Na¹e maminka mìla a má dodnes vzácný dar, dìlat
z malièkostí tuze pøetì¾ké zále¾itosti. Normálnì neøe¹itelné.
S mým tatínkem v¹ak bylo øe¹itelné v¹e!
Peèení cukroví u nás propukalo nìkdy poèátkem prosince, kdy
se vyrábìly tzv. zázvorky. Bylo to takové tvrdé nìco, ve tvaru neurèitém, barvy
¾luté a nepo¾ivatelné. Musely se ule¾et. To jsme s tatínkem je¹tì byli v klidu,
trpìlivì jsme èekali na rohlíèky, kulièky, sádelníèky.
Jeliko¾ se na¹e maminka pevnì a zuby nehty dr¾ela tradic, mìla pár podivných zásad, ze kterých nehodlala ustoupit ani pod hrubým nátlakem. Jedna z tìch nesmyslných byla, ¾e cukroví se mù¾e jíst jen a jen a výhradnì PO ¹tìdroveèerní veèeøi, pøedtím ani »uk, jinak bychom nevidìli zlatého vepøe. Ani drobek nedala! Ani ty rozlámané a spálené kousky nám neutrousila!
Tím v nás zákonitì musel propuknout odpor. Ka¾dý tlak, jak známo, budí protitlak. Kdy¾ u¾ cukroví bylo vícero druhù, a hlavnì u¾ kousky, které nám velmi chutnaly, zavazovala je maminka do krabic od bot tak dùmyslným zpùsobem, ¾e jí to trvalo déle, ne¾ celé peèení. Nìkolikery provazy a provázky, barevné, s uzlíky, aby poznala, kdyby se tam nedej Bo¾e!, vloupával nìkdo nepovolaný. Tyto ovázané, popruhy zabezpeèené a zauzlované krabice pak schovávala do místnosti zvané "¹pajzka" a¾ nahoru, k vý¹inám, kde bez ¾ebøíku ani dohlédnout ne¹lo. Spoléhala na to, ¾e tatínek (a tím pádem i já, neb jsem celá po nìm, i kolena mám bohu¾el po nìm) trpí závratí u¾ na první pøíèce ¾ebøíku, a kdy¾ stojí na ¾idli, pro¾ívá smrtelnou úzkost. Znám to. Kdo neza¾il, neuvìøí, co udìlá taková fobie z vý¹ek.
Byla si tedy jista, ¾e újma cukroví nehrozí, a spokojenì obléhala obchody, obchùdky, vystávala rùzné fronty, uplácela prodavaèky tu kávou, tu cigaretami, a shánìla do hnízda v¹echno potøebné k bezproblémovému chodu vánoc. A ¾e toho v pojetí maminky nebylo málo! V¹echny tradice a i sebenemo¾nìj¹í zvyky jsme dodr¾ovali, a bylo to krásné.
My jsme zatím doma dumali s tatínkem, "jak na to".
"Zkus tam vylézt!", lákal mne tatínek.
"Budu tì dr¾et dole, a ty se dolù nedívej, jen sundávej a podávej!", navrhoval.
Sám zbabìle tvrdil, ¾e má "heksn¹ús!. Ten pøicházel také
pravidelnì, kdy¾ se mìlo nìco zvednout, nìkam vylézt, nebo jiné tec
hnicky
nároèné práce, jako vynést odpadky.
"Já se bojím, tati", v pøedtu¹e nátlaku svého rodièe jsem bledla.
"Prosim tì, to nic není! Jen lez, dívej se furt nahoru, a potom ty krabice prostì házej dolù, já u¾ je tu zachytím!"
Jednak jsem tatínkovi vìøila, ¾e mne nenechá umøít na ¾ebøíku, jednak jsem mìla chu» na cukroví, ale jako nejdùle¾itìj¹í dùvod bylo na¹e souèasné zvolání:
"Pøece to nevzdáme! To by bylo, aby bylo! Zvítìzíme!"
Lezla jsem. Dívala se nahoru, povzbuzována tatínkem:
"Vidí¹, jak jsi ¹ikovná! Jen se prosím tì nedívej dolù!". Vìdìl, o èem mluví. Posílala jsem vzdu¹nou po¹tou krabice, tøetí, ètvrtá, a pak jsem se podívala dolù, a poslala jsem mu do náruèe sama sebe.
Na zemi tedy le¾ely ètyøi krabice umnì vypalièkované provázky, a já.
Maminka zøejmì chodila do skautu, proto¾e pou¾ila v¹echny druhy uzlù, vèetnì námoønických, aby nám znemo¾nila pøístup k " zakázanému ovoci".
Tatínek byl dobrý rodiè.
Nejdøíve vìnoval krátkou pozornost mnì, a kdy¾ letmým pohledem zjistil, ¾e hýbu
nohama i rukama, a nikd
e
nekrvácím, upøel své zraky vyèítavì na krabice.
"Holka, s tím nehnem..", smutnì prohlásil.
Jeho skepse v¹ak trvala jen pár vteøin.
Odhodlanì pøinesl náøadí, a dali jsme se do díla.
Díky tomu, ¾e fronty byly tenkrát dlouhé, a kromì banánù, pomeranèù a mandarinek - kdy v¹e se prodávalo jen po kilu, a maminka kupovala kila tøi bylo tøeba sehnat maso, papíry na dárky, provázky na dárky, oplatky, med, su¹ené ¹vestky .. výèet pøedlouhý!, jsme mìli èasu dost.
Teda, dalo to fu¹ku! Rozuzlovat ka¾dý uzlík, a je¹tì si zhruba zapamatovat, jak to bylo, nám trvalo skoro celé odpoledne. U¾ byla dávno tma, kdy¾ jsme se dorvali k rohlíèkùm. Ka¾dý jsme si vzali jeden, s vítìzným výrazem pøemo¾itele. Byl to nádherný pocit! Nikdy mnì u¾ vanilkový rohlíèek nechutnal tak, jako tenkrát na zemi s tatínkem, kdy jsme byli zcela schváceni, ale ¹»astni! V dal¹ích tøech bednách byly zázvorky.
Dal¹í hodinu jsme uzlovali, a sna¾ili se napodobit maminèin styl. Já jsem chodit do skatu nemusela, já jsem se uèila prùbì¾nì ¾ivotem s tatínkem.
Dát zpìt bedny nahoru kupodivu problém nebyl. Snad to bylo èasovou tísní, snad pocitem zadostiuèinìní, jak jsme na maminku vyzráli, bedny byly nahoøe coby dup.
V ¾aludku ka¾dý jeden rohlíèek jsme s úsmìvem a zcela spokojeni oèekávali maminèin návrat.
Byli jsme podezøelí.
Potutelnì jsme se na sebe usmívali, a hladili si bøicha.
Maminka bystøe usoudila, ¾e se "nìco" muselo stát! Po podrobném prùzkumu botových krabic se v¹ak uklidnila - nikdy by neuvìøila, ¾e jsme schopni takového èinu!
Tyto lupy jsme poøádali zhruba pìtkrát.
PO ¹tìdroveèerní veèeøi, kdy maminka nutila ka¾dému "Vemte si zázvorky! A rohlíèky se mnì letos tak povedly! Kulièky - ty se jen rozplývají!", jsme znechucenì odvraceli zraky. Pøesyceni na¹imi sedmi chody veèeøe - tak se tradovalo v na¹í rodinì - jsme nemìli chu» zkoumat, jak se mamince rohlíèky povedly letos. Vìdìli jsme to u¾ dávno!
Dagmar Jaro¹ová