Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Cecílie,
zítra Klement.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak jsem se stala redaktorkou – herec Rudolf Jelínek


Na rozhovor s Rudolfem Jelínkem jsem se vydala v dobì, kdy jsme ještì netušili, ¾e velmi brzy Divadlo pod Palmovkou poškodí velká voda, a ¾e vše bude úplnì jinak. Tìšila jsem se na nìj, proto¾e paní mana¾erka mi dodala odvahu tím, ¾e pan Jelínek je moc milý a vlídný a rád si se mnou popovídá. Milý a vlídný byl, akorát na naše setkání zapomnìl…


Teda – ne ¾e by úplnì zapomnìl, ale napsal si ho do kalendáøe o den pozdìji. A tak zatímco já jsem v klidu upíjela limonádu v divadelní kavárnì, on ji nejspíš v klidu upíjel taky, ale 30 km za Prahou…


Kdy¾ jsem ho zaèala shánìt a dostala ho k telefonu, vysvìtlil mi, co se stalo. Spustila jsem „velký útok na city“. Jsem z venkova, pøijela jsem pouze za ním, moc jsem se tìšila, zítra u¾ pøijet nemù¾u…


Pan Jelínek to brzy vzdal. -Víte co, dejte si kafe, já sednu do auta a za tøi ètvrtì hodiny pøijedu, stejnì jsem to zavinil já.-


A pøijel. A byl moc hodný. V kvìtnu letošního roku vznikl rozhovor, který vám teï pøedkládám.

 


„Divadlem jsem zaèal a divadlem také skonèím,“
odpovídá herec Rudolf Jelínek (78) na mou otázku, zda se cítí být spíše divadelním èi filmovým hercem. I kdy¾ zároveò dodává, ¾e i pøed kamerou stál ve více ne¾ šedesáti rolích a popularitu spíše ne¾ divadlo pøináší film èi televize.


Vzpomenete na svou první roli?
Zaèínal jsem v Kutné Hoøe, jako ¾ák klášterní mateøské školky jsem získal svou první hereckou pøíle¾itost. Hrál jsem prince v Šípkové Rù¾ence. Mìli jsme tenkrát k obìdu vepøové ledvinky, po kterých jsem dostal ¾aludeèní obtí¾e, a tak jsem neustále odbíhal. Na to se nedá zapomenout. Zajímavé je, ¾e jsme se pozdìji domluvili s Jiøinou Jiráskovou, která tam ve stejné dobì a ve stejné budovì studovala na gymnáziu, pravdìpodobnì jsme se potkávali na chodbách. Za pár let nato jsem byl jako aktivní skaut vybrán do role Mauglího v ochotnické inscenaci Knihy d¾unglí. Byla to moje první velká role a také tenkrát jsem nervozitou onemocnìl – sotva jsem odehrál premiéru. S kutnohorskými ochotníky jsem pak hrál v mnoha rolích, dokonce jsem se i nauèil hrát na violoncello a na trubku a pøi slavnostních prùvodech jsme pøi významných svátcích pochodovali s šestnáctièlenným sborem fanfár ulicemi Kutné Hory.


Kdo vás „postrèil“ k tomu, abyste zkusil herectví studovat?
Pan profesor Znojemský z kutnohorského gymnázia. Byl duší kultury na gymnáziu, poøádal literární pásma, veèery poezie. Jeho velkou láskou bylo loutkové divadlo a já jsem v nìm velmi rád úèinkoval. Pan profesor mi navrhl, a» zkusím zkoušky na DAMU a já ho nakonec poslechl. V roèníku se mnou studoval i výteèný herec, dabér, skvìlý komik a imitátor Dalimil Klapka, Antonín Hardt, pozdìjší øeditel Karlínského divadla, Jana Werichová, Jiøina Bohdalová, která se k nám pøipojila po mateøské dovolené a s ní¾ dodnes hraji Na Jezerce v inscenaci Lásky paní Katty. Skoro ka¾dý rok se scházíme, nedávno dokonce na setkání pøijel i náš spolu¾ák z Albánie. Naším profesorem byl Bohoušek Záhorský, líbezný, milý èlovìk a tím pádem i Vlastièka Fabiánová, která za ním na naše hodiny chodila.


Co tomu øíkali vaši rodièe?
Moji rodièe mìli v Kutné Hoøe koloniální obchod. Tam jsem se také nauèil poèítat, vá¾it, všechno muselo být úplnì pøesnì. Byla válka, jídlo bylo na pøídìl. Mám ètyøi mladší sourozence, se kterými se máme velmi rádi, pravidelnì se navštìvujeme. I oni byli ochotníky, ale hereckou cestou se nevydali. „Rudko, z tebe bude komediant,“ povzdechla moje maminka, kdy¾ se dozvìdìla, jak jsem se rozhodl. Byla smutná a vystrašená. Mìla pøed oèima divadelní spoleènosti, jejich¾ herci v¾dy chodívali zvát do rodin na pøedstavení, bála se, ¾e budu ¾ebrat u cizích dveøí. Nakonec se s mým povoláním smíøila, velmi ráda se dívala na filmy, v nich¾ jsem hrál a myslím, ¾e na mì byla pyšná.


Kudy vedla vaše divadelní cesta?
Zaèínal jsem v Beskydském divadle v Novém Jièínì. Bylo to jediné divadlo, které bylo ochotno pøijmout nás oba s mou dívkou, spolu¾aèkou ze školy, mou pozdìjší man¾elkou. Po tøech letech jsme odešli do Liberce, a pak u¾ jsem se stìhoval do Prahy. Hrál jsem v Divadle S. K. Neumanna, poté v Divadle Za branou. Z divadelního hlediska to byla moje nejzajímavìjší a nejplodnìjší doba, pracovat s re¾isérem Krejèou bylo neobyèejnì inspirativní a pouèné, byl jsem tam velmi rád. Kdy¾ bylo zrušeno, pøešel jsem do Vinohradského divadla, kde jsem zùstal celých tøicet let. A nakonec jsem se pøed devíti lety vrátil zpìt do Divadla pod Palmovkou – jak se mezitím Divadlo S. K. Neumanna pøejmenovalo. V souèasné dobì zde hraji v nìkolika inscenacích- napø. ve známé høe Sugar-Nìkdo to rád horké, nejnovìji krále Jiøího V. v inscenaci Králova øeè, která mìla teï v dubnu premiéru.


Jaký byl návrat na Palmovku?
Po povodních v roce 2002 je divadlo úplnì rekonstruované, tak¾e jsem vlastnì pøišel do jiného, úplnì nového divadla. Svou šatnu u¾ jsem samozøejmì nenašel. Zato jsem tu našel svého dávného kolegu Jana Skopeèka. Máme spoleèné vzpomínky na slavnou éru divadla za øeditele Václava Lohniského, kdy se z centra na periférii do Libnì jezdívalo na slavné inscenace, a máme i spoleènou lásku – fotbalovou Slávii. Tak¾e jsme ihned navázali, jako bychom se vùbec nerozešli.


Vy jste byl i velkým sportovcem, dokonce jste se ve filmech èasto objevil v rùzných rvaèkách…
Tìsnì po válce bylo velkou módou vìnovat se sportu. Objevili se sportovci jako napø. Emil Zátopek, poøádaly se rùzné soutì¾e, plnil se Tyršùv odznak zdatnosti. Ze Skandinávie se k nám dostala záliba v bìhu èi pochodu, zaujalo to i mì. Zkoušel jsem lehkou atletiku, basketbal, házenou, jezdil jsem na kole. Filmové rvaèky se v¾dy musely poøádnì nazkoušet, kam postavit kameru, aby nebylo vidìt, ¾e facka ve skuteènosti nepadla, jaký zvolit úhel zábìru. Obèas se to nepovedlo a rána pøišla… Za¾il jsem i pár úrazù – pøi vyskakování z auta jsem uklouzl a spadl mezi støepy, pøi šermování se ulomil hrot halapartny a zasekl se mi do hlavy. Prostì jsem nìkdy pøi natáèení i „cedil krev“.

 

 


Jaký je váš vztah k pøírodì?
Kdy¾ byly dìti malé, chtìli jsme, aby se dostaly na vzduch a pustili jsme se do stavby chalupy. Skoro všechno jsem vybudoval sám. Zaèali jsme i zahrádkaøit, pìstovat zeleninu, jsem takový klasický chalupáø. Kdy¾ moje man¾elka zemøela, našel jsem si po letech druhou ¾enu. Má statek a v nìm tøicet koní. (druhou man¾elkou Rudolfa Jelínka je dostihová trenérka a jezdkynì Martina Rù¾ièková-pozn.red.) Nauèil jsem se jezdit kdysi pøi natáèení filmu Smrt v sedle, ale od té doby na to nebyl èas. Teï jsem se k tomu vrátil. Man¾elka mi vìnovala jednoho konì, mého prvního v ¾ivotì. Je to u¾ – stejnì jako já – starý pán, má za sebou úspìšnou kariéru. Jmenuje se Hypnos a my mu øíkáme Honza. Pokud nám obìma zdravotní stav dovolí, jezdíme spolu do lesa. Teï jsem si koupil v Napajedlích roèní høíbì, jednou bude jezdit na dostizích, u¾ se na to tìším. V sezónì jezdíme na dostihy ka¾dý týden, velmi mì to baví, ale stále se nemohu smíøit s tím, kdy¾ se nìjakému koníkovi nìco stane.


Pojïme se ještì vrátit k divadlu. Hrál jste nìkterou roli ve dvou rùzných inscenacích?
Ano, to se mi u¾ stalo. V inscenaci Gazdina roba jsem na Vinohradech hrál advokáta a do té¾e role mì obsadili pozdìji i v Libni. Samozøejmì ka¾dá ta inscenace byla trošku jiná- jiná je pøedstava re¾iséra, jiné jsou kostýmy, pro¾itky hercù…jen já jsem hrál velmi podobnì. Teï se chystám jako divák na Vinohrady, jsem velmi zvìdav na pøedstavení hry Neila Simona Vstupte. Hrál jsem toti¾ v této høe kolem roku 1975 s Vlastimilem Brodským a Josefem Bláhou, mìli jsme pøes tøi sta repríz. V souèasné podobì hrají v hlavních rolích Viktor Preiss a Tomáš Töpfer.


Která vaše role byla nejobtí¾nìjší?
Ka¾dý herec obèas dostane roli, o které si myslí, ¾e ji nezvládne a nejradìji by ji vrátil. I mnì se to párkrát stalo. Vzpomínám na velmi obtí¾nou roli Caliguly, kterou jsem dostal v Liberci. Herec tøi hodiny nesleze z jevištì, po psychologické stránce je to velmi nároèné. Nejde o to zahrát zvrhlíka, hlavní myšlenkou je ukázat, ¾e lidé mají takového vládce, jakého si zaslou¾í, který dìlá jen to, co mu okolí dovolí, jak pokleslá je morálka kolem nìj. Nakonec jsem tu roli miloval.


Na jaké divadelní partnery rád vzpomínáte?
Moc rád vzpomínám na herecké partnerství s Hanièkou Maciuchovou, je to bájeèná hereèka- talentovaná, skvìlá. No a partnerství s Bróïou a Bláhou, na to se nedá zapomenout. To byli bezvadní par»áci a byla s nimi v¾dycky legrace. Velkým vzorem pro mne byl pan Štìpánek, dodnes ho pova¾uji za barda, velikána, osobnost našeho jevištì. Myslím, ¾e kdyby se dal na cokoliv – na chirurgii, diplomacii, musel mít úspìch. Bezmeznì jsem ho obdivoval a jeho mistrovství bylo i jedním z dùvodù, proè jsem se vydal na hereckou cestu.


Byla nìkterá divadelní role vaším pøáním, které se nesplnilo?
Mám rád komedie, tam vám diváci ihned uká¾í svými reakcemi velmi jednoznaènì, jestli to dìláte dobøe. Pokud se smìjí, je to jasné. Velmi jsem si odedávna pøál hrát Chlestakova. Ale kdekoliv se Revizor dával, bylo to pro mì buï moc brzo, nebo pozdì, tak¾e jsem si ho nikdy nezahrál a u¾ nezahraju. A pokud se ptáte i na filmovou roli, která mi byla nejbli¾ší, pak asi Maøenka v Králi Šumavy. Byl to takový trošku moula, a to já jsem byl tenkrát taky…

 

 

Na Tøicet pøípadù majora Zemana se vás zeptat musím. Co se vám vybaví, kdy¾ si na ten seriál vzpomenete?

Postava Jirky Hradce, kterou jsem hrál, mìla spoustu rysù, pro které se mi líbila. Øidiè sanitky, který se nauèil jazyky, zvládl spoustu profesí, ta postava mì zaujala. Byl to vlastnì takový èeský Bond, zahrát ho bylo lákavé. Najdou se lidé, kteøí nám vyèítají, ¾e jsme ty role vzali. Byla to slo¾itá doba, slo¾ité rozhodování, odmítnout mnohdy znamenalo nav¾dy skonèit. V seriálu hrálo 800 lidí, vèetnì disidentù, emigrantù…mezi nimi i tøeba Jan Tøíska… Dodnes má seriál svùj okruh divákù, dodnes mì lidé jako Jirku Hradce poznávají.


Pane Jelínku, co byste rád vzkázal seniorùm, kterým je náš èasopis urèen?
Kdy¾ onemocnìla má první ¾ena, dostali jsme se a¾ k profesoru Pafkovi. Jednou mi øekl: Ka¾dá nemoc zaèíná a konèí v hlavì. A já dodávám: Je dùle¾ité, aby to èlovìk hlavou zvládl. Znám nìkolik pøípadù, kdy opravdu záva¾né onemocnìní èlovìk svou vùlí dokázal porazit. Dr¾ím palce všem, kteøí se o to pokusí.


Eva Procházková

 

***

Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 11.11.2013  15:16
 Datum
Jméno
Téma
 11.11.  15:16 ferbl
 10.11.  19:13 EvaP
 10.11.  13:46 imra/sa¹aL
 10.11.  13:17 pepe
 10.11.  08:27 venca
 10.11.  07:13 Blanka B.
 10.11.  06:44 Mara