Špinavý hadr

Připouštím hned v úvodu, že téma špinavého hadru v souvislosti s jarní úvahou se zdá být poněkud nepatřičné. Vždyť každý, kdo o jaru píše, ať již douk nebo nedouk, se zabývá podstatně poetičtějšími pojmy. Příroda se obléká do zeleně, stromy a květinky rozkvétají, bílé obláčky jako rozkošní beránci táhnou azurovou oblohou a krajem kráčí láska s velkým L. Je životem poněkud uondaná, ošumělá, ale alespoň pajdá, když už ne kráčí.
O špinavém hadru nikde ani slovo. Tak jsem se toho ujal sám, abych shovívavého čtenáře přesvědčil, že takové téma k jaru opravdu patří.

S nastávajícím jarem se kromě medvědů, vylézajících ze svých brlohů, probouzí i kutilství v tom ryzím amatérském podání. Je totiž nezbytné po zimě tady to opravit, toto natřít, něco jiného vyrobit a na něco se podívat, proč to nefunguje. Není bez zajímavosti, že kutilství vydatně přály a přejí jak doba uplynulá, nazývaná familiárně „totáč“, tak doba současná, nazývaná neméně trefně „prekapitalistická demokratůra“.
V té první nebylo dost materiálu všude k dostání, ani nebyl k dispozici na kývnutí příslušný specialista. Tak si náš kutil musel poradit sám v duchu hesla „přiměřeně předstírej práci a pomalu přikrádej“.
V současné době je materiál i specialista, ale není dostatek nehorázně požadovaných finančních prostředků, zejména u nižších středních a nižších vrstev, plánovitě pauperizovaných. A tak kutilství kvete kontinuálně dál.

Každý, kdo někdy přišel, byť jen okrajově, do styku s černým řemeslem ví bezpečně, co je pucvole. Pro intelektuály, postižené třeba ne vlastní vinou, humanitním vzděláním, připomenu, že uvedený výraz není přisprostlou nadávkou, ale složeninou z německého „putzen“ a „die Wolle“. Měkoučký chuchvalec zčernalý kolomazí, šmírem, olejem a relikty nejrůznějších nečistot, je blízkým kamarádem každého „černého“ řemeslníka. Domácí kutil však často pucvoli postrádá a nezbyde mu proto nic jiného, než aby požádal svoji drahou polovičku o nějaký hadr na otření toho či onoho. A tady je skryt kámen úrazu!

Mám čistotnou ženu. Dobrá, řekne si vlídný čtenář, tak na co si vlastně, moulo, stěžuješ? Upřesňuji: Mám VELMI čistotnou ženu! Cítíte ten téměř éterický rozdíl? Moje žena je jednoduše někdo, kdo pojem špinavý hadr pokládá za jistý básnický paradoxon, tedy asi tak, jakoby se řeklo „totálně ožralý abstinent“.

Špinavý hadr nemá nárok na existenci a musí s ním být naloženo jako s Mistrem Janem a též Jeronýmem Pražským v Kostnici. Požádám-li proto o nějaký hadr, dostanu samozřejmě nejen čistý, ale běloskvoucí, vonící ještě Arielem. Srdce mi přitom trne a do očí se vkrádá slza, když mám s tímto hadrem otřít tu patlaninu, po které se i ruce musí mýt Solvinou. Po jednoduchém zásahu je hadr likvidován jako zmíněný Mistr a na další zásah se použit nový, opět běloskvoucí.

Jak neekonomické, ale také, jak neekologické, zejména v době, kdy oba pojmy také jarně kvetou. Dožadoval jsem se z důvodů zcela jednoznačných nikoli hadru čistého, ale špinavého! Dostalo se mi pouze odsouzení a posměchu v auditoriu zdravotních sester, mezi které moje žena patří, a jimž vypravovala, jaké má doma čuně, které se dožaduje špinavého hadru!
Je snad zbytečné zdůrazňovat, že na otázku špinavosti hadru máme oba naprosto odlišný názor. Hadr, který je pro mě ještě zcela čistý, je pro moji ženu fujtajblově špinavý a zaslouží jenom – no, však už víte!

Doporučoval bych založení jakéhosi výzkumného ústavu, snad „hadrologického“ podle vzoru „meteorologického“, nebo „hadrového“ podle „atomového“, který by s vědeckou přesností stanovil míru zašpinění, a to zcela objektivně, podle průměrného množství molekul cizorodé látky na centimetr čtvereční. Tohle je ještě čisté, tohle téměř čisté, mírně zašpiněné, více zašpiněné, a teprve potom špinavé. Všechno by bylo jasné, jenom by asi bylo nutné mít doma příruční mikroskop a zjištěné údaje statisticky vyhodnocovat.

Když jsme nechtěli skončit v manželské poradně MUDr. Plzáka, z důvodu neslučitelnosti názorů na špinavost hadrů, bylo nutno přistoupit ke konsenzu. Toto slovo hojně používají politikové, málokdy úspěšně a pokud ano, lze i tak cítit ve vzduchu nějaké podvraťáctví. Nám se to však povedlo.

Obdržel jsem 2 (slovy dva) hadry přiměřené kvality s tím, že si s nimi mohu dělat co chci! Jaká radost! Do jednoho jsem hned zabalil příruční svěrák, aby tak byl maskován, a druhý jsem pečlivě ukryl, dobře věda, že i tak jim hrozí nebezpečí. Dost dlouho všechno probíhalo normálně. Užíval jsem hadry přiměřeně jejich účelu s radostí nad tím, že přece do prostředí od vazelíny, Eumetolu, zbytků cínu a jiných nečistot nemusím jít s naprosto čistým hadrem. Až jednou!

Odmítl fungovat záchodový splachovač a vyžádal si obšírnější opravu. Abych očistil nefungující díly a zjistil tak příčinu závady, použil jsem svoje profesionální hadry.

Manželka však byla přítomna:
„Fuj, že něco takového můžeš trpět v bytě, to je hrozné, vždyť to všude smrdí!“
Chtěl jsem si ověřit pravdivost jejího tvrzení a oba hadry jsem pečlivě očuchal. Pes norník by mi mohl závidět! Zjistil jsem, že ani jeden hadr nesmrdí! Na důkaz svého zjištění jsem chtěl dát hadry očichat také manželce. Se zlou jsem se potázal. Pak jsem s výrazem nechuti obdržel dva jiné, samozřejmě čisťounké hadry. Zabývám se myšlenkou pořídit si ještě dva jiné čisté hadry, které bych prohnaně ukazoval, zatímco stranou bych pracoval s těmi tak zvaně špinavými.

Asi dvě noci potom jsem měl krásný sen. Přicházel jsem do království, kde na hranici byla umístěna velká tabule – Hadrářské království. Obyvatelé si říkají hadrníci a hadrnice a měli hadrničata. Všude a na všechno bylo dost hadrů. Čisté na čisté práce, špinavé na špinavé práce a před královským palácem se tyčila velká hromada pucvole k obecnému použití, každý si mohl vzít kolik potřeboval, ale ne více. Králi, oblečenému do sešitých hadrů, přisluhoval vrchní hadrník. Nad královským palácem, na vysoké žerdi, vlála vlajka království – špinavý hadr!

Vladimír Kulíček

***

Ilustrace © Eva Rydrychová

Zobrazit všechny články autora