Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Klement,
zítra Emílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Václav ®idek: Šedé skály Barrandova

 

Doplaval jsem k mostu ve Štìchovicích a zjistil, ¾e davy lidí na nìm ještì více zhoustly. Na mávání odpovídaly i posádky doprovodných lodí. Podplaval jsem betonovou tribunu. Na levé stranì øeky stály další desítky lidí.

 

Ráz krajiny se ve Štìchovicích zmìnil. Zalesnìné kopce se trochu vzdálily od vody. Já jsem se polo¾il znovu na záda a plaval pro úlevu znak. Proud øeky v tìchto místech u¾ nebyl tak silný. Loï Pavla Soèavy se opìt zastavila a nechávala se unášet proudem.
Asi mají nìjaké problémy s motorem. Bylo to u¾ potøetí, co moøský vlk Pavel opustil øízení a vìnoval se trucovitému motoru. Já jsem vìdìl, ¾e si poradí, byl pìt let na moøi, tøi roky pracoval jako topiè a dva jako motoráø.
®e mì doprovázela i loï Vassa nebyla náhoda, byla toti¾ jedinou lodí s ètyødobým motorem. Tím pádem mohla jet na nízké obrátky celou dobu bez vypínání motoru tìsnì vedle mne.
Poci»uji, ¾e se teplota vody zmìnila. Slunce pálilo èím dál víc a posádky lodí se postupnì svlékaly. Slunce zaèínalo šílenì pálit a bezvìtøí vedro jen zvìtšovalo. Jako první se smoèil redaktor z deníku Èeskoslovenský sport Tomáš Prudil, uplaval asi sto metrù a vylezl zpátky na loï. „Je osvì¾ující,“ prohlásil, „ale nechtìl bych v tom plavat ani hodinu, nato¾ do Prahy.“

 

Bìhem dalších minut se ve vodì vystøídali pasa¾éøi ze všech tøí lodí. Nebylo to tak dávno, co jsem pil horký èaj, a pøesto mám v krku a v ústech nepøíjemné sucho. Zastavil jsem se a po¾ádal o nìco k napití. Pohotový Kulíèek spustil na vodu finské krmítko s horkým èajem. Finské krmítko se pou¾ívá pøi obèerstvení na delších tratích, ponìvad¾ pravidla plavci nedovolují dotknout se doprovodné lodi. Je to ohra¾ená deska z plovoucího materiálu na døevìné tyèi, z jedné strany je otevøená tak, aby mìl plavec k podávanému jídlu pøístup.

 

Kopce po pravé stranì, zdobené rùznobarevnými chatièkami, se zaèaly pomalu pøibli¾ovat k Vltavì a my jsme se blí¾ili k ostrovu Kilián. Nade vším pøekrásnì blankytná obloha. Raz, dva, tøi zábìry a nádech, raz, dva, tøi a nádech, pokraèoval jsem kraulem jako stroj a nepozoroval zatím ¾ádný úbytek sil èi známky prochlazení. Kolik mi toho vlastnì ještì zbývá?
Mám za sebou asi jedenáct kilometrù, tak ještì dvacet dva. Míjel jsem pøístavištì Hradištko a zde opìt stáli mávající lidé na ¾elezném pontonu i na bøehu øeky. Z restaurace, která je tìsnì vedle, vybíhali zvìdavci a utíkali k vodì.
Tuhle vodáckou hospodu s èervenou støechou zdobí symbolicky nad nadpisem „Mandát“ dvì bílé podkovy. Vpravo na skále velký nápis OMAHA, napsaný bílou svítící barvou. Proplaval jsem pod osadou Omaha a byl tu ostrov Kilián, plný chat. Vysoké habry a stejnì vysoké bøízy ho uèinily neprùhledným, ale krásným. A zase jsem vidìl, ¾e se o maratónu Slapy-Praha ví; potvrzovaly to desítky osadníkù pøed sruby Omahy i na ostrovì Kilián.

 

Pomalu jsem se blí¾il k Davli. Znám velmi dobøe tohle místo a proto vím, ¾e se nìkolik desítek metrù pøed mostem musí plavat co nejvíce vlevo. Tím lze oddálit a èásteènì tak eliminovat pro plavce nepøíjemný teplotní náraz zpùsobený soutokem o dvanáct stupòù studenìjší Vltavy s kalným proudem hnìdého kafe ze Sázavy. Podplaval jsem most v Davli, nìkolik metrù za ním je malá náplavka, na které ji¾ stál známý autobus s kolegy z našeho oddílu.

 

Najednou jsem na sobì zpozoroval malátnost, spojenou s útlumem. Bylo to poprvé, co není nìco v poøádku. Intenzita zábìrù poklesla a já jsem plaval pomaleji. Byl to úèinek vysoké teploty vody, mìla skoro dvacet pìt stupòù, a mùj organismus jakoby slábl, usínal…
Podíval jsem se na hodinky, bylo devìt padesát. Nìkde za Mìchenicemi bych mìl potkat první parník.
Proplaval jsem kolem restaurace „U Jirsákù“ v Mìchenicích a asi tøi sta metrù za vesnièkou se skuteènì potkávám s parníkem Vltava. Parník se uprostøed øeky zastavil, pasa¾éøi se nahrnuli na jednu stranu k zábradlí. Vidìl jsem zøetelnì, jak se celé parníkové tìleso naklonilo k jedné stranì. Následovalo dlouhé zahoukání, ozvìna mezi kopci, a já jsem si v té chvíli pøipadal jako plavec plující pøes kanál La Manche, kde ka¾dá loï zahoukáním zdraví maratónce. Kapitán pozvedl na pozdrav ruku do výše hlavy. Bylo to jako povel pro pasa¾éry, kteøí zaèali mávat.

 


Jako nikdy nezapomenu Ztracenku, nezapomenu ani na tohle setkání s parníkem.

 

Ráz krajiny zùstával nezmìnìný, podél øeky jsou poøád kopce s listnatým porostem. Míjelo nás èím dál více motorových lodí, jedoucích na víkend. Vladimíra, která se usadila na špici remorkéru, pomocí èerveného praporku usmìròovala úèastníky øíèního provozu. Motorové lodi kolem nás projí¾dìly ohleduplnì nebo úplnì zastavily. Pomalu jsme se pøibli¾ovali k ¾elezniènímu mostu u Skochovic.
Nìkolik set metrù pøed ním mají vodní ly¾aøi svoji vybójkovanou plochu pøi pravém bøehu. Na vodní ploše jezdilo tryskem pìt motorových èlunù s ly¾aøi ve vleku. Právì tady by èlovìk èekal ze strany sportovcù pochopení. Ani jeden ovšem nereflektuje na opakovanou výzvu z remorkéru a všichni pokraèují vesele dál.
Redaktor Pudil se sna¾il pokøikem z lodi zastavit vlnobití, ale marnì. Dozvídáme se, ¾e tu nemáme co dìlat a ¾e plujeme na jejich ploše, ale nebyla to pravda.
Bójky, rozdìlující veøejnou èást øeky od ly¾aøské plochy, byly od nás asi dvacet metrù. Velké vlny nevadily, naopak, bral jsem to jako pøíjemnou zmìnu a vytr¾ení ze stereotypu plavby. Mùj doprovod znaènì rozèilovala lhostejnost lidí, kteøí si øíkají sportovci.

 

Teplota vody se vyrovnala na pùvodních šestnáct stupòù a moje fyzická i duševní ochablost opadla. Pod ¾eleznièní most ve Skochovicích mi chybìlo nìkolik metrù. Je nízký, parníky mají co dìlat, aby tu propluly.
„U¾ je tu Praha!“ oznamuje mi doprovodník Pavel. Co blbne? Do Prahy je nejmíò patnáct kilometrù. A¾ po chvíli jsem i já zahlédl avizovanou Prahu – ale parník. Zrovna tak jako Vltava, i on stál uprostøed øeky nehnutì, pasa¾éøi byli nakupeni u zábradlí a celý parník byl legraènì naklonìný. Zamával jsem jim a mùj pozdrav byl opìtován druhým zahoukáním.
Jak dlouho u¾ vlastnì plavu? Na mých hodinkách bylo jedenáct a tøi minuty. Necelých pìt hodin. Na pøehradì ve Vraném budu za tøi ètvrtì hodiny. Mìl jsem za sebou sedmnáct kilometrù a èekala mì velká vodní plocha, ne¾ se dostanu k druhému a poslednímu zdýmání. V tìchto místech je Vltava nejširší. Pøesto¾e bylo skoro bezvìtøí, dìlaly se na hladinì drobné vlnky, které mì pleskaly do oblièeje.

 

S blí¾ícím se polednem se ¾ár sluneèních paprskù víc a víc stupòoval. Doprovod ve veslici se mimo pravidelného potápìní ještì poléval. Aquarius se opìt odtrhl a vyjel napøed k pøehradì, aby zajistil proplutí vranským zdymadlem. Zaèínám poci»ovat tak trochu únavu v pa¾ích a prstech u rukou, ale nemyslím na to a plavu stále stejným tempem. Vzpomínám na svou ¾enu a oba syna, urèitì u¾ jsou v Braníku, kde budou èekat na moje doplavání. Pøišlo mi to tak trochu líto, ¾e se Ela nemohla maratónu zúèastnit. Ale nedalo se nic dìlat, Michal byl ještì moc malý na to, aby v takovém vedru podnikl tak dlouhou cestu.

 

Svìtle fialová mydlice lékaøská zdobí oba bøehy Vltavy, mezi tím vším stojí daleko od sebe topoly. Za stromy se rozprostírá mìsteèko Vrané nad Vltavou, jeho¾ domky jsou rozseté a¾ do kopcù, a pod tímto mìsteèkem stojí vodní dílo – pøehrada. Celková délka jezu o ètyøech pøelivných polích je sto jeden metr.
Plavební zaøízení se skládá ze soustavy plavebních komor, polo¾ených za sebou a vedle sebe. Zamíøil jsem k otevøeným vratùm velké komory. Nad vstupní branou svítila zelená a v dozorèí kanceláøi za semaforem mì vyhlí¾elo – pøesnìji mou hlavu nad vodou – nìkolik zamìstnancù vodního díla.
V levém rohu komory vedle dolních vrat stál Aquarius a èekal, a¾ všichni dorazíme. Pro¾íval jsem znovu pocity, podobné tìm na pøehradì ve Štìchovicích. I tady jsme se setkali s nevšední ochotou a zájmem obsluhujícího personálu.


Uprostøed komory jsem se zastavil, zaèal šlapat vodu a èekal, a¾ dopluje Vassa s Makrelou. K našemu zdýmání se pøidaly ještì tøi cizí lodi. Ani tady mì neminulo povinné bezpeènostní opatøení v podobì korkového kruhu. Hodiny na bránì ukazovaly pøesnì jedenáct ètyøicet sedm. Profesor Kovalèík se stopkami na krku se ke mnì naklonil.
„Uplaval jsi rovných dvacet kilometrù za pìt hodin tøicet dva minut. Vidím, ¾e jsi fit a ¾e doplaveš.“
Pousmál jsem se. „Samozøejmì, ¾e doplavu. Akorát mì trápí hrozná ¾ízeò. Mám poøád sucho v krku. Obèas se dokonce napájím z øeky jako kráva. Èaj mi ¾ízeò nezahání a med z
pampelišek v nìm ji ještì zvìtšuje.“
„Mù¾u ti dát vypít celou láhev toniku. Je vychlazený, táhnu ho celou dobu za lodí,“ nabídl se Pavel. Tím, ¾e jsem byl tolik hodin ve Vltavì, tonik se mi nezdál vùbec studený, byl akorát.

 

Láhev jsem vypil na jeden zátah a prázdnou pak vrátil do laminátky.

 

Vrata komory se zavøela, Kovalèík ještì jednou pøekontroloval situaci na vodì a dal rukou signál zahájit zdýmání. Podél komory byly známé tváøe z oddílu a nìkolik lidé mnì zcela neznámých. Voda v komoøe zaèala s dunìním pomalu klesat. Odkryté stìny ukazovaly zajímavì zbarvené kameny se škálou odstínù ¾luté a zelené. Na nìkterých místech jsem zahlédl kresbu ¾lutých krápníkù, pøipomínajících tvarem stalaktity Moravského krasu. Doplòkem tomu všemu byl na stìnách, døevìných rámech i na ¾elezných vratech usazený tmavozelený plankton. Dunìní neustávalo a já jsem s doprovodem klesal èím dál tím hloubìji.
Pøekonání výškového rozdílu sedmnáct a pùl metru trvalo rovných jedenáct minut. Zároveò s dunìním skonèilo i vypouštìní vody a mamutí ¾elezná vrata se dala do pohyb u. Neèekal jsem, a¾ se úplnì otevøou, vylezl jsem z kruhu a vydal se kraulem pøes komoru sto tøicet ètyøi metrù dlouhou na poslední etapu maratónu.
Jako první vyplula z pøehrady Erikova loï, hned za ní já, po levém boku doprovodná veslice, tøetí byla Vassa a jako poslední uzavírala konvoj Makrela. Celou dobu mì z Vassy oèima lékaøe starostlivì sleduje Jaroslav. Kondiènì jsem na tom dobøe, rezerva sil není vyèerpána. Sice se u¾ necítím jako na zaèátku maratónu, v rukách a nohách u¾ není taková síla, ale sna¾ím se plavat ve stále stejném rytmu. Díky tomu, ¾e úsek Vrané-Praha máme tolikrát proplavaný, zdá se mi hraèkou ho zaplavat.
U vranského pøívozu stála u bøehu loï pøevozníka, plná lidí. Naproti stál zase autobus, který sjel ze silnice a¾ k øece. Na nebi se objevilo nìkolik mráèkù, vedro ale neustávalo a posádky všech lodí se musely u¾ bùhví pokolikáté namáèet v øece. Teplota vody se nemìnila, zùstávala na šestnácti stupních.
Trochu mi pøišlo líto, ¾e není studenìjší – kdy¾ jsem se pøipravoval, nikdy bych neøekl, ¾e v dobì mého pokusu bude takhle teplá. Tréninkovì jsem byl pøipraven na dvanáct a¾ tøináct stupòù, v tom taky byl smysl celého maratónu. Nedalo se nic dìlat a já jsem musel pøijmout vodu takovou, jaká byla, o tøi stupnì teplejší. Høálo mì vìdomí, ¾e kdy¾ doplavu, budu první, kdo tuhle tra» uplaval nonstop.

 

Celý konvoj se blí¾il k osadì Jarov. Na obou bøezích Vltavy mì pozdravilo a máváním povzbudilo nìkolik desítek rekreantù. Zvedali se ze svých dek a šli zvìdavì k øece. Nìkteøí vlezli do vody a¾ po kolena. Obeplaval jsem jarovský kopec a dostal se k parníkové zastávce Jarov a její chatové osadì. I tady se zvedali z dek a stavìli se do špalíru podél øeky.
Ponìvad¾ je Vltava v tìchto místech hodnì úzká, pohybovali jsme se blízko bøehu. Pavel s Frantou si zpestøovali dlouhý pobyt ve vodì tím, ¾e si obèas vyhlédli nìjakou pìknou obì» v bikinách a pøes vodu s ní konverzovali. Pavel si neodpustil šprýmy a nabádal dívky na bøehu, aby neotálely a vlezly do vody, aby mì zahøály, pøípadnì mì po¾ádaly o taneèek v synchronizovaném plavání.
Suchozemské akvabely se jenom chichotaly a nìkteré zamávaly na rozlouèenou. Tenhle úsek jsem znal dokonale – na bøehu ka¾dý kámen, strom, málem ka¾dé stéblo slámy. A¾ do Prahy bych mohl plaval se zavázanýma oèima a snad proto mi cesta ubíhala velmi rychle. V kamenolomu na levém bøehu bylo klidno, nepracovalo se.

 


Pomalu se blí¾il zbraslavský most, nad kterým stojí kopec jménem Závist. Pod Závistí je malé nádra¾í a na druhé stranì øeky se rozprostírá mìsteèko Zbraslav se zámkem. Zbraslavský most je jeden oblouk pøes celou øeku, patøí mezi poslední stavební díla na Vltavì. Pùvodní most byl zbourán, kdy¾ byl vedle postaven nový.
I Zbraslavští se pøišli podívat. Byl jich plný most, a kdy¾ jsem ho podplaval, všichni se pøemístili na druhou stranu a mávali. Hned za mostem stály tøi osobní automobily. Jejich majitelé usilovnì myli své miláèky a pøitom saponáty spolu s olejem zneèiš»ovali v tìchto místech ještì alespoò trochu èistou vodu.
Za tìmito èistotnými øidièi stál hostivaøský autobus, pøed ním kluci z oddílu a pozorovali mì dalekohledy. Zvednul jsem ruku nad hladinu Odpovìdìli mi zamáváním a nìco na mì køièeli, ale já jsem jim však nerozumìl ani slovo. Pod mostem mi zbývalo do cíle rovných šest kilometrù. Hodinky ukazovaly tøináct hodin a patnáct minut a já jsem mìl za sebou rovných dvacet sedm kilometrù a síly ubývaly. Rozhodnì jsem se necítil jako na zaèátku.
A tady stál, jako by to tušil, mùj starý kamarád od Vltavy Pavel Komárek. Èekal u bøehu a¾ budu plavat kolem, aby mì svou pøítomností povzbudil. Byl a¾ po kolena ve vodì, pozdravil mì zvednutím ruky, vrhnul se støemhlav do vln Vltavy a plaval pøímoèaøe ke mnì. Dále pak mì mlèky doprovázel a¾ k modøanskému pøívozu, kde vystoupil na kamenitý bøeh. Pøesto, ¾e jsme si nic neøekli, mìl jsem z našeho shledání radost. Bylo to pro mne, v samém závìru plavby, velkým povzbuzením.

 

Byl jsem u komoøanského zámeèku, továrny na pøedpovìï poèasí, a blí¾il se k betonovému platu, kde ani dneska nechybìly komoøanské pradleny a jejich prádlo. Betonové plato bylo k tìmto úèelùm jako stvoøené. U¾ jako malý kluk jsem se chodíval s dìdeèkem koupat na tahle místa a pamatuji se, ¾e se tu v¾dycky pralo prádlo. Vedle rostoucí vrbièky se zelenou loukou pak slou¾ily k bìlení a sušení. Druhá strana øeky byla plná ¾lutých kvìtù divizny velkokvìté.
Poèasí spolu s teplotou vzduchu se nemìnilo, jenom se udìlalo ještì vìtší dusno.
Od rozhodèího jsem se dozvìdìl, ¾e teplota vody stoupla o jeden stupeò, mìla rovných sedmnáct. Já u¾ jsem si pøál, abych byl koneènì v Braníku. Nebylo to tím, ¾e bych se cítil vysílený, ale bylo stále vìtší a vìtší dusno. Jakási pøedtucha mi ubírala vnitøní klid i dosavadní jistotu. Organismus, zvláš» pak nervy, byly èásteènì vyèerpány, tím pádem byly citlivìjší, nìco jako barometr, a zaznamenávaly jakékoliv atmosférické výkyvy. Tím, ¾e bylo mnoho týdnù sucho, klesla i voda a proud nebyl tak silný jako pøedešlé roky.

 

U komoøanského pøívozu jsem se natáhl co mo¾ná nejvíc na hladinu, abych se náhodou neporanil o pøevoznické roztøepené ocelové lano, které se táhlo, v èase pøevozu, ponoøené kousek pod vodou pøes celou øeku.
Na soutoku s Berounkou mì ze bøehu pozoroval pøekrásný ovèácký pes. Vypadal, jako by se rozmýšlel, jestli má plavat se mnou nebo ne. Nakonec se rozhodl pro to druhé. Postupnì jsem plaval kolem modøanského cukrovaru, ¾eleznièního podchodu, kolem budoucího pøístavištì nákladních lodí, továrny Orion a parníkové zastávky Velká Chuchle a cítil stále zøetelnìjší úbytek sil a únavu.
Do cíle mi chybí asi dva kilometry a zhruba za pùl hodiny se postavím na nohy – v cíli, na který jsem se pøipravoval tolik mìsícù. Pro¾íval jsem stále silnìjší pocity štìstí. Koneènì se mi podaøilo uskuteènit svùj sen a proplavat jako první nonstop ze Slap do Prahy!
Pøes veškerou únavu se celý organismus sám od sebe bièoval k maximálnímu výkonu a já jsem plaval stále rychleji. I z øeky bylo vidìt chuchelský kostelík se zelenou vì¾ièkou, pod ním lesy s holou skálou uprostøed a v úpatí kopcù chuchelskou silnici. Blí¾il jsem se k Praseèí zátoce, pøede mnou se otevøel pohled na branický ¾eleznièní most a ještì pøed ním bylo vidìt na špici bøehu a kovovém pontonu desítky èekajících lidí.
Do cíle mi chybìl jeden kilometr. Tøicet dva jich mám u¾ za sebou. Diváci na bøehu ukazovali smìrem k nám a zaèali mávat. Lodní doprovod se blí¾il co nejvíc k sobì, abych do cíle pøipluli spoleènì. Pod most jsme dorazili v jednom šiku. Po bøehu se pomalu pohybovali diváci, oddíloví kolegové, známí i neznámí, prostì všichni, kteøí si pøáli
být u toho.

 

Jako první známou tváø jsem zahlédl Elu. Na ruce dr¾ela Michala, kolem ní poskakoval a dopøedu se prodíral Tomáš s nafukovacími polštáøky na rukách. Únava byla veliká, ale štìstí daleko vìtší, a tak mi bylo dobøe. Minul jsem špici ostrova a zbývající metry doplavával prsama.
Všechny lodi zùstaly stát a jejich posádky èekaly, a¾ vystoupím na bøeh. Navigace byla plná lidí. Ještì poslední zábìry rukou a koneènì jsem se postavil na dno øeky.

 

Všichni, co byli kolem a mìli volné ruce, tleskali. Jako první mi gratuloval ještì ve vodì Franta a Pavel, na bøehu ke mnì pøišla Ela s velkou kyticí. Následovalo jedno blahopøání za druhým. Na bøehu bylo tak rušno, ¾e jsem nestaèil všechno vnímat a pro¾ívat. Chvíli na to mì popadly nìèí ruce a já jsem se octnul na ramenou Roberta Kovalèíka a oddílového kolegy Charváta. Nesli mì tak pøes celou louku.

 

Tøiatøiceti kilometrový maratón skonèil. Já jsem byl ze všeho, co jsem v posledních hodinách a minutách za¾il, jako pøiopilý. Pøesto¾e na mì doléhala èím dál silnìjší únava spojená s jakýmsi psychickým stresem (v té chvíli jsem nevìdìl, èemu ho pøièíst), byl jsem š»astný a kdykoliv bych si rád celou tu døinu zopakoval. Kde vlastnì je má hranice?
Kdy¾ mì kolegové postavili pøed klubovnou na nohy, pøicházeli další gratulanti. Pøekvapil mì asi dvanáctiletý chlapec, kterého jsem neznal: pøišel ke mnì, podal mi ruku a blahopøál.

 

Nevadilo mu, ¾e má vadu øeèi, odráèkoval své pøání tak upøímnì, ¾e mì docela vyvedl z rovnováhy. Všiml jsem si taky velice silné ¾eny kolem pìtašedesáti let. Na svou tlouš»ku byla èiperná, poøád pobíhala kolem.

 


Chvíli postála co nejblí¾, pozornì naslouchala, co se povídá, pak se rychle vzdálila a lítala po louce od jedné skupinky ke druhé. Vypadalo to grotesknì, zaoblená postava ve dvoudílných plavkách, a ta pohyblivost. Rychle pøedávala dál to, co pøed chvílí nakoupila. Jak jsem se pozdìji dozvìdìl, pøedávala i informace, které si sama vymyslela – tøeba to, ¾e jsem zhubnul za celou plavbu o ètyøi kila. Pøitom se tváøila tak zasvìcenì, jako by mì sama pøeva¾ovala.


Malý Michálek se mi usadil na ruce a dr¾el se ode mne co nejdál, aby se tìlíèkem nepøitiskl na moje ledovì prochladlé tìlo.
„Tvùj starší syn si navlékl nafukovací polštáøky a chtìl ti plavat naproti,“ oznámila mi Ela, kdy¾ se kolem mne trochu uvolnilo.
„Je to pravda, Tomáši? zeptal jsem se. Smìjící se Tomáš rychle pøikývl a schoval se za mámu, jako by se stydìl. „Pùjdu se obléct. Robert Kovalèík mi chce ještì tady na louce slavnostnì pøedat cenu.“

 

Zašel jsem do klubovny a pozoroval na sobì vìtší a vìtší malátnost spojenou s nìèím, co bylo podobné vnitøními strachu, napìtí a psychickému stresu.
Nevìdìl jsem, èemu to pøisoudit. Ne¾ jsem se staèil pøevléknout, byl pøed klubovnu vynesen stùl, na nìm postavena vlajeèka Jednoty Hostivaø, cena z bílého mramoru a diplom. Kolem dokola stáli diváci. Pøivítali mì velikým potleskem. Robert Kovalèík se rozhlédl, odkašlal si a øekl:
„Vá¾ení sportovní pøátelé!“ Pøed malou chvílí jste byli svìdky dokonèení nelehkého maratónu Slapy-Praha, dlouhého 33 kilometry a zaplavaného v šestnáctistupòové vodì. Václav ®idek dnes èasnì ráno vyplaval od Slapské pøehrady, aby se jako první v historii pokusil uplavat maratónskou tra» Slapy-Praha nonstop, bez jediného opuštìní vody.
Celou tra» absolvoval v pohodì a ve výborném èase 8 hodin, 8 minut a 18 celých 6 desetin sekundy. Rád bych podìkoval celému štábu spolupracovníkù a doprovodníkù, hlavnì pak motorovému oddílu tìlovýchovné jednoty Pragotron za vzorné zajištìní celé akce.
Pøi dnešním maratónu šlo o vytrvalecký, ale i otu¾ilecký výkon, prùmìrná teplota vody byl šestnáct stupòù. V takové vodì se dá plavat kilometr, dva. Ale ne tøiatøicet. Byla to velká propagace otu¾ilcù. Dnešní úspìch je u¾ druhým v dálkovém plavání. Vèera, po Františku Venclovském, pøeplaval kanál La Manche pardubický Jan Novák. Teï mohu jménem jednoty, oddílu a jménem svým blahopøát k úctyhodnému sportovnímu výkonu, jako je zdolání maratónu Slapy-Praha.“

 

Robert vzal diplom s mramorovou cenou a pøistoupil ke mnì. Mohutnì mi potøásl rukou a øekl: „Václave, upøímnì a z celého srdce ti blahopøeji.“ A zase silný potlesk. Zaplavil mì nový pøíval radosti a štìstí, stejnì jako mé rodièe a mou ¾enu.

 


Po pøedání ceny mi pøicházeli redaktoøi blahopøát a polo¾it nìkolik otázek. Sna¾il jsem se odpovídat nenucenì, ale ve skuteènosti jsem si pøál být doma a rozlo¾it se tøeba na podlaze. Moje kapacita plic byla víc ne¾ dobrá, ale nemohl jsem poøádnì zhluboka nabrat dech, tak silná byla bolest a únava.


Ukázka z knihy “Sám ve víru zdymadel”

Pokraèování zítra...

 

* * *

 


Pro spuštìní dokumentárního filmu kliknìte na obrázek nebo ZDE...

 

* * *

 

Václav Richard ®idek se narodil v roce 1945 v Praze, tìsnì pøed koncem druhé svìtové války, jako jediný syn umìleckého fotografa a polygrafa Václava ®idka. Snad právì po svém otci zdìdil talent a správný cit pro umìní, který ho støídavì doprovázel celým ¾ivotem. Pro „nesnesitelnou lehkost bytí“ v komunistickém Èeskoslovensku emigroval v roce 1980 s celou rodinou do Nìmecka. I v novém domovì se v jeho dalším ¾ivotì odrá¾ely mnohostranné výtvarné vlohy, podpoøené láskou ke všemu krásnému: vìnoval se malování, sochaøení i psaní. Pøed odchodem do emigrace psal èlánky se sportovní tematikou do rùzných deníkù a èasopisù. Pozdìji psal pro rùzný exilový tisk a po zmìnì re¾imu psal pro rùzné èasopisy i v Èeské republice èlánky, fejetony i povídky na rozmanitá témata.

 

V roce 1997 mu vyšla memoárová kniha pod názvem „Sám ve víru zdymadel“, která pojednává o jeho dálkoplaveckých rekordech ještì za èasù totality a ze které naše redakce vybrala pro naše ètenáøe dvì ukázky.

 

 * * *

Kolá¾e © Olga Janíèková a Marie Zieglerová
Fotografie z archívu © Václava ®idka

Zobrazit všechny èlánky Václava ®idka



Komentáøe
Poslední komentáø: 13.01.2014  09:20
 Datum
Jméno
Téma
 13.01.  09:20 ferbl
 11.01.  14:48 Václav ®idek Mnoho díkù, pøátelé!
 11.01.  06:10 Bobo :-)))
 10.01.  18:46 Kvìta dìkuji
 10.01.  16:09 Von
 10.01.  15:52 Vesuvanka díky
 10.01.  14:53 imraL
 10.01.  14:51 Vendula
 10.01.  14:35 Inka
 10.01.  13:52 Blanka B.
 10.01.  13:44 KarlaA
 10.01.  11:41 Blanka K. Zá¾itek z plavby
 10.01.  09:32 Ivan
 10.01.  07:19 Ludìk Horký ©edé skály Barrandova
 10.01.  01:25 Láïa K.