Pamětníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snažíme zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi popisujeme dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat.

Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Roráty

Nedávné povídání v ST o Adventu mi připomnělo dávnou drobnou příhodu, mírně adventního charakteru, i když její původ nebyl ani trochu adventní. Slušelo by se dodat, že k církevnímu roku nerozlučně patří ranní adventní bohoslužby, zvané roráty, mariánské, jinak andělské či zlaté mše. Slouží se poměrně brzy, pokud vím v 6 hodin.

Výjimkou v tomto směru nebyl ani bratislavský Modrý kostelík, náš nepsaný školský svatostánek. V mých gymnaziálních letech, před rokem 1945, bylo samozřejmostí a ještě několik let po válce setrvával v Bratislavě zvyk, že každá škola měla svůj kostel, v němž se v neděli dopoledne setkávali její žáci. Nebýval jsem pravidelným návštěvníkem mší svatých, ale do tohoto kostelíka jsem téměř každou neděli určitě zavítal.

Ale napřed o něčem zcela jiném! Jako student průmyslovky koncem padesátých let jsem si přivydělával muzicírováním v menších i větších kapelách. Kromě studentských zábav nás tehdejší Bratislava zásobovala dostatkem příležitostí, mj. na nejrůznějších menších či větších podnikových večírcích. Obvykle byly mimořádně výnosné. Základní sazba, pamatuji si dodnes, nebyla nijak ohromující, od sedmi do půlnoci činila taxa 70 Kč. Společnost samozřejmě byla ke dvanácté důkladně rozjařena, vzal se tedy klobouk, obešlo se dokola a výnos nikdy nezklamal očekávání.

O Adventu se vlastně neslušelo pořádat jakoukoliv zábavu, ale toto pravidlo tuším tehdejší Vinařské družstvo v Limbachu nevzalo na vědomí, možná mělo nějaký zvláštní důvod, že uprostřed jednoho z adventních týdnů zorganizovalo svůj večírek.

Byli jsme dva, pro které účast na těchto akcích byla trochu komplikovanější, bydleli jsme na středoškolském internátě s poměrně přísným režimem, závěrka dne byla nekompromisní, v deset se vchod neprodyšně uzavíral a dokonce po studovnách i ložnicích zhasínalo světlo. Zásady jsou od toho, aby se porušovaly, a tak i pro nás se našlo řešení, náš domovník za mírný úplatek přivřel obě oči, i nad ránem nás ochotně pouštěl domů.

Nebylo by to vinařské družstvo, kdyby toho večera a noci stoly nebyly obloženy kvalitním podkarpatským vínem, i kapele se ušlo, co hrdlo ráčilo, a dokonce jsme dostali po dvou lahvích i na cestu domů.

Na internát jsme se po náročné, ale výnosné noci dostávali skutečně až nad ránem, dohoda s domovníkem fungovala, v tichosti nás pustil do budovy, v tichosti jsem se bez problémů doplížil do druhého patra do své ložnice.

Ne tak můj přítel. S domovníkem, jemuž odevzdal příslušnou odměnu, se malinko zakecal, musel přece podat zprávu, jak se nám večírek vyvedl, a teprve pak vydal za mnou. Chyba, myslím, že na tom byl o něco hůře než já, výstup po jinak pohodlných schodech neustál, zakopl a jedna z lahví, kterou nesl pod paží, se hlasitě roztřískla o tvrdou kameninu. To nestačilo, událost ho rozlítila a začal z plného hrdla nadávat na nepřízeň osudu.

Stačilo si toho nevšímat, ale nedalo mi, abych se nešel podívat. Další chyba! V okamžiku, když jsem otevřel dveře, se objevil na chodbě i vychovatel našeho patra, musím dodat, že jsem se ještě nestačil převléknout do nočního prádla. Nemohl jsem už couvnout, spolu jsme se šli podívat, co se to na schodišti děje. Vysvětlení od delikventa ani nepožadoval, bylo mu to všechno jasné.

Otázka, která byla ve vzduchu, také padla: „Imrichu, ty jsi také teprve přišel?“ Nepřiznal jsem se, napadla mě spásná myšlenka, byl přece Advent: „Ale ne, já už vstávám, půjdu na roráty!“ „Výborně, odpověděl můj vychovatel, můžeme jít spolu“. A do Modrého kostelíka, předvánočně vystrojeného jsme tak odkráčeli spolu.

Bohoslužba, jíž jsem se v ten den po probděné a malinko ovíněné noci zúčastnil, patřila určitě k těm nejdelším. Můj vychovatel, všiml jsem si, nenápadně pozoroval mé neustále se zavírající oči a jsem přesvědčen, že mu bylo zcela jasné mé časné vstávání, asi si říkal, dobře mu tak, vytrestal se sám!

Imrich Lencz

* * *
Koláže pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autora