Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Emílie,
zítra Kateøina.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Zápisky vojáka z první svìtové války


Jsou mlynáøi chlapi, chlapi… Tak poklepával starý mlýn ve Skalsku, které tehdy bylo v okrese Bìlá pod Bezdìzem 26. srpna 1884. Do této idyly se strhl mumraj. To se panu otci Ulrichovi narodili hned dva kluci najednou. A nechávali o svém pøíchodu jaksepatøí vìdìt z plných plic.


Na tento povyk reagovaly sudièky, které lze oèekávat v klepáèi na nic moc pøítoku Jizery. Prostì to, co bylo po ruce. První jistojistì byla voda. Šlo pøeci o kluky „plavajznický“. Voda, která je provázela v jejich øemesle celý ¾ivot. Druhá byla volná pøíroda, která mlýn obklopovala a dala jim do srdíèek lásku ke všemu ¾ivému. Ta obligátní tøetí vùbec nebyla zlá, jak má podle povìstí být. Ovlivnila svým darem hlavnì ¾ivot toho o pùl hodiny staršího, Pepy. Byla to muzika a lidové písnièky. Však taky k tomu vyhrával na heligonku krajánek, který pøišel s vodou. Hezky po našem: Jsou mlynáøi chlapi,chlapi…
A tento dar sudièky neodbytné provázel chlapce vìrnì i v dobách velice krušných. Asi mu i nìkolikrát zachránil i ¾ivot.


Tak pøišel na svìt mùj dìda, muzikant a èlovìk velice oddaný pøírodì a všemu co s ní souvisí. Myslivec, pro mne nedosti¾ný rybáø, houbaø a vùbec èlovìk, který mìl srdíèko pro všechno. Veselá kopa, pøichystaná a¾ nìkdy k jeho vìku nedùstojné klukovinì. ®ádná “lumpárna“ jak øíkala babièka mu nebyla cizí. Co jiného mohl být ne¾ muzikant. Na vojnì ne ledajaký, ale ne prim. Byl dìlníkem hudby. Doprovod, podle nìho beglajtuòk. O co ménì se mu dostalo umìní zpívat, o to více byl obdaøen hudební pamìtí. Znal mnoho písnièek. O to lépe zpívala babièka. A ta znala písnièek. Jemu jsem vdìèný za své povolání lesníka a také za muziku, se kterou koketuji celý ¾ivot. Pøevá¾nì jako lidovkáø v nìkolika Pobálovkách a Koláèovkách.


Pamatují se na dìdu takto i obyvatelé Kamýka nad Vltavou, kde byl stárkem a¾ do dùchodu a nepøehlédnutelnou kulisou rybáøe na loïce pod mostem. V dobì prázdnin jsme tam sedávali, ka¾dý na své lodièce poctivì skoro za ka¾dého poèasí co den.

On pro mne pøedstavoval mu¾ský element v rodinì. Otec zemøel, kdy¾ mi byly tøi roky. Dìdovy výchovné postupy se nìjak moc nekryly s uèením moderních pedagogù. Tøeba pøes velice silný odpor ¾enských se mnou na pùdì, to mi bylo šest let, provádìl výcvik obsluhy a praktického pou¾ití (bez nábojù) lankasterky. I toho zajíce mìl na papíøe a uèil mì “slechy mezi kohoutky a zmaèkni“! Závìreènou zkouškou byl odstøel ušáka proti soumraku pod Èelakovy. Potom urychlený ústup domù. Však ani ten zajíc a asi ani ta flintièka moc legality nemìly. Ale hlavu ušáka mám vycpanou do dnes na stìnì. Nikdo by nespoèítal kolik šòùrek a náplavek jsme spolu do Vltavy polo¾ili. To všechno odnes´ èas.

Jinou praxí bylo to, ¾e muzika je muzika a musí se dìlat poøádnì. To u¾ mi bylo kolem patnácti. Zdivoèelej kluk u¾ i sem tam Partyzánku zapálil. S babièkou jsme vypracovali postup, jak dostat dìdu kdykoliv urychlenì domù. To staèilo vzít trubku a do okna k vodì fouknout pìknì rozmazanej štos (to bylo výrazné pøehrání rytmicky krátkých vsuvek u¾ívané hlavnì v pochodových skladbách). Výsledkem bylo pøiøícení dìdy, popadl trubku zaštosoval, nìjaké to pouèení fysické taky padlo. A já, kluk vypoèítavej velice èasto mìl odmìnu na jedny cigarety. A dìda šel tam,kam ho babièka potøebovala.


Byl to dìda,který mi dal v dobì zapalování lýtek hluboké pouèení. Koòskýmu zadku, ¾enskýmu pøedku a zpìtný vodì se vyhýbej.


Hmotného mi po dìdovi moc nezbylo. Dvì trumpety a veliký sešit ruènì psaných not (melodie dnes u¾ i pøes sto let staré), ale hlavnì umolousaný denní zápisník, popisující jeho zá¾itky z první svìtové války. O to bych se s vámi chtìl podìlit. Na památku dìdy.


* * *

Co pøedcházelo


V roce 1904 mi bylo dvacet let. Proto jsem se musel poèátkem záøí hlásit u starosty v obci mého trvalého bydlištì abych byl vyrozumìn, ¾e na jaøe roku pøíštího jsem povinen se hlásit k vojenské slu¾bì. To se mi moc nelíbilo. Vojna byla nìco jiného ne¾ toulky kolem vody a svoboda. Byl jsem nejš»astnìjší volný jako mník pod jezem. Ne nìjaký komisárek a onuce…


Jen¾e zase zádrhel. Na den svatého Václava byla ve Viticích pout. Pøi tom té¾ nezbytná tancovaèka. Samozøejmì jsem“byl u toho“. Za to pøekvapení, které tam èekalo, to stálo. Kamarád Vašek tam na celý sál vytruboval na krásnou zlatou trumpetu tehdejší hit “Ó Emane, to se ti nestane“. Holky na nìm mohly oèi nechat a já i pøes pøièernìný a ponìkud jemný knír jen koukal. Kruci a to je mladší ne¾ já a jak mu to hraje! Budu na tu trumpetku taky takhle hrát ! Tak jsem se rozhodl.

O muzice jsem vìdìl, ¾e se pøi ní tancuje a nosejí na høbitov nebo¾tíci. Z nástrojù jsem znal heligonku “drš»ky“. Tu jsem poslouchal v šalandì jak vyzpìvovala pod rukama krajánkù. A potom housle. Z nich hlavnì smyèec, kterým nás vzdìlával ve škole pan øídicí. Celé moje èlovìèí cítìní hudby byla ta melodie jednoduchá, prostá a nevtíravá z písnièek maminky. Toto mì provázelo i ve chvílích nejt쾚ích. Co mù¾e víc dýchat domovem a štìstím. V¾dy» pøeci “Teèe voda po vantrokách dolù…

V šenku u¾ jsem nemìl stání. Holky neholky, pivo nepivo. Vidìl jsem se na kruchtièce s Vaškem jak vytrubujeme mamince tu její „Vy zelení hájové“ na zlaté trumpetky.
Ještì v noci jsem si podle inzerátu v Národní politice napsal do Schonbachu pro ceník hudebních nástrojù. Do tøí dnù byla objednávka vyøízena a já zjistil, ¾e trumpetka je køídlovka a stojí 16 zlatých. Okam¾itì jsem ji objednal.

Doma byla v potaz vzata i jedna z nejzákladnìjších lidských vlastností, blbost. Také bláznìní a vyhazování penìz. Kdo ví jakou maršálskou hùl má nìkdo v mošnì? Aby tatínek nevìdìl pøidala maminka celých 5 zlatých. To asi ¾e se cítila také namoèená v mých písnièkách.


Za týden potom jsem si tenhle poklad z pošty v Èeském Brodì pøinesl domù. To myši ještì netušily co je èeká. Já tedy také ne…

 

* * *


Co potom pøišlo


Zavøel jsem se do komory a zaèal zkoušet tu “muziku“. Jen¾e z køídlovky se nevyvrbil ani hlásek nato¾ tón. Foukám, a¾ mi v bøiše kruèí a poøád nic. Poslali mi zka¾enou. Hned zítra jim jí vrátím. Z ¾alosti a ze vzteku jsem šel na pivo. Tam hrál Vašek. Ale ne na trubku. Mariáš a tak mizernì ¾e vykøikoval „do èeho já jsem to šlápnul“. Já na to. Z toho si nic nedìlej. Poslali mi zka¾enou køídlovku. A» dìlám co chci, ani nevrzne. Vašek na mùj úèet objednal dvì piva. Prohlásil “jo starýho vola tì¾ko uèit tahat!“ (To je mladší jen o tøi roky.) Dal si na mne další dvì a povídá “De se k vám a kouknem na tu potvoru“. Vzal poka¾enou trumpetku do ruky, oèi se mu rozzáøily, pohladil jí promáèkl klapky, pøilo¾il nátrubek ke rtùm a mlýnicí se neslo rozjásané „Hradecký, Hradecký to byl velký pán.
Dost se mýlil v hospodì kdy¾ mì pøirovnal k volovi. Teï jsem „regerecht“ vypadal jako tele co èumí na nová vrata. Jestli tady bylo nìco v úplném poøádku, tak to byla trucovitá trumpeta.
Venda mi napsal C dur škálu a návod jak jí hrát. Vysvìtlil jak foukat a šel na tøi piva jako plat za vyuèení. Koupil jsem tištìnou školu hry na køídlovku pro samouky a døel a døel. Tak se stalo, ¾e u¾ v pùli prosince se našlo v trumpetì nìkolik stupnic. Vrcholem byla s maminkou v duetu písnièka Proè Jizero proè tak huèíš? A to bylo podle jejího uvá¾ení víc ne¾ dost. Tatínek neøíkal nic a Vašek se jen uculoval. Muzika si podmanila dalšího pokorného obdivovatele a èeské lidovky ctitele.


Jen¾e s ubýváním ledu v náhonì a písnièkou skorce pod lávkou u vantrok se neodvratnì blí¾ila vojna. I køídlovka si stýskala “A¾ já na tu vojnu pùjdu“. Nešlo ani tak o milou. Co si poènu bez šplouchání vody pøes kameny a volnosti?

 

* * *


®ivot vojenský, ¾ivot veselý
(I kdy¾ nìkdy v ……..)


Zaèátkem ledna 1905 jsem se doèetl v novinách, ¾e u hudby pìšího pluku ve Stanislavi na východní Halièi pøijmou mladé hudebníky. Kdoví ? Je to taky vojna ale snad trochu jiná ne¾ ta co se den co den pøibli¾ovala èím dál tím rychleji. Místo kveru trumpeta. Pepo, co ty na to?


Coby! Odepsal jsem tam a 23. ledna jsem nastupoval s jízdenkou a doklady v Èeském Brodì do vlaku. Tì¾ko øíct, byla-li to drzost, odvaha nebo osud. Za tøi dny jsem byl na místì. Sjelo se nás sedmnáct. Vìtšinou Èeši.


Po svaèinì jsme se zaèali pøipravovat na zkoušky pøed panem kapelníkem.
Provìøoval si nás ze znalostí teoretických i praktických. Také jsme se domluvili, ¾e dost z nás na tato místa pøivedl strach z vojny a víra, ¾e toto bude pøijatelnìjší. Vìdìli jsme, ¾e ti, kteøí neprojdou pojedou domù na své náklady. To ještì, kdy¾ to dobøe dopadne a armáda jim nenaúètuje poplatek z nocleh a samotné zkoušky. Vyšlo by to na celých 8 zlatých a šedesát krejcarù. V duchu jsem vidìl našeho psa Práška jak se mi z boudy vyšklebuje. “Hele, Pepa trumpeta, vrací se nám ze svìta a za svoje.“ Fuj!


Všichni, kteøí byli zkoušeni pøede mnou pìknì hráli na nìjaké nástroje. Z teorie také odpovídali pohotovì a pøesto byli pøijati jen nìkteøí. Kdy¾ pøišla øada na mì, pan kapelník Souèek mi polo¾il asi osm otázek. Teorii jsem mìl nadøenou a tak odpovìdi byly celkem slušné. Ale potom! Podal mi køídlovku “zahrajte to, co jste hrál doma! Pøišel kámen úrazu. Snad jsem se cestou sem po nìkom napil nebo infekce, kdoví? Prostì osypaly se mi rty tak, ¾e nebylo mo¾né pøilo¾it nátrubek, nato¾ hrát. K mému pøekvapení tak „koupili zajíce v pytli nebo pásli cejny mezi mlejny“! Velice èasto se mi tahle chvilka pozdìji vybavovala. Vzali nás sedm.

U¾ jsem vidìl, jak holky i s Vaškem koukají po mojí uniformì a tatínek v hospodì jen tak nonšalantnì øíká “Jó náš Pepa není ¾ádnej šumaø, je to vojenskej soloflíghornist“. S takovými pøedstavami jsem fasoval mnou opovrhované onuce a kamaše. Poveèeøel komisárek a pod dekou snil kam a¾ to s trumpetou dotáhnu. Pane, to jsem s tou vojnou vybìhl. Na execirplace a» si s kverem rajtujou knechti. Kdo umí, umí!
Ale ne dlouho. Rozèarování pøišlo velice brzy.


Zmizely opary a ukázala se realita. Mo¾ná po tøi mìsíce jsem po veèerech pod dekou plakal. Kolena a prsty byly oteklé. Dali ku mne sedmnáctiletého kaprála a ten mì øezal jako konì. Plakal jsem nejen bolestí ale i ze vzteku. ®e to bylo nejvíce ze stesku jsem si dost tì¾ko pøipouštìl. Doma nad náhonem kvetou tøešnì, maminka na dvoøe sype kuøatùm a tatínek pouští vodu do slupi. Potáhnou úhoøi. Brzy pokvete pšenice a to jsou nejlepší. Vašek není vojenském “solo“ a pøesto si pìknì pøed dìvèaty vytrubuje “Ó mane…. A já bulím pod dekou. To všechno ta trumpeta!


Pøihlásil jsem se k raportu a ¾ádal dobrovolnì ke kumpanii a ke kveru. Pan hejtman se na mne podezøele mile usmál a po»ouchle se zeptal. “Vy jste se pøece nehlásil ke kveru. Jste na zaèátku kariéry vojenského muzikanta. To jsem mu potvrdil. Pak mì popadl za límec, natoèil ke dveøím a zaøval:Ty všiváku èeskej, to si myslíš, ¾e tì tady budeme jen tak tøi mìsíce uèit a ¾ivit? Nakopl mì tak šikovnì, ¾e jsem proletìl dveømi do náruèí “mého“ kaprála a ten mi rákoskou pøipomenul, ¾e je èas na pilování stupnic. Nebyly to durové…

 


Zaèala ta nejhorší vojna jakou jsem si mohl pøedstavit. Ale i to pøešlo. Po manévrech jsem dostal hornu a bylo vyhráno. U¾ v masopustì jsem zaèal chodit hrát s druhou partou. Pobyl jsem ve Stanislavi a byl pøevelen do Vídnì. Nemohl jsem uvìøit, ¾e vše je pravda. ®ivot zaèal být takový o jakém jsem sníval.


Jen¾e doma klepalo koleèko, bøehy byly plné rakù a ka¾dou chvíli nìkde muzika. A k tomu všemu to, co mi nejvíce chybìlo - být volný.

 

Dne 30. øíjna 1908 jsem šel coby kaprál do civilu ke svému øemeslu a vodì. Skonèila tak asi nejbezstarostnìjší éra mého ¾ivota.


Pokraèování pøíštì…


Ze vzpomínek dìdy zpracoval Antonín Suk



Komentáøe
Poslední komentáø: 23.05.2014  12:25
 Datum
Jméno
Téma
 23.05.  12:25 Von
 22.05.  06:31 Vendula
 21.05.  09:32 ferbl
 21.05.  09:21 Blanka B.
 21.05.  06:51 MilunaH