Mu¾i prý nestárnou. Nevím jak vy, ale já s jedním, který stárnout odmítá, ¾iji. Ráno vybìhne na sídlištní plac, a v teplákovce se prohání okolo domù. Já otevírám první oko, a sna¾ím se zaostøit na budíka, kolik je hodin.
To snad není mo¾né! Pùl šesté ráno, a on u¾ ZASE vyrá¾í ven?! Jako v¾dy! To mne celých 40 let, co spolu ¾ijeme, v¾dycky iritovalo.
Jsem typ sovy, a mùj man¾el skøivan. Tedy pøelo¾eno – já ráno potøebuji minimálnì 40 minut, abych si uvìdomila, ¾e ještì ¾iji, mému mu¾i v devìt veèer poklesnou víèka, brada a myšlení do bezvìdomí, i kdyby se chýlila tøetí tøetina mezinárodního zápasu v ledním hokeji za úèasti našich sportovcù k finále. Kupodivu jsme jeden i druhý tento celo¾ivotní nesoulad pøe¾ili bez vìtší úhony.
V poslední dobì se mi však zdá, ¾e co jsme oba v dùchodu, zaèíná mi to lézt na nervy èím dál víc. Nenávidím jeho ranní prozpìvování v koupelnì, kterým mne budí. Nenávidím jeho nepøirozenì veselou náladu, se kterou vybíhá i za nejvìtšího mrazu ven. Nenávidím jeho návraty, kdy mne ovane nepøíjemné klima venkovního vzduchu, zatímco já hledám novou, pohodlnìjší polohu na další kapitolu spánku.
Usmiøuje mne vùnì kávy, kterou vytváøí spoleènì s kávovarem v kuchyni, a zaèínám se také probírat k ¾ivotu. Mezipøistání na záchodì a v koupelnì, a pak stále rozespalá, ale bezmocnì pøitahována voòavou kávou vstupuji do kuchynì. Tam vesele „poskakuje“ mùj mu¾ík, a obèas to opravdu pøe¾ene – kdy¾ mne rozvernì plácne po zadku. To já se o¾enu, a tím mi zpùsobí takové rozproudìní krve, ¾e ani bìhat tøi koleèka kolem našeho bloku za hlubokého rána nemusím.
Svornì sedáme ke stolu, sna¾ím se být milá, nakonec, on za to nemù¾e, a pøesto¾e jsme spolu u¾ tak dlouho, ani jeden ani druhý jsme se v tomto bodì nepøizpùsobili tomu druhému. Jinak skoro ve všem – jinak bychom spolu u¾ dávno nebyli, ale veèery i rána provázejí naše tradièní spory. Nìkdy tajný vzdech, nìkdy naschvál hlasitý, aby ten druhý „vidìl“, jaké má s ním ten první trápení.
„Vypadáš dobøe“, dí dobrosrdeènì mùj mu¾. Chvilku pøemítám, zda to není ironická poznámka, po ránu se rozjí¾dí mùj mozek jako poslední. Jeho bezelstný a pøímý pohled však nekoresponduje s mými èernými myšlenkami. ®e mám rozcuchané vlasy, na sobì pìt let starý ¾upan, nenamalovaný oblièej, a výraz právì vytáhnutého kvašáku? Nebo co se dìje?
S potutelným úsmìvem vstává, nìco kutí ve skøíòce, a podává mi balíèek.
„Máš pøece dneska narozeniny!“
Ó bo¾stva! Nejen, ¾e jsem na to zapomnìla, ale zapomnìla jsem ráda! Od urèitého vìku nechápu, proè mám slavit své zrození! A proè ka¾dý rok! Je to spíš tryzna – a ten prevít mi to jen škodolibì pøipomíná!
Ano, po ránu nejsem vùbec tolerantní, vùbec pøíjemná, a u¾ vùbec ne uznalá.
„A znáš to? ®eny mají tøi ¾ivotní období!“, sna¾í se mne ještì rozveselit nìjakou ptákovinou. Asi tuší, ¾e moc radosti ze svého vršícího vìku nemám.
„NO! Pøece, mládí, støední vìk, a…. vypadáš dobøe!“, smìje se jako Uršula Kluková, a já – ne¾ mi to dojde – chvilku koukám – a pak následuje tanec!
Ji¾ po druhé vybíhá mùj ohleduplný man¾el pøed dùm – tentokrát nedobrovolnì, a mne v jeho dalším pronásledování zachraòuje jen mùj staøièký ¾upan – a hlavnì lenost.
Holt, jsem u¾ stará ¾enská. Na mého, o pìt let staršího, ale mladého mu¾e prostì nemám!
na budíka, kolik je hodin. 
probírat k ¾ivotu. Mezipøistání na záchodì a v koupelnì, a pak stále rozespalá, ale bezmocnì pøitahována voòavou kávou vstupuji do kuchynì. Tam vesele „poskakuje“ mùj mu¾ík, a obèas to opravdu pøe¾ene – kdy¾ mne rozvernì plácne po zadku. To já se o¾enu, a tím mi zpùsobí takové rozproudìní krve, ¾e ani bìhat tøi koleèka kolem našeho bloku za hlubokého rána nemusím.
S potutelným úsmìvem vstává, nìco kutí ve skøíòce, a podává mi balíèek.