Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Xenie,
zítra René.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Podivný rybáø


Bez vody není ¾ivota. Jak jednoduchá pouèka a jak hrozná pravda. Na tom se snad shodnou i poslanci v parlamentu napøíè politickými stranami. Voda má mnoho poslání, vlivu a pou¾ití. Ten praprapùvodní zákon, ¾e vše co chodí, létá, plave, leze, stojí, co se rodí a roste, se bez vody neobejde. Vlastnì jen to umírání vodu nepotøebuje. Voda vstupuje a vystupuje do všech ¾ivot tvoøících bunìk. Vodu potøebuje ka¾dý z nás asi desetkrát za den. Zkuste si to pøepoèítat.


Voda je vùbec strašnì zajímavá. Jak víme z obecné školy, tvoøí troje skupenství: led, kapalinu a páru. ®e ledy ochraòují severní a ji¾ní pól a tím i polovinu svìta u¾ je v podvìdomí, ¾e obøí pøehrady jako Asuán na Nilu a jinde ve svìtì vyrábìjí tu nejekologiètìjší elektøinu a ¾e pára pohání generátory v atomových elektrárnách je dnes samozøejmou banalitou. My chemici vidíme vodu docela jednoduše H-O-H. Jak prosté, Watsone, øekl by Sherlok Holmes.


Voda má ale ještì rozmìr ètvrtý. Abstrakci. Pohled na ni, a» teèe, šumí nebo jen stojí, vyvolává pocit pohody, duševního klidu a tedy radosti.


Jednoho kvìtnového dne mi oznámil mùj starý pøítel Franta, ¾e jeho otec F. Krieg, takto revírník u Schwarzenberka, byl pøelo¾en ze Støíbrné Hutì na myslivnu v parku zámku Hluboká. Ta je postavena mimo turistické cesty a stranou zájmu návštìvníkù o zámek. Oblast je naopak pro veøejnost uzavøena. Ráj vypadá zøejmì nìjak podobnì. Vltava plná rùzných ryb je nedaleko a rybníkù víc ne¾ souše. Pan Krieg senior mìl na starosti veškerou pøírodu v parku a okolních lesích. S nadšením byla naplánována spoleèná lovecká dovolená. Dny utíkaly a koncem srpna došlo koneènì na tu vytou¾enou dovolenou. U pra¾ského rychlíku mne oèekával Frantík a oznámil, ¾e si musíme pospíšit stihnout nároèný program. Ukázalo se, ¾e také pozval dvì mladé dámy, pro ka¾dého jednu, ale abych se nebál, jedná prý se jenom o kulturní vlo¾ku. Ta jedna je z Budìjovic a také chytá ryby a ta druhá je její kamarádka. Musíme však na zítøek opatøit obìd. Sedli jsme na motorku, zajeli do myslivny pro sportovní obleky, vzali pušky, zavolali Broka a hurá na divoké kachny. Veèer visely ve sklepì tøi kusy z hejna vyvedeného v tišinì v rákosí. Maminka slíbila vystrojit zítra pro všechny hostinu. Po studené domácí šunce jsme šli spát brzo, abychom na ranní rybaøení dobøe vidìli.


Kdo nepro¾il ráno u vody pøi východu slunce, promarnil ¾ivot. Franta mne vyhnal z postele u¾ v pìt hodin ráno. U snídanì, kde ze zdravotních dùvodù, kromì kalorických potravin, zaujímal své místo i grog, mi nastínil úkoly. Vybral také pruty, ty kratší a spoustu tøpytek. Pøevládaly støíbrné s èerveným tøapeèkem prý nejvhodnìjší na okouny. Chytat budeme u té potopené olše, kde se jich dr¾í celé hejno. Potøebujeme nejménì ètyøi kusy, aby nebyly menší ne¾ pùl kila. Musíme se vytáhnout a pro holky uspoøádat poøádnou hostinu a dokonalou atrakci.


Dovolím si pøedlo¾it recept na „cigánskou” pøípravu pstruha nebo okouna. Ryba se vykuchá, oèistí, osolí, opepøí a do bøicha se vlo¾í pùl cibule. Ryba se pou¾ívá celá a nabalí se na ni souvislá vrstva vlhké hlíny nebo s výhodou jílu dva a¾ tøi centimetry silná a peèlivì se uplácá do tvaru šišky. Mezitím se pøikládá na táborák tak, aby se utvoøilo hodnì popela. Popel se rozhrne, vlo¾í se do nìj jílem oplácaná ryba, v našem pøípadì okoun, a peèlivì se zahrne horkým popelem a dále se pokraèuje v mírném topení. To dle aktuální situace mù¾e trvat ménì ne¾ hodinu. Tento prostoj mo¾no vyu¾ít k mírné konzumaci vhodné lihoviny.


Po uvedené dobì se upeèený artefakt z ohnì vydoluje a opatrnými poklepy rozbije keramický obal. Na vysušeném jílu jsou pøipeèené ploutve, kù¾e, pøípadnì šupiny. Maso je š»avnaté, vláèné, voní a gastronomicky je zaøaditelné do extratøídy. Pojídá se klasickým zpùsobem s chlebem a vínem. Smùla je v tom, ¾e se dílo nìkdy nepovede.

 

 


K Vltavì jsme pøišli ještì za šera. Nizouèko nad øekou le¾ela hustá mlha. Nepohnul se ani lísteèek. Holínky byly mokré od rosy a za námi zùstávaly v trávì dvakrát dvì stopy po setøené rose. Voda byla barvy olova a na hladinì se neukázala ani vlnka. Proud plynul jako celistvá masa. A pøece. Tam a zase tam se dìlala na vodì kola, jak se ryby chtìly podívat na svìt.


Došli jsme a¾ k olši, která vyvrácená a polosuchá le¾ela jak dlouhá tak široká ve vodì s mírným sklonem po proudu, vytváøejíc tišinu. Sestavili jsme pruty a pøipevnili navijáky, vybrali vhodné tøpytky a u¾ se nahazovalo. Štìstí bylo støídavé, jak bývá, a proto¾e úkol byl ponechat si pùl kilové, trvalo pøes hodinu, ne¾ ty výbìrové kusy le¾ely na trávì.


Øíkám Frantovi, plán je proveden a jde se domù. On jako ¾e ano, ale zkusí poslední hod, jeden okoun do rezervy by byl dobrý. Provedl dlouhý hod, zasekl a pak znechucenì zanadával. Viktore visím!


Tak vlasec uøízni, navádím. Nesouhlasil, prý je to jeho nejmilejší a vyzkoušená tøpytka. Podal mi prut a u¾ sundával boty a kalhoty, svetr a košili a vklouzl do øeky. Udìlal pár temp, chytil se vìtví a kmene olše chvíli tam nìco kutil pod vodou a vítìznì oznamuje: „Je venku natáèej.“ Já ještì volám jen se neutop, pøece se o ty tvé dvì krasotinky sám starat nebudu.


Chvíli bylo ticho a pak Frantík ponìkud chraplavým hlasem zavolal: “Viktore, nìco mne dr¾í za nohu.” Vesele odpovídám, ¾e vodníci vymøeli po meèi spoleènì s Petrem Vokem z Ro¾mberka. Hlas, který odpovídal, nebyl však ani trochu veselý. „Viktore,já mám nohu do nìèeho zaklesnutou a nemohu ji vyprostit, pøitom mne to táhne po proudu a ke dnu. Sna¾ím se rukama nohu uvolnit, ale jak se pustím olše unáší mne voda dál. Ani druhou nohou to nejde, i kdy¾ se sna¾ím sebevíc. Viktore musíš mi pomoci, já to sám nezvládnu.“ Jeho ¾ádost byla naléhavá a rozèílená.


Odhodil jsem prut, rychle se sebe stáhl šaty a skoèil do vody. Pár temp a ji¾ jsem dr¾el Frantu jednou rukou a druhou uchopil silnou vìtev a záda vzepøel o kmen olše. Naléhám, aby mi rychle vysvìtlil, co se vlastnì dìje a naznaèil, jak mohu úèinnì zasáhnout.


Franta nabyl trochu klidu a sna¾il se sám pochopit, co neobvyklého se stalo, ¾e ho provází podivný neklid. Pøece jsem od mládí školený lovec a pytlák, ale nìco podobného neznám.


Koneènì zaèal celkem souvisle událost popisovat: „Jak jsem uvolnil háèek, a šlo to velmi lehce, a udìlal jsem tempo ke bøehu, nìco mne pevnì chytilo za kotník a nemohl jsem se ¾ádným zpùsobem vyprostit ani kopáním, tahem èi kroucením. Veškeré pohyby byly silnì omezené. Kdy¾ jsem nyní v klidu nic se nedìje, ale jak hnu nohou táhne mne to nazpátek.“


“Pøíteli já ti vìøím, ale dalo by se vše vysvìtlit zkrouceným koøenem nebo stoèeným lanem, obojí mù¾e pérovat.” Franta zatvrzele nesouhlasil a rozpaèitì konstatoval: „Co mne nyní jistíš, sna¾ím se druhou nohou tu smyèku stáhnout. Opravdu to vzdoruje a navíc je taková klouzavá a mìkká.”


Je nasnadì, ¾e ve vodì nemù¾eme dále trèet. Rozhodli jsme pou¾ít násilí. Chytili jsme se za ruce a za mohutnou vìtev stromu a silnými záškuby sna¾ili uvolnit nohu. Poèáteèní pokusy byly bez úspìchu a opravdu se zdálo, jakoby úchyt péroval. Najednou po silnìjším rázu se naše skupinka od olše odpoutala. Jásal jsem, ¾e se dobrá vìc podaøila a cesta se uvolnila. Franta zùstal skeptický a usoudil, ¾e volní sice jsme, ale pøece nìco za sebou táhneme.


Pomalu jsme se pøibli¾ovali ke bøehu. U¾ jsme staèili dosáhnout dna a já vylézám první a pomáhám Frantíkovi. U¾ i on je na bøehu a pøitahuje k sobì zatí¾enou nohu. Voda je silnì zakalená pobøe¾ním bahnem, tak¾e stále nevíme, oè jde.


A¾ nyní je celá noha venku – a hrùza nás obešla. Okolo kotníku je pevnì semknutá lidská ruka.


Franta byl na mrtvici a stì¾í zadr¾oval zvracení. Nicménì jsme pokraèovali s vytahováním neèekaného a hrùzného nálezu. Za rukou následovala pa¾e, pak ramena a hlava s dlouhými èernými vlasy a postupnì celé tìlo nahé ¾eny.


Franta prosil: „Viktore, rychle mi pojï pomoci zbavit se té sevøené ruky, déle to ji¾ nevydr¾ím a zblázním se. Ruka dr¾ela pevnì. Se za»atými zuby jsme prst po prstu narovnávali, a¾ znièený Frantík byl osvobozen a zùstal v šoku le¾et na trávì. Já si sedl vedle nìj a uva¾oval, zda sním nebo bdím. Mezitím vyšlo naplno slunce a milostivì shlí¾elo na prapodivnou a nesourodou skupinu.

 

 


Drama však ještì neskonèilo a nelítostnì pokraèuje. Franta sedí na kmeni zlomené bøízy, hlavu má ukrytou v dlaních a nepøítomný pohled upírá na utopenou. Já stojím opodál, hledím na ten dìsivý obraz a nevím, co si mám. o všem myslet. Dívka le¾í na zádech na mírném bøehu a nohy má a¾ po kotníky ve vodì. Jedna ruka spoèívá podél tìla a druhou má nata¾enou, jakoby po nìèem sahala. Tìlo má neskuteènì bílé a kontrastuje s èernými vlasy . Pramenem vlasù má èásteènì zakrytý oblièej a sahá jí a¾ k òadrùm.


Zbytek je zachumlán na krku a rameni. Zdá se mi, jako bych tu ¾enu ji¾ nìkde vidìl. Pøistoupím proto k Frantovi a zašeptám: „Není to ta dívka, co ti vèera pøinesla tu hrdìjovickou vázièku?” Ten jako v transu hlesl: „Je, ona mì mìla ráda a pøišla si pro mne!” Vzpomnìl jsem si, ¾e ta dívka pøijela na kole vèera naveèer, šeptla Frantovi nìco do ucha, dala mu vázièku, lehký polibek na tváø a odejela. Chtìl jsem protestovat proti jeho zrùdné teorii, ale zaskoèil mne ¾enský výkøik a jekot.


Franta se vymrštil jako bodnut sršnìm mysle, ¾e zvuky pocházejí od jeho utonulé. Krve by se na nìm nedoøezal. I já se po hlase rychle otoèil. Stála tam ohlášená a oèekávaná návštìva. Menší blondýnka si, dle ¾enského obranného zvyku, dr¾ela pøed ústy ruku a byla na omdlení a vìtší tmavovláska energicky prohlásila: „Co se to, prosím vás, tady stalo. Vypadáte zbìdovanì.” Franta zaèal nìco koktat a já lakonicky oznámil, ¾e jsme vytáhli utopenou ¾enu. Koneènì se Franta odhodlal k tomu, aby nás seznámil. Tmavovláska Marta studuje v Praze medicínu a blonïatá Helena uèí v Budìjovicích na gymnáziu.


Marta, vìrná své profesi, sešla k øece prohlédnout tìlo nebo¾ky. Chvíli se jen dívala pak jí odhrnula vlasy z oblièeje a znova ji zamyšlenì pozorovala. Kdy¾ se k nám vrátila, vá¾ným hlasem oznámila: „Zavolejte policii, byla zavra¾dìna! Má do krku zara¾ené truhláøské dláto! Pronesené zjištìní nás zcela šokovalo.

 

 

 

Jak tam tak le¾ela nehybná a bílá, pøipomínala mi obraz od Schikanedera „Utonulá”. Bylo mi jí nesmírnì líto. Tak mladá a pìkná a mìla celý ¾ivot pøed sebou.


Poslali jsme Helenku do myslivny pøivolat policii, co¾ velmi ráda a hned provedla. Nyní došlo na to, abychom pøed pøíchodem policie vše opìt probrali. Zopakovali jsme realisticky zachycení Frantovy nohy, vytáhnutí utopené z vody a obtí¾e s uvolnìním za»atých prstù. Marta nás chvíli s údivem pozorovala a pak s po»ukáním na èelo naše dobrodru¾ství jizlivì zhodnotila: „Blbost! Vy jste se snad zbláznili nebo moc pili. Tìlo a zvláštì mrtvé ponechané pár hodin ve vodì, nemù¾e vykazovat ¾ádné reflexy. Dostavilo se u vás blouznìní ze stresu.” Nakonec se pokusila vysvìtlit svou pøedstavu o tragické události: „Vrah pøi hádce nebo ze zálohy zaútoèil a probodl jí krk dlátem. Proto¾e byla zasa¾ena hlavní tepna, obì» silnì krvácela a okolí i šaty byly potøísnìné krví. Vrah zpanikaøil obì» svlékl a odnesl ji do øeky. Ta bìlost kù¾e poukazuje na velkou ztrátu krve.“


Po návratu Helenky bylo dohodnuto, ¾e policii o svých hypotézách informovat nebudeme. A» pátrají sami. Pøijeli dva vyšetøovatelé z Budìjovic. Ptali se, pátrali a také zjistili vra¾du. Zavolali umrlèí vùz, nalo¾ili neš»astnou mrtvou a zcela náhodou v ní øidiè poznal Marii Zelenkovou od nich z Hrdìjovic, kde byla modelérkou v keramické manufaktuøe.


Tím vše pro nás skonèilo, dovolená i její radosti. V poledne se skoro nikdo nedotkl krásnì upeèených divokých kachen s èerveným zelím. Rozpaèitì jsme se rozlouèili s hostiteli. Helena odejela do Budìjovic a já s Martou veèerním vlakem do Prahy. Kdy¾ jsme se na nádra¾í louèili, s vá¾nou tváøí se otázala: „Opravdu se to tak pøihodilo?” Já jsem pøikývl. Pokrèila rameny, políbila mne a nikdy u¾ jsme se nepotkali.


Pozdìji vyšla v novinách policejní zpráva: Dva rybáøi objevili ve Vltavì u Hluboké ¾enu, která byla ji¾ pøed vhozením do øeky usmrcena. Zamìstnána byla jako modelérka v keramické manufaktuøe v Hrdìjovicích. Její druh a vrah byl zamìstnán tamté¾ jako údr¾báø. Byl zadr¾en a usvìdèen. Èin spáchal ze ¾árlivosti.


Sedím, hlavou se mi honí smutné vzpomínky a dívám se na vázièku z Hrdìjovic, vìnovanou z lásky, stojící na protìjší polièce. Snad je opravdu mnoho vìcí mezi nebem a zemí…

Viktor Mansfeld


***
Kolá¾e © Olga Janíèková

Zobrazit všechny èlánky autora



Komentáøe
Poslední komentáø: 07.08.2013  13:45
 Datum
Jméno
Téma
 07.08.  13:45 Olga janíèková
 07.08.  12:11 Blanka B.
 07.08.  10:11 hera
 07.08.  08:04 venca