Faunovo velmi pozdní odpoledne

Aby nedošlo k nedorozumění: Faun je samozřejmě antické božstvo (plodnosti), ale podle Věry Chytilové i stárnoucí muž, který si chce ještě užít… Mojí inspirací se stal jak Faun, tak i ta „pozdní odpoledne“, pozdní a velmi pozdní odpoledne jednoho poměrně dlouhého života. Leccos ještě musím objasnit, okomentovat, pro můj případ je i „stárnoucí“ minulostí, koncovým úsekem stárnutí je jednoduše „stáří“. Proč by si nemohl užít starý muž, může-li si užívat stárnoucí.

Ale to užívání má mnoho významů, vřelou ženskou náruč, bohatě obložený gurmetův stůl…Tak velké nároky nemám, pro mne znamená především vychutnávání, prožívání zahrádky, nejbližší přírody, ale ještě něco, hru s písmenky (řekla by naše přítelkyně z rodu ST).

To pozdní odpoledne nejprve ztotožním s jedním skutečným odpolednem, v jeho závěru jsem si se zalíbením prohlédl nově vykonanou práci. V té kratičké exposici života, dne, chvíle, jednoho jediného bodu na trajektorii života dlouhého více než osmdesát let jsem vychutnával své dílo…

Nejprve se musím přiznat, mám rád výšky. Ve svém prvním zaměstnání jsem se vždy s chutí ujal úkolu zdolat 137 metrů anténního stožáru rozhlasového vysílače ke kontrole varovného osvětlení, v těch výšinách se cítíte volný jako pták, jen se rozpřáhnout, rozletět se alespoň v myšlenkách…

Vrátím se v čase o něco zpět, do jednoho pozdního podzimu. Těch mých patnáct odrostlých, vysokých starých jabloní a nejen jabloní, volalo po omlazení. Zestárly, ještě daleko rychleji než já, ale na rozdíl ode mne se dají omladit, přimět k novému růstu, výkonu, plodnosti. Tvrdí se, že doba vhodná pro řez je úplný vegetační klid, snad leden, únor, nejpozději březen, ale vím, že můj soused, zkušený ovocnář, toto pravidlo léta úspěšně porušuje a řez koná o podzimu. Už jsem se přiznal, výšky odjakživa miluji, tak alespoň těch pár metrů… Tehdy jsem ještě cítil něco sil, říkal jsem si, z jara to už může být úplně jinak, tak jsem se přes varování mé dobré ženy pustil do prý docela náročné práce, prý spíše pro mladé. Stihl jsem jen část, část zůstala na jaro…

Podobnou otázku jsem si opět položil na jaře: dnes, v této chvíli ještě mám něco sil, ještě bych si mohl něco užít, za rok, za měsíc, zítra už to nemusí být pravda.

A tak jsem se dal do díla. Lezl tu po štaflích, tu po dlouhém žebříku, opřeným do koruny, stříhal, řezal, balancoval v docela pozoruhodné výšce. Většinu z nich, přerostlých, opotřebovaných věkem, jsem snížil o patro, prosvětlil, zjednodušil. Došlo i na jednoho velikána, vysokou, urostlou višeň (loni poskytla skvělou, chutnou, bohatou úrodu). Byl jsem při tom neustále okřikován, prý bych se v mém věku už měl vyvarovat podobných nerozvážných experimentů, má drahá polovička mi neustále připomínala osud dobrého známého, ten dobrých rad nedbaje přistál střemhlav pod vysokým žebříkem a po delším stonání se rozloučil s tímto světem. (Zbytečná starost, vždyť je mi jenom něco málo přes osmdesát.) Proto také sousedící třešeň, ještě zdatnější, vyšší, mohutnější zůstala nedotčena, přestože jsem si uvědomoval, že příští sklizeň je ohrožena, navíc by už musela probíhat za asistence helikoptéry.

Celý zbytek pozdního podzimu, celou zimu, i první dny jara jsem pak neustále chodil kolem ní a vyhlížel ty správné body případného řezu, odhadoval její budoucí tvar, posuzoval, o co bude krásnější, přístupnější, jak na nových přírůstcích větví zarodí. Moje drahá samozřejmě mnohokráte postřehla mé tajné úmysly, neustále připomínala, že netouží ošetřovat mé polámané hnáty, docela ji stačí mé nářky na bolavá kolena, kyčle, třísla, že z toho dlouhatánského žebříku určitě sletím, jako Tonda…

Jednoho jarního velmi pozdního odpoledne jsem ale konečně vytušil tu správnou chvíli, vědom si, „že letos, dnes, v této chvíli ještě to půjde, ještě to zvládnu, ještě bych si mohl něco užít, za rok, za měsíc, zítra už to nemusí být pravda“. Velikáni na jaře (ten zahradní domek je vysoký asi 2 metry)

Vystihl jsem okamžik, kdy má drahá byla naplno zaujatá svými domácími pracemi, nenápadně jsem propašoval ten skládací žebřík ze dvora na zahradu, ty tři díly jsem poskládal, daly něco kolem pěti a půl metru, ještěže je to hliník, poměrně lehký, podařilo se mi to bez pomoci postavit, opřít. Strategický plán byl dávno hotov, stačilo všeho všudy pět – šestkrát žebřík přemístit, pět – šestkrát zdolat těch pár metrů, pět-šest správně volených řezů elektrickou pilou, tu a tam jsem musel balancovat až na poslední příčce, ale koruna stromu byla pevná, bytelná, poskytla mi dostatečnou ochranu. Už jen něco pozornosti, aby mě ta obrovská, mnohametrová, dvaceti - třiceti kilová rozvětvená ramena stromu, která se po dokončení řezu octla jakoby ve vzduchoprázdnu, nepraštila po hlavě. (Přiznala se, všimla si, co dělám, ale neměla odvahu jít se podívat na moji exhibici, nakonec s ulehčením zaznamenala, že další výšková akrobacie se už nebude konat.) Dílo bylo během hodinky dokonáno.

* * *

V těchto dnech se potvrzuje, že můj zásah měl smysl. Třešeň i višeň krásně zarodily, úroda jabloní je také slibná. Zbývá odpověď na malou otázku: kdo tu úrodu v těch výškách, které zbyly i po mém zásahu, sklidí? Ale vždyť je mi teprve tři a osmdesát!

Imrich Lencz

Foto autor – koláž pro SeniorTip Mara © Zieglerová

Zobrazit všechny články autora