Střípky z mocnářství
vám nabízíme neučesaně a na přeskáčku. Kyvadlo odporu k Rakousku se už přesunulo na opačnou stranu, a tak i ty střípky jsou spíše vlídné a úsměvné…
* * *
Josef II.
Josef II. (1741 - 1790), v letech 1765 až 1790 císař Svaté říše římské, v letech 1780 až 1790 král uherský a (nekorunovaný) král český a arcivévoda rakouský. Nebyl popřán dlouhý život. Trápily hemeroidy, kapavka a prudké chrlení krve jeho konec uspíšilo. Tak zemřel nesporně vzdělaný a mocný císař, který svou popularitou v Čechách zajistil oblibu křestnímu jménu, které nosí i autor.
Na počátku ale bylo slušné vzdělání, které zejména pro budoucí panovníky na Habsburském dvoře patřilo k samozřejmostem. A nejstarší syn Marie Terezie a Františka Štěpána Lotrinského dostal vladařské povinnosti takřka do kolébky. O správní záležitosti se zajímal od mládí, v tom šel asi hodně ve stopách své matky, která jakmile obhájila Pragmatickou sankci i na bojišti, uvědomila si nutnost rázné správní reformy země. K tomu se ovšem podrobněji dostaneme ve třetí části povídání a matce a synovi.
Manželské zkušenosti měl budoucí císař dvě. První s Isabelou Parmskou, která mu porodila dvě dcery. Obě ovšem zamřely mladé, stejně jako jejich matka, milovaná, ale patrně nemilující Isabela. Říká se, že měla lesbické sklony a více než manžela milovala jeho sestru, svou švagrovou. K druhému manželství se vzdálenou sestřenicí přinutila Josefa matka. Bylo to manželství „vladařské“, tedy spojenecké, a podle většiny pramenů i nekonzumované, tedy bez naděje na dědice. I tato druhá, nenáviděná manželka brzy zemřela a císař začal nacházet útěchu u lehkých žen. Odešel tedy za světa bezdětný.
Od roku 1764 vládl po boku své matky Marie Terezie. Po náhlé smrti svého otce v roce 1765 byl ve Frankfurtu zvolen císařem Svaté říše římské, faktickou moc však v rukou stále držela Marie Terezie. V tomto období se se svou matkou často dostával do ostrých konfliktů. Zatímco Josef II. přistupoval k reformě říše jako osvícenský panovník, Marie Terezie tento myšlenkový proud nikdy plně nepřijala a dala se více vést svou hlubokou katolickou zbožností. Po smrti své matky v roce 1780 vládl sám a byl zvolen i králem českým a uherským.
Češi si Josefa II. asi nejlépe vybaví ve Formanově filmu Amadeus. Trochu prkenný panák, ctitel hudby a soudě podle dobových pramenů i člověk velice komplikovaný, vnitřně rozpolcený, patrně věřící ve svou císařskou roli. Podle některých pramenů už na konci života nestíhal, jeho úředníci mu občas k podpisu podstrkovali i nesmysly. Ostatně vydal za svého života přes 6000 různých dekretů a nařízení a byly i takové, které ještě za svého života musel stahovat, opravovat.
V této části ještě připomenu, že jeho následovník, císař František Josef I., si jméno Josef přidal ke svému jménu jako projev úcty k památce svého předchůdce. Vedly se a vedou spory o smyslu reforem císaře Josefa, ale těžko popřít, že třeba katastr nemovitostí, založený vlastně už jeho matkou, byl čin velice prozíravý a na svou dobu moderní. Jeho zavedení němčiny jako jediného správního jazyka mělo také své logické opodstatnění, navíc možná nechtěně nastartovalo naše národní obrození.
Josef II. byl a je reprezentantem osvícenského absolutismu u nás. Četl a znal myšlenky Voltaira a dalších osvícenců, navíc by ho praktická aplikace Rousseauovy Společenské smlouvy patrně časem připravila o trůn, jako o pár let později francouzská revoluce Ludvíka XVI. a jeho ženu Marii Antoinettu, Josefovu sestru. Josef II. ideje osvícenství ctil a vyznával, ovšem jako autoritářský vládce rozhodoval s konečnou platností sám a ne vždy nejlépe.
Pokud máte rádi Mozartovu hudbu, vzpomeňte při jejím poslechu na císaře Josefa II. Ti dva k sobě nesporně patřili, stejně jako Mozartův sok Salieri, který ovšem zřejmě zase takovým sokem nebyl, protože se po Mozartově smrti staral i o jeho děti. Po geniovi hudby děti zůstaly, osamělý císař, absolutista, odešel ze světa sám a opuštěný. Zůstaly po něm jenom reformy a vzpomínka.
* * *
Zobrazit všechny články autora