Malá nahlédnutí do života našich psů - 9

V životě každého člověka jednou nastane čas, že se začne ohlížet, vzpomínat na to, co prožil a co s ním prožívali jeho blízcí. Také jsem se začala ohlížet, když jsem si uvědomila, jak rychle plyne čas, a že když svoje vzpomínky nezachytím „slovem na papír“ - tedy na bílou stránku wordu v počítači – určitě se vytratí v šeru zapomínání. A to bych nechtěla, naopak chci se podělit o epizody ze života našich psů se všemi, kdo neměli či nemají možnost poznat „na vlastní kůži“, kolik vzruchu a překvapení jim může psí kamarád připravit.

Před časem jste si mohli přečíst na stránkách SeniorTipu jak vysoko mi zvedl hladinu adrenalinu kavkazan Lord anebo o jeho lásce k jeho psí kamarádce yorkšírce Betynce. Tentokrát přidávám povídání o našem pejsku, který slyší jen na jméno Kapi.

Maru

Kapi (2/2)
Čokoládová pusinka

Al Capone Chocokiss! Kdybych z minulosti neznala briardí povahu, třeba bych se i polekala, jenže jsem taky vyučena šarplanincem a kavkazanem a tenhle Al Capone je navíc Chocokiss! Takže teď po mnoha měsících našeho spolužití tvrdím zcela zodpovědně, že je opravdu čokoládová pusinka!

Pusinka upovídaná, mručící a bafající, když se dožaduje splnění svých představ o celodenním lítání po zahradě a po kopci nad domečkem, kde je tolik zajímavých pachů a nepřeberné množství děr myších i jiných obyvatel stráně. Kde se to tak krásně hrabe ve vlahé zemi pod drnem, kde se pod každým stromem i odkopkem na podzim najde spousta sladkých švestek, kde je za sousedovic plotem tolik zajímavých tvorů a odkud je takový krásný výhled do světa, že kvůli tomu všemu se snadno přeslechne volání k obědu či večeři.

Pusinka, kterou by jeden nepolíbil, když se od hlíny od uší až po konec ocásku konečně uráčí a první kosmickou vlítne na dvorek: „…hele, už jsem tady, tak co pro mne máš dobrého?…“ jenže, chlapečku, napřed sprcha! „…cože? sprcha? co to je , to neznám, tam nepůjdu ani za nic!…“ a zapne brzdový systém a ty s ním nepohneš, protože nemáš to srdce, abys ho lámala přes koleno. Hanka, zkušená cvičitelka psů, takové zábrany nemá, ujme se úkolu a ejhle, čokoládová pusinka, vraceje se z lítačky, od té doby míří přímo do sprchy, protože zjistila, že teplounká voda je úžasná! A že si tedy paní za tu péči zaslouží od pusinky pořádnou mokrou pusu. A pak sebou žuchne na torzo dědečkova županu a nechá se opečovávat – vytírat a drbat několika ručníky a slastně se protahovat v proudu teplého fénu.

Nejsme spolu ještě ani půl roku, ale myslím (tedy tajně doufám!) že už se nedočkám další „přečtené“ knihy (aby se neporušila tradice! – boxer Car našel zálibu v Čapkových povídkách, briard Don si přečetl Čachtickou paní, ožužlaného Haškova Švejka se nám ještě podařilo včas zachránit před Cedrikovou irskou vlkodaví touhou po vzdělání), tedy doufám, že Kapínkovi stačil příběh Gladiátora a přešla mu chuť na další tiskařskou čerň, i když ještě zkusmo spořádal několik desítek časopisů nachystaných na verandě pro tetu Gretu. No, neměla jsem daleko k infarktu, když jsem tu spoušť uviděla.

Ještě k tomu musím přiznat rozcupovanou rohožku, která bez problémů přežila patnáct let, aby teď posloužila Kapčovi k „broušení zubů, pak rozkousanou matraci, kterou dostal od Grety, aby neležel, chudinka, na „holém“ koberci verandy, dále pak uvnitř i zvenčí okousanou verandu samu včetně parádního ratanového stolku (ještě že to dědeček z té svojí daleké galaxie nevidí!).

Já vím, jsou to strašně dlouhá souvětí, proto systematicky devastovanou zeleň, krášlící od Lordovy ukončené puberty okolí našeho domečku, už zahrnu do souvětí dalšího. S její devastací začal předloni Jerry a, i když jsem se na něj zlobila (ví ten pes vůbec, co to dá všechno práce?!), nebylo to NIC proti tomu, co s ní provedli a stále ještě provádějí Kapi s Nikinem. Jako by nestačilo, že loni uschla ta nejvyšší a nejpěknější bříza, jako by nestačilo, že uschla polovina krásně vzrostlého ruje červeného a polovina kdoulovce růžového a dědečkova kalina, kterou měl tak rád, protože mu připomínala dětství. Nestačilo! Naši hoši si z krásně vzrostlého křovinového houští udělali „tankodrom“, který používají ke svým společným honičkám a hrám na číhanou, když jsou spolu, a Kapi sám, když po ránu zachytí stopu sousedovic koček, které k nám chodí chytat myši.
Už nemám sílu se na ně zlobit. Přece tam všude zase nebudu instalovat kari sítě! A proč taky? Příroda je mocná čarodějka, a když pánbůh dá, tak všechny ty na deset centimetrů okousané jasmíny, dříny, tavolníky, kolkvizie, mahonie, šest vypiplaných škump a darované a několik let pěstované a nyní olámané rododendrony zase obrostou. Když pánbůh dá!

* * *

Kapi a Lord

Vraceli jsme se tehdy ze Znojma rychlostí místy přesahující stočtyřicítku, protože řídil Marek a protože jsme jeli po silnici I.třídy přímo Znojmo – Brno – Zlín.

Bylo kolem půlnoci a čekali nás zbývající čtyři psí obyvatelé (Niki to dobrodružství absolvoval a námi pohodlně na Hančině klíně), kteří pochopitelně povykovali a točili se kolem nového přírůstku. Chudinka Kapi! Samozřejmě, že z toho byl vylekaný, a když se k němu nadšeně hrnul obr Lord, schoval se před ním do bezpečí mých nohou. Jenže Lord se urazil, ztratil o něho zájem, otočil se na patě a odkráčel.

…Co mu to „jeho“ lidi udělali? A má ten vetřelec vůbec nějaké vychování? Doufám, že zítra tady už nebude!…

Jenže byl a od člověčky, kterou Lordík lety vydrženým právem považoval za svoje vlastnictví, se na krok nehnul. Bydlel s ní nejen na verandě, ale dokonce i v kuchyni a pokoji a v ložnici!! A Lord začal žárlit a projevoval svoji žárlivost zaplaťpánbůh JEN absolutní ignorací „vetřelce“. Po pár dnech, když se Kapi ujistil o tom, že teď je doma tady a že aspoň ta jeho nová paní jej má ráda, začal se zkoumáním nového bydliště a taky s udobřováním si toho strašidelného chlupatého psiska Lordiska. Opustil paní a jako ocásek jej provázel, kamkoliv se hnul. A tak se naučil chodit na kopec a vylehávat pod lípou a štěkat jako o život dole u plotu, když kolem šel někdo, kdo Lordovi nevoněl, a čekat s ním na verandě, když se počasí zhoršilo a paní na pár hodin musela odjet.

Stali se z nich kamarádi, i když Lordík moc řečí nenadělá. Ale strpí, aby mu Kapča ráno zkontroloval misku, jestli tam třeba nezůstala nějaká granulka. Třeba si vzpomněl, jak on sám, coby štěně, byl laskavě přijat do smečky obrovským vlkodavem, kterého potom zlobil, jak jen mohl.

Je pořádná zima (leden 2005) se spoustou sněhu a, zatímco Lord se raději uvelebí ve verandě a dokáže tam prospat půl dne v jednom kuse, Kapiho to táhne ven. Se svými briardími „bratry v triku“ propadá sněhovému šílení a domů chodí až na páté zavolání obalen sněhem a velice, velice nerad.

* * *

Dodatek

Léto roku 2011 se přehouplo do druhé poloviny. Kapi je už „starý pán“, nositel osmi křížků, z lítání briardího bratrstva po stráni si letos dvakrát přinesl natržený kožíšek a pochroumané packy, jak se spolu rvali u plotu o to, kdo se dříve probourá na sousedovic haskiho. Většinu dne podřimuje v mojí blízkosti a kdo ví, jestli si někdy vzpomene na tři roky psí slávy, kdy na mezinárodních i národních výstavách posbíral několik pohárů a medailí CAC i CAJC. Bonitací, ač nádherný postavou i charakterem, prošel jen tak tak, protože přerostl o jeden centimetr lidmi stanovenou nejvyšší možnou kohoutkovou míru. Nic si z toho nedělá, je spokojený se svým životem a malou kamarádkou, kterou jsme si před čtyřmi roky, když nás opustil Lord a odešel za starým kamarádem Cedrikem, s Vendou, Filipem a Hančí vybrali v psím útulku. Černá Jessinka je napůl pudlinka, je jako živé stříbro nabitá energií, Kapkovi sahá sotva po kolena, ale má ho „na povel“. A oba dva mám na povel zase já.

Marie Zieglerová

* * *
Ilustrace a fotokoláže z archívu Marie Zieglerové

Zobrazit všechny články autorky