichtige beffel (Volno, volno, dùle¾itý rozkaz). Pøi tom jsem mával svým zápisníkem. Ihned mì propustili. Tak u¾ ji, tu smrtholku, znám z blízka. Bylo to štìstí, drzost èi vlastnì co? Nedohoøel mùj knùtek osudu. Dìkuji!!!!! Bìtuško, ¾iju!


Byl ten dnešek nejhroznìjší den ¾ivota a souèasnì den nového narození.


V Halièi se v pevnùstce shroma¾ïují zbytky rozbitých plukù. Náš èítal tøi tisíce mu¾ù. Zatím je pouze pìt set zbylých. Náš trén, a¾ na jeden vùz, který se mo¾ná ještì vrátí, se sešel celý. Zbytky setin jdou v pøedu. Nìkdy jen v poètu dvaceti mu¾ù. Je velice málo dùstojníkù.

31. srpna 1914

Ráno asi hodina spánku v pøíkopu u cesty. Pro veliký poèet vojska se dá tì¾ko postupovat. Kuchynì jely pro vodu. Poruèík (leutnant) mi zle vyhuboval, ¾e s kolem mám být stále v jeho dosahu. Jen¾e já radìji bloudím tam, kde to ve vzduchu tolik nehvízdá.


Poslali mì do Gvizcù pro povoz s náèiním na porá¾ky dobytka a øezníky. Úkol byl pøivést je do Siniùvky. Mìlo to být asi 35 km vzdáleno od vesnice Budlinku. Ne¾ jsme vyjeli, vrátila se atalerie. Prý jsou tam kozáci. Tak nevíme, kam jet.Pøijel i trén ode 41. pluku. Z dáli je slyšet støelbu. Øezníci porazili krávu. Snad bude miná¾. Potom jedeme a¾ do jedné v noci. Odpoèinek do pìti ráno se zdál velice krátký.


Celou noc leje. Mìli jsme jet do Siniuvky, jen¾e most pøes Dnìstr je str¾ený. Tak musím ve Vojníkovì s dvìma vozy èekat znova na øezníky. Pøišli nám naproti a zase hned porazili kus dobytka. Je všade po kolena bláta, sotva se dá jít. Ještì¾e se kolo veze na voze. Veèer jsme v ®uravinì dostihli pluk. Poøádné jídlo u¾ dva dny nebylo. Mám hlad. Od Maïarských vojákù jsem dostal kousek vyuzeného hovìzího masa. Je to pro nás trochu nezvyklé. Chybí sádlo ve špeku. Prý na frontu ještì dorazí zbytky pluku. V šest ráno odchod a v poledne jsme v Bera¾ince. Museli jsme èekat, a¾ pøed námi postaví zákopníci most pøes menší øeku Stryji. Tak a¾ devìt veèer cíl, Tesarovo. Pøíští den pochod do èistì nìmecké osady Königsau. Mám mnoho jízd. A ráno velký vítr s prachem. Nebylo mo¾no ani jít. Cesta pro psa. Já se navíc vláèím s kolem. Severnì je slyšet støelbu.


Rùzné øeèi se šíøí. Prý, padl Lvov a nebo ¾e nepøítel je znièen. Samé tlachy. Pravdu se nikdo nedoví.


6. záøí 1914

Koneènì den bez marše. Hostí nás ves Hrušov. Má pøiléhavé jméno. Je zde samý hruškový strom, ba i celé lesíky hrušní. A tìch vèel! Sedím za høbitovní zdí, schovaný pøed vìtrem, píšu zápisník a vzpomínám na Bìtušku a dìti.


Je k neuvìøení jak se mi to vše protiví. Celé noci spát venku v zimì, v dešti. Kdy¾ se povede najít kolnu nebo stodolu, pøipadám si jako doma v peøinách. Tady pokud se mù¾eš hýbat, ¾ádná nemoc nebo únava neplatí. Ka¾dé neuposlechnutí je trestáno zastøelením. ®ádný ohled, starý nebo mladý.

Neš»astný ten rok 1914. Znièil celou moji existenci v civilu. Kdykoliv jdu kolem mlýna nebo uvidím malé dìti jako holky doma, teèou slzièky, které neudr¾ím. Pošta ¾ádná nejde. Poslední dopis pøišel pøed tøemi týdny. Doufám, ¾e se ještì v rodinì sejdeme na rozdíl od našeho pluku, kde u¾ chybí 800 mu¾ù mimo ranìných. Tìch je nejménì ètyøikrát tolik. Kolik vdov a sirotkù u¾ má tato válka na svìdomí.


Veèer pøišla zpráva, ¾e prý padla Kolomyje a Èernovice do rukou nepøítele. Dle všeho je to s naší armádou bledé. Rusù je daleko víc.


Ráno byl ji¾ velice citelný mráz. I kalu¾e zamrzly. Za svítání další pochod. Na pùl cesty do Tatarova se jeden reservista zastøelil. Musel jsem zpìt do vsi ke starostovi, aby zajistil jeho pohøeb. V Ohradinì byl obìd. V Panských stodolách jsme se ulo¾ili v deset veèer, abychom ráno mašírovali dál ke Lvovu. Z dálky doléhá silná støelba. Jdeme jí vstøíc. Vypadá to, ¾e se ohni nevyhneme. Nad hlavami nám stále vrèí aeroplány. Pøedjelo nás divisní dìlostøelectvo. Potkali jsme 15 prvních ranìných. Potvrzení smìru ku frontì. U mìsta Komárna prý zuøí prudký boj. Chvilku le¾íme v lese. Jen asi kilometr pøed námi padají nepøátelské granáty. Ranìných pøibývá. Nejvíc mají poranìnou levou ruku.


Naveèer jsem byl odeslán do Lovèic s úkolem poslat ihned naše øezníky za plukem. Kdy¾ jsem tam v osm veèer dorazil, nebyli tam. Místo nich spousta ranìných a mrtvých. Zalehl jsem pod mantl a u¾ mì lajtnant hnal hledat naše vozy s chlebem. Na kole to nešlo. Nebyla svítilna. Tak po celodenní døinì šel s kolem ve spoustì prachu celou noc pìšmo. Zbyteènì. Vozy jsem nenašel. Jen jsem ráno pøišel, ihned kolo a hybaj znovu ztracené, ale tolik potøebné vozy hledat. Byly zašité v lese v údolí, kam jsem se v noci nedostal. Ale je chleba!

9. záøí 1914

Znovu jsme velice blízko velké bitvì. Mnoho plukù, vojska a dìla pálí bez pøestání. Sedím na mezi a èekám a¾ se uvolní cesta pro trén. Na deset krokù ode mne v pøíkopì umírá voják. Já klidnì snídám kousek suchého chleba a zapíjím koøalkou, co mi od veèera zbyla. Je dobøe, pokud je alespoò toto. Po pøevedení trénu jel jsem znova za proviantem a poslal ho za plukem. Dlouho jsem je v poli hledal ne¾ v poledne nalezl. Ale proviantvozy byly pryè. Hledal jsem je a¾ do ètyø odpoledne a taky bezúspìšnì. Mezi tím pluk odešel a já nevím kam. Hledal jsem jej v Komárnì. Prý je na opaèné stranì. U bagá¾etrénu mi dali miná¾.


Kolem dokola znova strašná realita války. Samý oheò, opuštìné a vyrabované vesnice. Pøíkopy i cesty plné mrtvých a ranìných. Není kudy projít, aby se na nìkoho nešláplo. Samá krev a kusy roztrhaných tìl. Snad i já pøestávám být èlovìkem normálním. Apatická otrlost je bì¾nou prùvodkyní vojáka.


10. záøí 1914

Hned ráno mì poslal hejtman Èerný hledat pluk. Jel jsem k Tatarinovu a úplnì zbloudil. Nemìl jsem ponìtí kde jsem. Pak-li z toto vyjdu ¾iv do smrti nezapomenu, co jsem vidìl pøi bloudìní po vèerejším bojišti.


Sem by mìli zahnat ty, kvùli kterým toto utrpení je.


Ranìní byli odnešeni (vìtšinou). Mrtví zùstali na místì, kde padli. Aby bylo znamení kde le¾í, byly jejich pušky zabodnuty bajonety do zemì a vztyèeny kolbou vzhùru. Takto postavené byly z dálky vidìt. Jako kùly ve strašném plotì.


Dìsný pohled. Celé hromady mrtvol, dvacet, tøicet i více lidí pøes sebe. V tom nìkterá tìla roztrhána granáty vše na hromadách v krvavé smìsi. Pøevládali naši. Bylo jich zøetelnì víc jak nepøátel. Nejvíce této hrùzy bylo ve vypálených a rozboøených vsích kolem plotù a mezí.


Velké stromy jsou vyrvány ze zemì po explosích tì¾kých granátù. Slovo válka lze nejlépe pochopit v této situaci ve velice kruté podobì. Jen¾e proè to je pochopit nelze.


Pluk jsem nenašel. Tak Pepo,co nejdál od toho rachotu kde hrají volenku pro zubatou! Zaujal jsem pøedem pøipravené pozice v jedné úplnì liduprázdné vsi hezky dál od dìl. V kolnì, ne docela vypálené chalupy, byly slepice a dost vajec. Však taky jsem si jich 15 uvaøil na tvrdo. Za císaøe pána padla i slepice. Oškubat a vykuchat ji nebyl problém. Byly hody! Najedl jsem se, zahrabal do sena a spal a¾ do osmi hodin ráno. Pøi dùkladnìjší prohlídce bylo objeveno ještì nìkolik vajec. Uvaøil jsem si je na potom a vyjel bezstarostnì smìrem od fronty. Díky nezvyklosti na rychlého kurýra s kolem se povedlo okecat hlídky, které mì stavìly. Kaprál (ne regerecht-jen¾e to oni nevìdìli) ne zcela bì¾né kolo a drzost na nì platila.


11. záøí 1914

Odpoledne jedu po cestì v hlubokém údolí. Nalevo les, napravo holá stráò. V tom ze stránì padlo nìkolik výstøelù z pušky a kolem hlavy zazpívaly kulièky své pfííííííí. Prudce seskoèím z kola a vtom prasklo v kole a uletìl levý pedál. Ve zlomku vteøiny jsem v pøíkopì, byl to m¾ik. Dál se støelba neozvala. Tak jen velice opatrnì koukám na stráò. Na vršku stojí nìkolik mu¾ù na koních. Kopí mají zastrèená v holínkách. Kozáci! Jako zajíc jsem se skrèil do škarpy a nejménì hodinu se bál pohnout.


Kdy¾ se šeøilo, pozoroval jsem velice obezøetnì okolí. Všade ticho. Ještì chvíli jsem le¾el a potom pomalu po ètyøech lezl ke kolu. Stáhl ho do pøíkopu a zjistil, ¾e pedál je úplnì pryè. Mo¾ná, ¾e do nìho narazila ruská kulièka nebo byl ulomen pøi opøení u seskoku. Do dneška nevím.


Na louce poblí¾ byly kupky sena. Do jedné jsem schoval kolo a do druhé zalezl sám. Velice š»astný, ¾e pøi cestì okolo mne smrt zase zabloudila. Mìl jsem kus slepice, nìkolik vaøených vajec. A¾ k ránu mì probudila zima. Dále jsem nemohl jet a do místa, kde byl pluk, bylo hodnì daleko. Navíc se kolo mohlo hlavnì jen tlaèit.


Kdy¾ jsem se tam po nìkolika hodinách dostal, byl pluk i trény pryè. Zbyl jsem si zase sám. Jen¾e pøi chození a¾ do pozdní noci došel chleba i vejce a pøišel hlad.
Dnes se zde nalézá velmi mnoho maïarského vojska. Veèer jsem narazil na nìkolik landverákù-rusínù, patrnì uteèencù. Vaøili v lese v hrnci husu. Tak mi také køídlo a trochu polívky dali. I to bylo hodnì. Bylo mi velice špatnì. Mám podezøení, ¾e husu nekuchali a vaøili i „s nádivkou“.


Ráno se mi povedlo najít hlavní komando v polovypáleném dvoøe. Zalezl jsem pod kùlnou pod vùz a do rána spal. Kdy¾ jsem vstal zaèalo shánìní po naší divizi. Nic nevìdìli. Znova bloudìní za doprovodu „kamaráda“ hladu. Nìco málo jsem vy¾ebral u Maïarù. Patálie skonèily a¾ po setkání s regimensttamborem od 41 pluku. Øekl, kterým smìrem jít. Za hodinu byl trén objeven. Bezpeènì jsem jej poznal podle barvy koní.


Byl jsem zmazaný, nemytý, dost otrhaný a hned se hlásil u pana hejtmana Èerného. Napovídal jsem mu co jsem prodìlal (trochu pøidal) ne¾ jsem je našel. Litoval mne, hned kolo na vùz poruèil mi dát konservu, salám, chleba, kávu a mohl jsem zùstat na voze. Dospìl jsem k názoru, ¾e jsou i takové podmínky, ve kterých ryzí pravda nezvítìzí. Musí u toho asistovat drzost a i menší, patøièná le¾, která se v tu chvíli mù¾e tolerovat, kdy¾ pøináší u¾itek.


Po odpoèinku jsem se dozvídal, co se událo bìhem mého hrdinského putování.


V noci, kdy¾ Gäfächsttrén (jedná se o pøední vozy a kuchynì) dová¾el k pluku miná¾ za vedení lajtnanta Hermana Rusové provedli pøepad. Hermana zastøelili a mimo jedné kuchynì, které se podaøilo ujet, zajali zbytek trénu se vším mu¾stvem. Co to píšu tak se o nich nic neví. Jsem vdìèen tomu, ¾e jsem v tom èase bloudil.
Být u trénu, musel bych jako obvykle jet vepøedu. Mo¾ná ¾e bych byl zabit, nebo zajat.


Opìt velká bitva naši postupují dozadu. Všechny osady okolo hoøí. Provianttrén o pluku neví. Stmívá se a miná¾ zatím nebyla. A¾ kdy¾ jsme se vrátili nìjaký kilometr zpìt kuchaøi uvaøili. V noci alarum a rychlý ústup. Rusù je veliká pøesila.


Pøi cestì je asi tøicet ukoøistìných ruských dìl. Mrtví zde le¾í ji¾ tøi dny a nemá je kdo pohøbít. Urèitì pøijdou z tohoto zápachu nemoce. Cholera nebo tyfus. Tak¾e koho neroztrhá granát má na vybranou…


Odpoledne oddìlili tøi vozy s konservami. Mám za úkol je dopravit k pluku, o kterém se pøesnì neví. Ale po tøetí hodinì jsem pluk se štìstím našel. Znovu je vidìt, jak mnoho lidí od pluku chybí. I kamarád Vosáhlo se kterým jsme slou¾ili ve Stanislavovì u hudby je ranìn.


V deset veèer jsme pøišli do Berezové...


Tady jsou ètyøi stránky zápisníku rozmazané a neèitelné


19. záøí 1914

Cesta se táhne Karpatami, cesta sleduje tok øeky Dnìstru ne¾ odboèí podle silnìjšího potoka pod úpatí vysokých hor. U údolí potoka jsou velice malé kousky chudièkých polí. Brambory, oves a výjimeènì ¾ito, které je v panácích nebo ještì nastojato, nesklízené. Kolkolem samé lesy a hluboká údolí. Je vidìt v¾dy jen kousek stránì a malý kousek oblohy nad hlavou. Vše doprovází silný vítr a zima. A prší celý den.

Dostal jsem z domova dopis z 20. srpna. Nocujeme v Turce. Pod mantlem v dešti. Nechali nás stát dvì hodiny za mìstem. A¾ na kù¾i promáèení ne¾ jsme vyrazili po velmi pøíkré cestì do dlouhých, táhlých kopcù pøed námi. Nedá se vypovìdìt, co èlovìk mù¾e vydr¾et. V poslední vsi pøed polskou hranicí Siance spíme kde kdo mù¾e. Na mì zbylo místo v závìtøí u plotu.


22. záøí 1914

Èasnì ráno odchod. V 8 hodin jsme pøešli do Uher. Ze samých vrcholù Karpat se jde dolù. Pomalu zaèínají ovocné stromy. Pršet nepøestává. Po tøi dny cestou nahoru po nich nebylo ani památky. Všichni tady mluví maïarsky. Nerozumíme ani slovo. Máme hlad. Po tøi dny se nefasoval ani kousek chleba. Kolem se táhnou hluboké zákopy. Asi dojdeme dnes do Berezné. Èasnì ráno zase pochod, stále dolù z kopcù. Ve dvì koneènì byla miná¾. Ves jsme dosáhli a¾ ve ètyøi odpoledne. Od naší divize u¾ je mnoho pøípadù cholery a jiných nemocí. Ka¾dý den prší. V tom spíme buï venku nebo jen se štìstím v otevøené kùlnì. Není èím se pøikrýt není zde ani trochu suché slámy. Marodit nejde. Nikdo neví jak dopadnou ti, kteøí u¾ dál nemohou. Kolo pro bezedné bláto musím nést. Zahodit však nejde. Jsem u¾ na hranici sil. Ale na vùz ho dát nesmím a bez nìho je jistá cesta ke kveru do pole. A to je po tom, co jsem vidìl jistý konec. Pøi síle mì dr¾í jen pøedstava dìtí a Bìtušky. Uvidím je vùbec ještì? Stále jdeme dolù do Uher, na kterou stranu nevíme.


23. záøí 1914

Ráno nastupujeme do vlaku. Fasovali jsme konservy, chleba, cviboch a sušenky na ètyøi dny.
Byl jsem povýšen od plukovníka na skuteènou poddùstojnickou hodnost. Døív jsem dostával za pìt dní 80 krejcarù (tj.korunu a šedesát haléøù). Nyní to bude dvì koruny padesát. Toti¾ u hudby témìø všechny šarše jsou jen titulár. Mají to jen na límci (hvìzdièky), ale ve skuteènosti fasují na den jen 80 krejcarù ¾oldu, jako obyèejný maník.


Lepší je, ¾e jsem byl vyznamenán malou støíbrnou medailí za odvahu. To za to, ¾e jsem se vrátil k pluku, kdy¾ se mi nelíbilo v blízkosti dunících dìl. Na medaili prý bude (do smrti) sedm korun padesát za mìsíc. Nedostal jsem nic. Jen na vojnì mi èasto razila cestu k lepšímu. Vida, pak ¾e prý s poctivostí nejdále dojdeš. Nìkdy je odvaha a drzost lepší. V tìchto zmatcích mají hodnoty vesmìs nìjak posunutou hodnotu.


Pokraèování pøíštì…

Ze vzpomínek dìdy zpracoval Antonín Suk


Zápisky vojáka z první svìtové války – 1
Zápisky vojáka z první svìtové války – 2



Komentáøe
Poslední komentáø: 11.06.2014  11:39
 Datum
Jméno
Téma
 11.06.  11:39 Antpnín Suk zápisky vojáka
 04.06.  13:18 Blanka K.
 04.06.  10:49 ferbl