Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Albert,
zítra Cecílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!


Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.


Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz. Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.


Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Kdo chce s „vlky“ býti, musí s nimi výti


V urèitém úseku ¾ivota èlovìk intenzivnì ¾ije pouze pøítomností - studuje, pracuje, zalo¾í rodinu, pøijdou dìti, ranec starostí je den ze dne vìtší a t쾚í. Není èas na vzpomínání, všechnu energii spotøebuje pøítomnost. Ale v plynoucím èase se najednou pøistihnete, ¾e se zaènou jako záblesky vybavovat obrazy z dávno minulých let. Stále však ještì nenastal ten pravý èas na vzpomínání, to a¾ dìti opustí rodinné hnízdo, aby si koneènì zaèaly ¾ít svùj opravdový dospìlý ¾ivot. Pak teprve máte èas pevnì zachytit záblesk vzpomínky a zaènete rozplétat klubíèko do souvislejších obrazù. Nabízím laskavým ètenáøùm SeniorTipu nìkolik nahlédnutí do mého dobrodru¾ného dìtství.


Ach, Oslavany mého dìtství! Zdály se mi rozlehlé a cesta z jednoho konce, na kterém jsme bydleli, na druhý konec, kde bydlela sestøenka Jiøinka, bývala nìkdy nekoneèná. A to jsem tehdy ještì netušila, ¾e mìsteèko roztahuje svoje ulice jako chapadla chobotnice nìkolika údolími na všechny svìtové strany.


Bývalo velice dobrodru¾né vydat se kolem potoka západním smìrem, kde bydlely pøevá¾nì rodiny havíøù. Èím víc se èlovìk vzdaloval od støedu obce, tím menší a nuznìjší byly domky.


A na opaèném konci, kam jsem pozdìji chodila za svojí kamarádkou Irenkou, ¾ila u cesty do „jiøièí zmole“ kolonie cikánù. Vidìla jsem je poprvé v ¾ivotì a nešlo mi do hlavy, proè jsou tak tmaví. Nepamatuji se, ¾e bych je nìkdy vidìla v obci, a a¾ do své dospìlosti jsem o nich neslyšela nic špatného. Naopak. Drátovali lidem napuklé hrnce, brousili no¾e a nù¾ky. Jejich domeèky byly velmi malé a v létì pøed nimi vaøili na ohništi v oèouzených kotlících libì vonící jídlo. Bylo tam i pár malých dìtí, ale ty se s námi nekamarádily a schovávaly se pøed námi.


„Jiøièí zmola“ byla vlastnì pískovna, tì¾il se tam ¾lutý písek a její vysoký bøeh byl doslova provrtán úzkými vchody stovek hnízd jiøièek. Pøes zákazy starostlivých rodièù jsme tam v létì dost èasto zavítali s partou klukù, proto¾e skákat z vysokého bøehu do hromad vyhøátého jemného písku byl opravdu zá¾itek. ®e tím plašíme hnízdící ptáky, nám jaksi ani nevadilo. A ¾e si mù¾eme polámat ruce nebo nohy? To se nám pøece nemù¾e stát! Naštìstí se nestalo ani polámání ani zasypání, ale naši andìlé strá¾ní s námi mìli plné ruce práce. Kdy¾ jsem se pak vracela z výpravy domù, rodièùm vùbec nestaèilo, ¾e jsem celá. Poslední zbytky písku ze mne vytøepali poøádným výpraskem.


Èlovìka èasem omrzí kousat písek a plivat ho kolem sebe, tak¾e docela pøijde vhod výzkumná výprava do blízké cihelny, která v dobì mého dìtství byla ještì v provozu. Koukali jsme opáleným dìlníkùm pod ruce, pøeká¾eli, v obrovské sušárnì obdivovali do èervena vypálené stohy cihel naskládané na paletách. Nìkolikrát jsem si pøinesla kus cihláøské hlíny a doma se z ní pokoušela nìco vyrobit. Proto¾e jsem pomatlala, co se dalo, maminka moje pokusy ráznì ukonèila a ze mne se nestal hrnèíø. Škoda, bývalo by se mi to líbilo.


No vida, teprve dnes je mi divné, proè se tam neøíkalo „u cihelny“, kdy¾ tam cihelna byla, ale „u cihelny“ se øíkalo místu, kde bydlela teta Julèa a kde ¾ádná cihelna nebyla. Prostì velká záhada, kterou nerozluštím, proto¾e nikdo z tìch, kdo by mi mohl prozradit, jak to vlastnì bylo, u¾ ne¾ije.


* * *


Celé moje dìtství, kdy¾ jsem se vybatolila z koèárku, je taky poznamenáno mým druhým, jen o dva roky starším, bratránkem Jirkou. Dokud jsme byli malí, naším høištìm byl spoleèný dvorek obou domkù vystavìných na rodinném pozemku. Naši otcové, František a Alois, byli synové babièky Antonie. Jirka a já jsme skoro do dospìlosti byli jako bratr a sestra. A co všechno jsme spolu pro¾ívali s partou klukù z ulice!
Kluci nade mnou pochopitelnì ohrnovali nos, byla jsem nejmenší a nejmladší, a kdy¾ jsem se nechtìla nechat odehnat, musela jsem s nimi podnikat sebenebezpeènìjší kousky, aby mne pøijali jako rovnoprávného èlena. Napøíklad skákat z jedné polorozboøené zdi na druhou, kdy¾ mezi nimi byla hluboká nìkolikametrová plísní dýchající èerná díra. To jsme si chodili pro mrazení v zádech do starého cukrovaru u øeky, který se po nìkolika náletech za války zmìnil v trosky.


Øeka Oslava tekla jen pár desítek metrù od naší ulice. V tomhle svém úseku byla dost nebezpeèná, sem tam sice mìlèina, ale uprostøed dost silný proud. Uprostøed proudu masivní kamenný pilíø mostu. Dostat se k nìmu znamenalo pøebrodit se dost hlubokou vodou. Klukùm sahala po prsa, já šla po špièkách, hlavu vyvrácenou k obloze a ještì jsem se obèas napila. HU! Ještì teï mne mrazí, kdy¾ si na to vzpomínám. Neumìla jsem toti¾ plavat a pøiznat jsem to nemohla. Rodièe moc dobøe vìdìli, co dìlají, kdy¾ mi pod hrozbou nejpøísnìjších trestù zakazovali samotné bez jejich dozoru chodit k øece. Ale já jsem pøece sama nebyla, byli tam kamarádi!


Tak¾e pøebrodili jsme se na malou mìlèinku pøed mostem a ukázalo se, ¾e dole kolem kamenného pilíøe jsou v øeèišti zara¾eny piloty asi tak na šíøku dvou dlaní dospìlého èlovìka. To byla výzva! Dnes se mi to zdá legraèní, ale tehdy to byla smrtelnì vá¾ná vìc, tehdy to byla zkouška odvahy chodit a¾ do vysílení kolem pilíøe po té nicotné cestièce a neuklouznout. Kdo vydr¾í nejdéle, vyhraje! Nevím, kolikáté to bylo kolo, vím, ¾e kluci byli rychlejší a já jim pøeká¾ela. Kdy¾ mne míjeli, musela jsem se pøiplácnout na ledové a slizké kameny. Bylo to odporné. Ale klukùm se jednoduché chození kolem pilíøe brzy omrzelo, zaèali pøidávat na rychlosti, vznikla z toho honièka, jeden z nich o mne zakopl a strhl mne do hlubiny. Pamatuji si jenom mechovì zelenou tmu, huèení v hlavì a snahu dostat se nad hladinu.
Neutopila jsem se, i kdy¾ jsem k tomu mìla velice blízko. To bych tady pøece nesedìla a nevyprávìla o tom. Kdo si však všiml, ¾e chybím do poètu, ¾e se na hladinì rozbíhají kola a ze dna vyskakují bubliny, to nevím. A nevím ani, kdo mne z vody vytáhl. Buï se kluci projevili jako kamarádi, nebo jen dostali strach, co je stihne doma, kdy¾ vyjde najevo, ¾e jsem byla s nimi u øeky, nebo obojí dohromady. Probrala jsem se na bøehu hlavou dolù k vodì, kdosi køièel, kdosi mi mával rukama, kdosi mne dr¾el za nohy a pokoušel se ze mne vylít vodu, bylo mi zima a špatnì. Pak se objevil tatínek, pro kterého utíkal Jirka a strašnì ho vydìsil, kdy¾ se mu podaøilo koneènì vykoktat, ¾e Manka se utopila.
Z vdìènosti, ¾e ¾iju, jsem tentokrát ani nedostala výprask. Musím ale taky pøiznat, ¾e jsme potom hodnì dlouho na výpravu k øece nešli.


Byly i jiné zajímavosti! V zahradách postupnì dozrávalo ovoce a to byl pro nás signál, kterému se nedalo odolat. Byli jsme jako kobylky. Sezóna nám zaèínala ještì tvrdými a pusu stahujícími srstkami. Kdepak èekat, a¾ dozrají! Tøeba by pak na nás nezbyly. Plí¾ili jsme se po vršku vysokého tarasu a nohy nám klouzaly po mechu. Obèas se nìkdo skulil dolù docela nedobrovolnì. Bývali jsme celí poškrábaní a modøin rùzných barev na nás bylo jako namalovaných. Co to ale bylo proti medové sladkosti rynglí a na jazyku se rozplývajících merunìk! Samozøejmì, ¾e si sousedé stì¾ovali. Ale my pøece byli spravedliví! My jsme navštìvovali i naše zahrady! No, spravedliví byli i naši rodièe, tak¾e druhý den po takové výpravì jsme si sdìlovali, co jsme doma schytali.


Marie Zieglerová

* * *
Ilustrace © Iva Pospíšilová

Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 16.02.2018  16:25
 Datum
Jméno
Téma
 16.02.  16:25 Petr ®abenský
 14.02.  12:05 Mara dík v¹em
 14.02.  10:06 Milan Dubsk7 Takové texty mne k mému velkému potì¹ení zcela pohltí
 14.02.  05:50 Bobo :-)))
 13.02.  17:06 MilunaH
 13.02.  15:06 KarlaA
 13.02.  12:19 Láïa K.