Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Klement,
zítra Emílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!


Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.


Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.


Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Vzpomínka na Helenku


Vùbec mì nepøekvapilo, kdy¾ Helenka na Mezinárodním festivalu mláde¾e a studentstva na exotické Kubì kouøila s Fidélem Castrem na plá¾i Varadero doutník a jejich fotografie obletìla svìt.


Nedivila jsem se ani tomu, kdy¾ ji na dovolené v Tatrách uèil slaòovat stìnu Zoltán Demján, který v doprovodu Josefa Protka jako první Èechoslovák zdolal v roce 1984 Mount Everest.


Já kupodivu nikdy nereptala, ¾e má ve všem lepší skóre, ¾e je jednièka, která se všude stane støedem pozornosti.


Vstoupila mi do ¾ivota jako malý capart a to s takovou graciézností, ¾e se tím zapsala do rodinných legend.


„Helenko, brzy k nám pøiletí èáp a pøinese ti bratøíèka,“ oznámil jí jednoho dne mùj zlatý tatínek.


V èasech, kdy jsem se chystala na svìt, se dìtem ještì øíkávalo, ¾e kluky nosí èáp a holèièky vrána.


Táta si byl tak jistý tím, ¾e budu kluk, jako si byl jistý Giordano Bruno toèící se Zemí.


Vìøil, ¾e budu druhý Gustav Frištenský, který za ètyøicetiletou sportovní dráhu vybojoval více ne¾ deset tisíc vítìzství. Tatínek slavného svalovce obdivoval za jeho vytrvalost, co ho z nedu¾ivého dítìte promìnila v øeckoøímského zápasníka, který svými vynikajícími výkony ohromil celý svìt. Ale jeho sympatie si onen sportovec získal i tím, ¾e se vyuèil kováøem, jako tátùv otec, tedy mùj dìdeèek, a øezníkem, co¾ byl zase on.


Malá Helenka tatínkovi na báchorku s èápem skoèila.


„Kdy pøiletí?“ byla zvìdavá.


„A¾ to bude, tak to bude,“ odpovìdìl táta, proto¾e nemìl vìšteckou kouli, z které by vyèetl moje datum narození.


Dny ubíhaly a Helenka byla èím dál víc netrpìlivìjší.


„Kdy u¾ pøiletí?“ nedala pokoj.


„Nemù¾e se bratøíèka doèkat,“ byl spokojený tatínek.


Maminka si o tom myslela své.


„Jen tomu dítìti pleteš hlavu,“ kárala ho.


Helenka stála celé dny na dvorku s bradou vysoko zdvi¾enou a vyhlí¾ela èápa, co jí bratøíèka pøinese.


Narodila jsem se doma, v nedìli dvacátého pátého èervna za deset minut pùl páté ráno. Lipová alej pod okny kvetla a vonìla jako rozkvetlá zahrada, vycházelo slunce a celá zemì vstávala do letního dne.


Jen Helenka mìla ještì pùlnoc. Kdy¾ se koneènì probudila, tatínek ji pøivedl k postýlce kde z kanýrù vykukovala moje hlava, a øekl:


„To je tvoje sestøièka.“


Vùbec nièemu nerozumìla. Slibovali jí bráchu – a najednou tu le¾í ségra. Lekla se, ¾e za to mù¾e ona, proto¾e propásla dlouho oèekávaného èápa. S holèièím pøírùstkem v rodinì se však smíøila mnohem døív ne¾ tatínek.


K snídani slupla tøešòový koláè a šla svìtu zvìstovat tu velikou novinu. Posluchaèù mìla dost. Lipovou alejí, kde stál náš domek, se trousilo procesí sváteènì obleèených vesnièanù na mši do renesanèního kostela Navštívení Panny Marie, který vyrostl u¾ v sedmnáctém století na kopci nad vesnicí.


Helenka stála mezi vrátky a ka¾dému oznámila: „Nám se narodila Jaruška.“


U¾ to vìdìl i náš pes, sousedovic koza v chlívku a èolci v lou¾i na cestì. Jen strýci Rudolfovi, co bydlel kousek pod kostelem, to Helenka ještì nesdìlila.


Kdy¾ jí to došlo, vypravila se hned za ním, aby tu chybu napravila.


Strejda Rudolf byl nejstarší bratr mého tatínka a ka¾dý o nìm vìdìl, ¾e jednou skonèí v ovocnáøské encyklopedii. Naroubovat strom zahradnickým køivákem jako on, to nikdo nedokázal. A Zlatá Reneta, Grimesovo zlato¾luté, èi Panenské èervené, co vyrostlo v jeho sadì, to jaktì¾iv nevidìl svìt.


„Tak ty máš sestøièku?“ pohladil Helenku po vláskách. „Takovou novinou jsi mi udìlala velkou radost.“


Pak vzal její malou ruèku do své tlapy a sešel s ní po schodech do sklepa. Ten sklep, vytesaný do skály, byl zázraèný.


Zøejmì se v nìm zastavil èas, proto¾e v jeho prostorách nic nezestárlo. Jablka v bedýnkách prolo¾ená døevìnou vlnou, mìla hlaïouèká líèka, stejnì jako pøi loòské sklizni, kdy je sem strejda vyrovnal. Snad by tu vydr¾ela bez poskvrnky navìky.


„Vyber si, Helenko, za tu dobrou zprávu, nejpìknìjší jabko,“ pobízel ji strejda. „A jedno vezmi i sestøièce.“


Helenka mìla oèi navrch hlavy. Byla tady poprvé a moc se jí ve sklepì plném jablíèek líbilo. Voòavý vzduch by se tu dal krájet jako èerstvì upeèený pecen chleba.


Zatím tatínek obcházel doma moji malièkost jak horký brambor.


Kdy¾ pochopil, ¾e mì nelze nikam vrátit, vzal celou situaci za ten lepší konec, tak jak to ostatnì dìlával celý ¾ivot.


Mo¾ná, ¾e chytøe ošálil mojí maminku, mo¾ná, ¾e si zrovna na chvíli zdøímla po tì¾ké noci, ale jisté je, ¾e mì, zamotanou v poviánu vyfoukl a napìchoval do proutìného koèáru, a šup se mnou pod rozkvetlou lípu.

 


Pøál si, aby mì ta omamná lipová vùnì, co by porazila i konì, a slunce záøící z oblohy, posílily tak, ¾e budu nakonec silnìjší a stateènìjší ne¾ všichni synové svìta.


Helenka, která se vracela domù s dvìma jablíèky v náruèí, u¾ vidìla koèárek z dálky.


Kdy¾ k nìmu dorazila, nahlídla pod proutìnou boudu a polo¾ila jablka na peøinku. Chvíli pøemýšlela, které z tìch dvou mi dá. Pak jedno polo¾ila do kanýrù vedle mé hlavy.


„Sestøièko, nesu ti jablíèko,“ øekla.


Ale já na to nic. Spala jsem, jak spí dìti, co právì pøišly na svìt.


„Nesu ti jablíèko,“ opakovala dùraznì.
Èekala, ¾e jí za tu námahu patøiènì podìkuji.


„Nesu ti jablíèko od strejdy Rudolfa,“ øekla ještì jednou.


Kdy¾ se však zase nedoèkala odpovìdi, u¾ jsem ji mìla.


„Byla to poøádná facka,“ vzpomínal tatínek a dušoval se, ¾e se od koèárku vzdálil jen na pár vteøin.


Dodnes si myslím, ¾e to nebyla špatná startovací èára na mé ¾ivotní cestì. Kdybych u¾ tehdy mìla rozum, hned by mi bylo jasné, ¾e ¾ivot je hezký jako právì rozkvetlá kytka, ale nìkdy èlovìku uštìdøí políèek, ¾e ani neví, odkud pøiletìl.


Ale to u¾ je ta spravedlnost na zemi. Všechno na svìtì má svùj rub i líc.


Od tohoto poznání nás s Helenkou dìlil èas, který všichni nosíme v srdci jako tajný ostrov, kam se ve vzpomínkách vracíme po celý ¾ivot.


My jsme se obì vracely do rodných Petrovic u Rakovníka, kde nás jako dìti vítaly v¾dy v ka¾dém domì dveøe otevøené dokoøán.


Kdykoliv jsem své pøátele bavila historkami z dìtství, hned poznali, ¾e o Helence se právem øíkalo, ¾e je dobrák od kosti, zatím co já byla znaènì mazanìjší.


Jakmile ji ze sousedù nìkdo nìèím podaroval, bì¾ela hned domù, a¾ se jí šešulka tøásla, aby se se mnou spravedlivì rozdìlila.


To já udìlala roztomilý líbrkuk a øekla jsem: „My máme doma ještì Helenku.“


Teï je mi líto, ¾e u¾ ji nemáme. Kdykoliv jsem v ¾ivotì šlápla vedle, øíkávala mi, ¾e ka¾dé trápení je druhý den dìjepis. Snad byla opravdu tak výjimeènì moudrá, snad kdysi dávno, kdy¾ visela v Tatrách na skále jako netopýr, øekl jí ten slavný horolezec, ¾e všichni si nosíme v sobì svùj vlastní Mount Everest a slézt si ho musíme ka¾dý sám.


Jen doufám a vìøím, ¾e ve chvíli, kdy spoèinula na vrcholku toho svého, stálo nad ní slunce, které mì kdysi vítalo na svìt. Vzalo ji nì¾nì do své teplé náruèe a pak spolu odletìly vysoko, pøevysoko, a¾ tam, kde konèí spravedlnost a zaèínají hvìzdy.


Teï se jistì dívá shùry svýma èokoládovýma oèima, ve kterých se zraèí její laskavost a nekoneèná tolerance, a smìje se veselými dolíèky. A tomu, kdo se u¾írá, ¾e nemá stejnì hodnì jako jeho soused, ¾e dokonce propásl pøíle¾itost nahrabat si ještì mnohem víc ne¾ on, co¾ je opravdu, ale opravdu velká škoda, posílá své poselství:


„Škoda je jen dobrého èlovìka!“


Jaroslava Pechová


* * *
Kolá¾e © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 11.06.2014  21:34
 Datum
Jméno
Téma
 11.06.  21:34 Jaroslava Pechová
 01.06.  11:11 Blanka K.
 31.05.  10:29 Alena