Tak už jsem se tím proplakala, zanechala láteření a proklínání současné mladé generace.
Jako každá babička jsem se těšila na dobu, kdy moje první, draze milovaná vnučka půjde do tanečních. Jak rostla do krásy,ztrácela drobné nedostatky puberty. Vlasy se z neučesané spleti staly krásné a dlouhé, vlnité, rovnátka za nemalý peníz také udělala své a jak dívka táhla do výšky, čísla podprsenek se měnila také směrem výš. Nic nebránilo tomu, abych pokukovala v obchodech po té nadýchané nádheře, šatičkách jak z pohádky , po střevíčkách a samozřejmě i po šatech, ve kterých bych já, ta nejdychtivější, dělala garde. Stále jsem se ostýchala s tou otázkou vyrukovat, protože slečna vnučka měla jiné starosti. Přijímačky na jazykové gymnázium, pak prázdninové aktivity s dramaťákem, no a pak první prázdninová láska, kterou prožívala druhá babička s ní.
Pak přišel nástup do školy, peníze na školné, peníze na školní potřeby… a stále jsem čekala, kdy přijde to očekávané... a ještě babi musíme zaplatit taneční. Byla jsem připravena vychrlit ze sebe, že to samozřejmě platím já, i s garderóbou. Nepřišlo nic. Tak jsem se snachy ostýchavě optala, kdy že jako bude naše slečna chodit? Dostalo se mi sprchy, kterou jsem nečekala. Žádné taneční se nekonají. Slečna vnučka nechce. Dnes to není „IN“, protože na disco to nepotřebuje, a když někdy v životě bude na nějaké blbosti, kde se bude -nedejbože- tancovat valčík, no tak to tam nějak odskáče, a vo co go? Nenechala jsem se unést zklamáním, ustála jsem to a dokonce se zmohla na odpověď. „Nojo, asi máš pravdu, horší by bylo, kdyby ona krásně tančila a našla si partnera, který by se neuměl otočit v kole. Celý život s ním by byla zklamaná a nešťastná .“ Pak už jsem jen chtěla být sama a tu hořkost si vychutnat. Volala jsem svým vrstevnicím a chtěla vědět, jak jsou na tom ony.
A ejhle!
Vyslechla jsem, jak moje vrstevnice sice dotlačila vnučku do tanečních, ale s podmínkou, že když si to „ONA“ platí, tak půjde v čem chce. Oblékla se sice do lehounkých šatiček s volánky, ale obula si šněrovací farmářky. Taneční mistr prý byl formát. Uvítal frekventanty slovy:
„Dámy a pánové, vítám Vás na parketu, kde budete seznámeni s pravidly nejen tance, ale i společenského chování. Jak jistě víte, na parket se nosí křehké střevíce, aby se tanečníci neunavili a nezranili. Pokud tedy máte obuv na pole, přezujte se nebo přijďte příště v gala obuvi“.
Slečna se urazila a víckrát nešla. Další kolegyně mi srdceryvně vyprávěla, jak její vnuk odmítl taneční proto, že by se ztrapnil mezi kámošema, protože holky s piersingem v unisex oblečení to maj na háku a tancujou jen tvrdé disco, nebo ploužáky, a to se přeci nerozlišuje, kdo s kým tancuje a jak!
Pak jsem si vzpomněla, jak tu před lety moje spolužačka – emigrantka ženila syna na Karlštejně. Syn absolvoval dětství v Kanadě i vysokou školu a na svatbu do Čech se mu sjeli spolužáci ze všech světa koutů, v prvním sekáči za hranicemi si koupili sako a kravatu a rozjásaní se dostavili do kaple i do místní, neobvykle nazdobené restaurace. Po jídle, které pro ně bylo nezvyklé i nekonzumovatelné, začala hrát místní kutálka, a my odrostlejší jsme začali tančit po našem. Kluci koukali, pak poskakovali a pak nám spolužačka tlumočila, že chtějí dělat totéž, že se jim to líbí. A tak jsme my, dámy ve výslužbě, celý večer vláčely po parketě ta americká a kanadská nemehla a ukazovaly, jak se ty nohy posunují, a jak se ti lidé mají držet. Oni by protančili poslední dolar a smutnili, že u nich v Kanadě a USA se nic takového neučí. Spolužačka mi pak říkala, že zmizely i takové zájmové kroužky jako - dětské tanečky, protože, jakmile i malý kluk obejme dívku kol pasu či ramen, je to harašení, nepřípustné sexuelní náznaky a nikdo si to nevezme na triko.
Další emigrantka mi vyprávěla, jak byli za exoty, když na jakémsi firemním večírku v Dánsku s manželem tančili waltz a tango s figurami, které znali z tanečních pro pokročilé.
Tak jsem rezignovala.
Pamatuji, jaké bývaly fronty na zápis do tanečních, jak byl přebytek dívek a nedostatek chlapců a jak maminky sháněly látky, aby spíchly šatečky na prodlouženou. A jak jsme se tetelily, jestli ten fešák pro nás přijde znovu a snad nám i nabídne doprovod domů.
Ach, kdeže loňské sněhy jsou!
O tanečních si nechám jen zdát. Snad vnukové budou chodit, snad přijde zase to krásné, něžné opojení prvním plesem a ať je doba jaká je, bude mi dlouho znít v hlavě melodie „růžovou ti krinolínu koupím dítě mé, až půjdeš jednou na veliký bál“…
Tak už jsem se tím proplakala, zanechala láteření a proklínání současné mladé generace.
bude naše slečna chodit? Dostalo se mi sprchy, kterou jsem nečekala. Žádné taneční se nekonají. Slečna vnučka nechce. Dnes to není „IN“, protože na disco to nepotřebuje, a když někdy v životě bude na nějaké blbosti, kde se bude -nedejbože- tancovat valčík, no tak to tam nějak odskáče, a vo co go? Nenechala jsem se unést zklamáním, ustála jsem to a dokonce se zmohla na odpověď. „Nojo, asi máš pravdu, horší by bylo, kdyby ona krásně tančila a našla si partnera, který by se neuměl otočit v kole. Celý život s ním by byla zklamaná a nešťastná .“ Pak už jsem jen chtěla být sama a tu hořkost si vychutnat. Volala jsem svým vrstevnicím a chtěla vědět, jak jsou na tom ony. 
nekonzumovatelné, začala hrát místní kutálka, a my odrostlejší jsme začali tančit po našem. Kluci koukali, pak poskakovali a pak nám spolužačka tlumočila, že chtějí dělat totéž, že se jim to líbí. A tak jsme my, dámy ve výslužbě, celý večer vláčely po parketě ta americká a kanadská nemehla a ukazovaly, jak se ty nohy posunují, a jak se ti lidé mají držet. Oni by protančili poslední dolar a smutnili, že u nich v Kanadě a USA se nic takového neučí. Spolužačka mi pak říkala, že zmizely i takové zájmové kroužky jako - dětské tanečky, protože, jakmile i malý kluk obejme dívku kol pasu či ramen, je to harašení, nepřípustné sexuelní náznaky a nikdo si to nevezme na triko.