…ale až po písničce 

V rozhlase probíhá půlhodinový pořad – rozhovor se zajímavou osobností. K té zajímavosti – vezme-li se to označení doslovně, mám představu, že půjde o charismatickou osobu s výraznou schopností nám něco zajímavého sdělit, pronést nevšední myšlenky a zážitky, zjednodušeně řečeno, něčím posluchače obohatit. Ne vždycky to tak bohužel bývá. Někdy usedají k rozhovorům před mikrofon hosté, kteří jen opakují nebo rozmělňují věčné pravdy. I oni jsou však, bohužel, také označování za „zajímavé osobnosti“.


Dnes se však podařilo vybrat opravdu zajímavou osobnost, na jejíž myšlenky, nápady a postřehy může být posluchač právem zvědavý. Moderátor však sáhodlouze představuje, k věci se dostává pomalu a těžkopádně, nutí hosta pronášet méně zajímavé informace, posluchače pomalu, ale bezpečně, zaplavuje netrpělivost.
„Tak už se konečně vymáčkněte, nedouci!“ myslí si v duchu a říká si: "Tak snad už to teď konečně přijde! Vypadá to tak."

Inteligentní host se dostává k podstatě věci, o které je celý pořad, ale moderátor jej přerušuje: “Ano, to nám povíte, ale až po písničce!“
Ozve se plytká, tisíckrát ohraná, oposlouchaná a tím také nezajímavá muzika. Netvrdím, že každá uváděná „písnička“ je špatná nebo nepovedená, ale už to, proč ji musíme poslouchat právě teď, kdy má jít o něco významného, je iritující. Slovo „písnička“ bohužel začíná dostávat v posledních letech už skoro pejorativní nádech. „Písnička“ je úplně všechno: lidová, umělá, zpívaná, orchestrálka, operetní melodie, operní árie, ba i výňatky ze symfonické básně nebo dokonce ze symfonií samotných. Nezáleží na tom, jak upravených.

Tak možná brzy přijde doba, které se děsím, kdy moderátorka příjemným hlasem oznámí: „Povíme vám víc po písničce Largo, od pana Dvořáka z Nelahozevsi!“ To bude konec!

Písnička v našem pořadu pomalu končí, na pořad opět přichází slovo. Nějak se ale ztratila nit předchozího hovoru, je nutno přiblížení se k myšlence, zopakovat, ztrácí se čas, a když konečně na podstatu věci dojde, stačí říci zajímavý host jen částečně to, co by chtěl šířeji rozvinout, a už je opět přerušován moderátorem známými slovy: „Ano, ale až po písničce!“

Vzteklý posluchač si jde uvařit kafe a říká si: “I kdybych prošvihnul pokračování, oni se k jádru věci stejně nevymáčknou!“ Kupodivu neprošvihne, ale sotva chce zajímavý host šířeji pokračovat a má opravdu, jak vyplývá z předchozího, co říct, ozývá se moderátor: „Promiňte, určitě byste nám mohl ještě mnoho zajímavého povědět, ale bohužel, náš pořad má jenom 30 minut a musíme končit. Tak snad někdy příště. Děkuji vám a loučím se s našimi posluchači a se zajímavou osobností. Nashledanou!“.

Jak se má posluchač zachovat? Může vypnout přijímač, ovšem s tím vědomím, že o tu zajímavou myšlenku, která možná v plném rozsahu zazní, může přijít. Tak musí přetrpět „písničkaření“ a říká si: „To by byla pohoda, kdyby všechno pověděli za 15 minut a zbytek času si mohou hrát až do aleluja, to už nemusím poslouchat!“ Nemá šanci, aby mu bylo vyhověno.

Někdy si trochu absurdně představuji, jak by to vypadalo, kdyby se podle téhož rozhlasového schématu pracovalo i jinde – například na operačním sále. Zkusme si to nastínit!

Operační tým, vymydlený a nastrojený do slušivých modrých operačních plášťů, očekává věcí příštích v malebném půlkruhu pěveckého sboru. Chodbou se řítí zřízenec s pacientem na vozíku a tým zpívá: „Dva roky jezdí bez nehod, chodbou se řítí o závod…“ Vozík zajede do operačního sálu a pacienta překládají ochotné ruce – do velké masivní kolébky. To je totiž úsporná novinka, došlá ze zahraničí. Pacient se nebude uspávat anesteziologickými prostředky, ale ukolébáním. Přijde to o mnoho levněji ve prospěch chátrajícího zdravotnictví. Operuje se přímo v kolébce, operační stůl a anesteziologické přístroje byly prodány do rozvojového státu Luesa-Ohanbí za devizy. Ty pak byly použity k výrobě a rozmnožení edukačních materiálů, určených pro cizojazyčné turisty s názvem: „Ako predchádzať nádche!“

„Mohu uspávat?“ táže se sličná anestezioložka. „Ano, ale až po písničce!“ odvece pan profesor. Sbor spustí: „Hajej můj synáčku /evet.dceruško/, hajej a spi, my ti hned spravíme útroby tvý.“ Anestezioložka ladným pohybem nožky rozhoupává kolébku a pacient spokojeně usíná. Pan profesor konstatuje, že je málo světla a sbor spustí: „Vrchní sestro, rozsviť lucernu, ať neupadnu, až půjdu k tomu…“ Stane se. Instrumentářka podává skalpel a operátor předzpěvuje: „Šmik sem, šmik tam, nám už je to všechno jedno…“ Konečně se skalpel noří do těla pacienta, už už se dostává k operovanému orgánu, když se operační pole zaplavuje krví. „Mohu podvazovat?“ táže se asistent. „Ano, ale až po písničce!“ prohlásí rezolutně profesor. Sbor pohotově replikuje na melodii národní písně „Teče voda teče“ úpravou: „Teče nám krev teče, kýbl už se plní, půjdeme si sednout, neb nás nohy brní!“ Pomocná instrumentářka přináší kávičku a zatímco pacient úspěšně modrá, na téměř nepostřehnutelný pokyn všichni spustí: „Kávu si osladím o trochu víc, pak skalpel naostřím ač je tu hic!“.

Dochází k vlastnímu zákroku, ač pacient připomíná azurovou oblohu. „Budeme ho zašívat?“ táže se první asistent. Profesor se podívá na hodinky. „Dámy a pánové, vyčerpali jsme čas určený k operaci. Zašívat už nebudeme, snad až někdy příště. Děkuji vám všem za spolupráci. Nashledanou!“. Odchází středem, všichni se uklánějí, vědí, že pacienta zašívat je už stejně zbytečné. Tak mu ještě na rozloučenou zazpívají: „Už ho tam vezou, na svatý pole…“. Zřízenec překládá pacienta do připraveného penálku a odjíždí, teď už důstojným smutečním tempem.

 
Tak co, je to moc absurdní? A není náhodou podobně absurdní odříznout přítok životodárné mízy myšlence, která ještě úplně nerozkvetla?

 
                                                                                                                           Vladimír Kulíček

***

Vladimír Kulíček,

vystudoval strojařinu a většinu aktivního života věnoval výzkumu a vývoji průmyslových a dálkových potrubních sítí včetně příslušenství. Nyní je v důchodu. Napsal řadu povídek, otiskovaných v různých publikacích. Věnuje se turistice a plavání. Přes půl století spolupracoval s pražskými vrcholovými otužilci, původně v TOK (Tělovýchovný otužilecký klub), pak 1.OOPV (I.Oddíl otužilců a plavců vytrvalců), 1. Plaveckým klubem otužilců. Při jejich veřejných vystoupeních pracoval přes 50 let jako mluvčí, komentátor event. moderátor - v 70 letech také pro přímé přenosy ČT.

* * *

Koláže pro SeniorTip © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autora