Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Emílie,
zítra Kateøina.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Malá nahlédnutí do rušného ¾ivota našich psù


V ¾ivotì ka¾dého èlovìka jednou nastane èas, ¾e se zaène ohlí¾et, vzpomínat na to, co pro¾il a co s ním pro¾ívali jeho blízcí. Také jsem se zaèala ohlí¾et, kdy¾ jsem si uvìdomila, jak rychle plyne èas, a ¾e kdy¾ svoje vzpomínky nezachytím „slovem na papír“ - tedy na bílou stránku wordu v poèítaèi – urèitì se vytratí v šeru zapomínání. A to bych nechtìla, naopak chci se podìlit o epizody ze ¾ivota našich psù se všemi, kdo nemìli èi nemají mo¾nost poznat „na vlastní kù¾i“, kolik vzruchu a pøekvapení jim mù¾e psí kamarád pøipravit.

 

Pøed èasem jste si mohli pøeèíst na stránkách ST jak vysoko mi zvedl hladinu adrenalinu kavkazan Lord anebo o jeho lásce k jeho psí kamarádce yorkšírce Betynce.
Tentokrát pøidávám ve ètyøech pokraèováních povídání o našem pasteveckém „pejskovi“ Cyrusovi…

Maru

* * *

CYRUS od Cerhovických skal (1. èást)


Bydlet v paneláku na Ji¾ních svazích a mít z jedné strany obrovské høištì, na které se stahovaly den co den houfy uøvaných a sprostých puber»ákù, aby je veèer vystøídali jejich stejnì hluèní tatínkové, a z druhé strany schodištì, po kterém od rána do rána proudily desítky lidí, kteøí se v noci zastavovali pod oknem lo¾nice, vyznávali si tam lásku a ulevovali pøetí¾eným vnitønostem, mít pod oknem kuchynì plechová vrata podzemních gará¾í, na kterých si hokejové „nadìje“ zkoušely støelbu na branku, to se nedalo dlouho vydr¾et.


A kdy¾ se k tomu pøipoètou sousedé vracející se pravidelnì v èasných ranních hodinách ve stavu absolutní opilosti domù, kdy¾ se pøipoètou dvì puber»aèky, kterým rozvedená maminka pøenechala byt (právì nad námi) k volnému pou¾ití a tyto dívenky si z nìho udìlaly veøejný dùm, kdy¾ pøipoèteme ještì sousedku ka¾dé ráno o pùl páté dupající po schodech jako mastodont tak, ¾e vám drnèí sklenice v pøíborníku, kdy¾ si na noc otevøete okno, abyste mìli trochu èistého vzduchu, a vzbudíte se s pocitem, ¾e máte hlavu vra¾enou v dýmajícím komínì, proto¾e svitovská elektrárna vypnula odluèovaèe popílku, aby ušetøila, kdy¾ se vám do bytu ze všech škvír netìsnícího záchodovokoupelnového jádra valí cigaretový dým a slyšíte ka¾dodenní opilecké hádky novoman¾elského páru, uzraje ve vás rozhodnutí, ¾e TAKHLE rozhodnì nechcete do¾ít ¾ivot!


A navíc vás ještì s¾írá stesk po veselém chlupatém kamarádovi.
To se opravdu nedá dlouho vydr¾et!


Výsledkem bylo rozhodnutí, ¾e se pustíme do stavby. A ejhle, to byl pádný dùvod, proè hned zaèít pøemýšlet nad psem, který tam bude s námi bydlet.


Ale to u¾ jsme byli z minulých let pøece jen pouèeni, ¾e to nebude ¾ádný krátkosrstý, a tudí¾ choulostivý (à la boxer), ani ¾ádný se srstí hedvábnou, která potøebuje maximální péèi (à la briard), ¾e musí být ostrý hlídací a v „kabátku“, co má samoèistící schopnost. A musíme ho koupit s pøedstihem, bude ráno chodit s man¾elem na stavbu, veèer se s námi vrátí do „králíkárny“, mezitím doroste a, a¾ se nastìhujeme, bude u¾ hlídací. A byl! A jak!!


Pro šarplaninského pasteveckého psa Cyruse od Cerhovických skal jsme si jeli v jednom dubnovokvìtnovém dni a¾ na Babu do Prahy. Bydlel se svojí krásnou maminkou v úplnì posledním domeèku na kraji polí a mìl nìkolik sourozencù. Vlezla jsem si za nimi do ohrádky a hojila si dušièku vyprahlou steskem. Kdy¾ jsem ho vzala do náruèe, pøitiskl se ke mnì jako pijavice, dýchal mi za krk teplounkým èumáèkem a nedal se ¾ádným zpùsobem odtrhnout.


Prosedìli jsme tak spolu dlouhé povídání o chovu a pùvodu z planiny Šar, o krmení a výstavách i vystavovatelích a… prostì všechno, co se pøi koupi štìnìte musí a chce.


Teprve na pùl cestì do Brna se trochu uvolnil a nechal se polo¾it na klín a U devíti køí¾ù u¾ nám ukázal, ¾e umí sám i bìhat. Vzbuzoval velikou pozornost. Aby taky ne! Takové štìòátko není jen tak k vidìní. Byl jako malý medvídek a svìtle šedobílý ko¾íšek mìl nesmírnì jemný a hustý. Miláèek k zulíbání, k pomazlení. Ovšem co se po èase z nìho vyklubalo!

 


Ne¾ mi zaèaly prázdniny, v¾dycky veèer jsem klukùm navaøila, aby na „ranèi“ netrpìli hlady, ne¾ za nimi ze školy pøijedu. Cyroušek mìl svoji speciální stravu – rý¾i s drobnì krájeným libovým masíèkem nebo s rybou, tìstoviny s namletým masem… na svaèinku lakrumáèek nebo „jen“ pøislazený tvaroh… Ustlali jsme mu na jediném pou¾itelném kusu sedacího nábytku, kde se rozlo¾il starý ko¾íšek, aby brouèkovi tøeba nebylo zima, kdy¾ poøád jen spinká. Kdy¾ potøeboval odejít za svojí potøebou, jednoduše se z pohovky skulil a ještì nìjakou dobu se na ni bez pomoci nevyškrábal. A dokázal nám ovšem pìknì vyrazit dech, kdy¾ jednoho dne zhrdl voòavou rý¾ovou pochoutkou a radìji si rozkousal kus kosti, kterou kdesi vyòuchal.


Noci na Svazích trávil ponejvíc v kuchyni pod oknem, kde pìknì táhlo na nohy pøi vaøení. Cyrdíkovi to nevadilo, naopak, proto¾e mu v tom jeho ko¾íšku bylo horko. Taky tam slyšel všechno dìní na venkovních schodech a patøiènì na nì reagoval ještì dìtským štìkáním. Nenechal nás na pochybách, ¾e je opravdu hlídací.


Nic jsme nedali na ujiš»ování chovatelky, ¾e je dost samostatný a ostrý, proto¾e do chovu se dostali jen takoví psi, kteøí se dokázali vypoøádat s vlky a medvìdy ohro¾ujícími stáda dobytka, která oni chránili. Chtìli jsme, aby byl ještì ostøejší a neponechali nic náhodì. Naši chlapi se s ním prali o kus hadru a zápasili s ním. A on to opravdu umìl a nic si nenechal líbit. Kdy¾ se kdysi schoval pøed man¾elem pod ¾idli a on ho chtìl odtud vytáhnout, pìknì ho øupl do prstu a navíc tak šikovnì do ¾ilky, ¾e z toho bylo krve jako na jatkách.


Uèil se rychle a snadno, co se nauèil, to si taky pamatoval. Èleny rodiny miloval, ostatní zbytek svìta – to byli nepøátelé, v lepším pøípadì znaènì podezøelé existence.


Kdy¾ jsme pracovali na „ranèi“ (pojmenovali jsme ho tak proto, ¾e zakoupené pozemky byly docela rozsáhlé) a nemìli èas se po nìm poøád dívat, zavøeli jsme ho na terasu, která sice nemìla ještì zábradlí, ale byla dost vysoko na to, ne¾ aby náš dorostenec skoèil dolù. Odtud štìkal na celý svìt a hlavnì na ty, kteøí mu nevonìli, nebo ho drá¾dili. ®e se taková pošetilost nevyplácí, se pøesvìdèil kluk, který na autobusové zastávce naproti pøes silnici poskakoval, pitvoøil se a pokøikoval po bezbranném Cyrdíkovi. Štvalo mne to, ale pøi práci jsem nemìla èas jít klukovi domlouvat. Pak jsem potøebovala cosi na terase a otevøela jsem tam dveøe. Pes vyletìl jako vystøelený z katapultu, pak otevøenou bránou a ne¾ jsme se všichni staèili vzpamatovat, visel mu na zadku. Kluk jeèel a utíkal za tatínkem k blízké pálenici, Cyr mu visel kus cesty na gatích a všichni jsme jeèeli povely.


Dneska u¾ nevím, kdo pro nìho šel, nebo jestli se vrátil sám, fakt je, ¾e od té doby sousedé pøecházeli na druhou stranu silnice a k našemu domu se radìji nepøibli¾ovali.


Z baculatého medvídka se rychle vyklubal nohatý puber»ák s pusou špièatou jako trojúhelníková lopatka. Zmizel hebounký ko¾íšek a byl nahrazen drsnou vrchní srstí šedoèerné barvy. Podsada ovšem zùstala svìtlounká a hebká. Narostl mu krásný èerný límec, høíva, kterou by vlèí zuby jen tak neprokously. Jak mu pøibývaly roky, mohutnìl a krásnìl. Milovali jsme ho, on to vìdìl a oplácel nám to po svém.


Po svých pøedcích zdìdil šarplaninec pøesný ¾ebøíèek hodnot, podle kterého rozlišoval, koho je tøeba se¾rat hned a bez váhání a koho pøejít bez povšimnutí. Do první skupiny na první místo patøili všichni nìmeètí ovèáci v okruhu nìkolika kilometrù, dále pak nìkteré podezøelé èlovìèí existence, co mu nevonìly. A to z nich ani nemusel cítit nìjaký alkohol!

 


Byl nebezpeèný také tím, ¾e nikdy – stejnì jako kavkazan – nevaroval pøed útokem. Jiní psi napøed zavrèí na výstrahu. Cyrus ne. On zaútoèil bleskurychle jako africká èerná mamba, cvakl zuby a bylo to.


Jaké to je, kdy¾ se Cyrïa naštve, poznala na vlastní kù¾i i moje milá švagrová Greta. A to se s ním velmi dobøe znala (on vìdìl, ¾e patøí do smeèky) a v dobì mého nìkolikatýdenního pobytu v nemocnici dojí¾dìla k nám èasto a pomáhala klukùm, kde se dalo.


Jen¾e pak nastalo velmi vzrušené období po „sametové“ revoluci a naše politické názory se rozcházely. Greta k nám tehdy pøijela, jak øíkala, „na skok!, ani si nesundala kabát, jen si ho stáhla z ramen. Sedìla v køesle zády k Cyrovi, který le¾el v klidu opøen o stùl tak asi metr a pùl od ní. Diskuze mezi Gretou a jejím bratrem zaèala nabírat na obrátkách, proto¾e byla jak slepá hluchá a poøád mlela svou, nechtìla slyšet ¾ádný argument. I hlasy sílily. Vidìla jsem, ¾e pes u¾ nepøedstírá spánek, ale má hlavu vztyèenou a velice pozornì sleduje situaci. Pak Greta prohlásila, ¾e „toho má dost“, rychle vstala a rozhodila ruce, aby dostala kabát na ramena. Nestaèila se ani leknout a Cyr jí visel na ruce. Zakousl jí do dlanì tìmi svými krásnými tesáky. Kdy¾ utichl køik povelù, kterými jsme zabrzdili Cyra a on Gretu pustil, rozhoøèenì prohlásila, ¾e k nám u¾ nikdy nepøijde. (Vydr¾ela to rok, nám po ní bylo smutno, a tak jsme jednoho krásného dne podnikli usmiøovací misi. Od té doby jsme zase kamarádi.)


Tehdy jsme si ale také uvìdomili, kolik inteligence v tom zvláštním psovi je. Na jeho pána nìkdo køièel a bylo jedno, ¾e to byl èlovìk, kterého znal a mìl rád. On bránil svého pána po svém a nemohl tušit, ¾e Gretino gesto neznamenalo ohro¾ení. Svým útokem pøedcházel, podle svého mínìní, útoku na  „jeho“  èlovìka. Nemohli jsme se na nìho zlobit.


Pokraèování – èást 2


Text, ilustrace a fotokolá¾ z archivu Marie Zieglerové

 

* * *


Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 12.09.2013  07:18
 Datum
Jméno
Téma
 12.09.  07:18 imra/sa¹aL
 11.09.  13:15 Josef Èermák
 11.09.  06:55 LenkaP
 11.09.  06:55 hera