Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Albert,
zítra Cecílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jaroslav Kovaøíèek: Rozjímání o vlastenectví


Èas plyne a jazyk se neustále mìní. Mnohá slova dostávají nový nátìr, nìkdy je to jen bezbarvý lak, jindy je slovo pøetøeno tøeba na èerno, ba i do èervena. Vlastenectví je jedním z takových slov, jeho¾ význam a spoleèenské u¾ívání se výraznì zmìnilo. Bývaly doby, kdy to slovo vzbuzovalo respekt i obdiv, v moderní dobì však jako by vycházelo z módy. Slovo vlastenec pøipomíná dnes spíše nìco zastaralého, neodpovídajícího novodobým trendùm. Vlastenectví je tedy nesnadný námìt k rozjímání, slovo je èasto interpretováno rùznými významy. Nejprve si proto musíme ujasnit, co vlastnì vlastenectví jest a má-li v dobì vehementnì propagovaného multikulturalismu nìjakou u¾iteènou funkci.


Slovník nám øíká, ¾e vlastenectví jest projevem lásky k vlasti. To zní sice zøejmì, ale tak jednoduché to není, obzvláštì kdy¾ se zaènou pøidávat pøívlastky. V mém Slovníku spisovné èeštiny, vydaném nakladatelstvím Academia v roce 1978, jsou uvedena spojení jako „opravdové vlastenectví“ a „socialistické vlastenectví.“ Nemám tušení, jaký je mezi nimi rozdíl. Také se mluví o vlastenectví tìlem i duší, nebo horlivém vlastenectví. Jak se jeví, dají se s tímto slùvkem dìlat rùzná kouzla. To nám pøedvedl známý marxistický jazykovìdec a masový vrah s. Stalin, pùvodnì vyznavaè internacionálního socialismu. Kdy¾ byl Sovìtský svaz pøepaden národnì socialistickým Nìmeckem, apeloval Stalin na vlastenecké cítìní Rusù, ta válka se tak pro Rusy stala „Velkou vlasteneckou válkou“. Jiným národùm sovìtské øíše však jejich vlastenectví nedopøával.


Význam slova vlastenectví není tedy neproniknutelnou záhadou, horší je to se slovem vlast. Napøíklad angliètina nemá pro vlast vyhranìné slovo, spokojí se s výrazem „native country“, tedy rodná zemì. Mnohé jazyky vycházejí z latinského slova patria, tedy otèina. Za povšimnutí stojí, ¾e èeština má slovo mateøština, nikoliv však „matèina“, jak by bylo mo¾né vytvoøit obdobu otèiny. Slovníky nám vysvìtlují pojem vlast jako rodná zemì, co¾ jest také ponìkud problematické. Jaká je vlast dítìte, které se narodí na lodi plující Atlantikem, jeho¾ maminka jest Èeška a tatínek Japonec? V takovém pøípadì ¾ádná zemì není pøirozenou vlastí dítìte, teprve budoucí vývoj uká¾e, kde se bude dítì cítit jako ve své vlasti. Jiný výraz pro vlast je domovina, co¾ lze chápat jako místo, kde se èlovìk cítí doma. Jak vidno, není snadné být vlastencem, kdy¾ to slovo, a slova s ním spojená, nabízí rùzné výklady. A jakým vlastencem je èlovìk, který svùj rodný kraj opustil a usadil se nìkde jinde? Tuto otázku mi skvìle osvìtlil pøítel Boøek Šindler, který je velkým milovníkem èeštiny a vùbec všeho èeského, a ¾ije v Austrálii u¾ více jak 60 let. Øekl mi: „Naše rodná zemì je jako naše matka, nová zemì je jako man¾elka. Kdy¾ se o¾eníme, matku milovat nepøestaneme, ale ne na úkor man¾elky. Ka¾dou máme rádi odpovídajícím zpùsobem.“ To je velmi hezké vysvìtlení, Boøek je moudrý vlastenec. Èlovìk nemusí emigrovat do ciziny, nìkdy se jen pøesune do jiného kouta své zemì – z venkova do Prahy nebo i jinam. Ale i potom pøevládá v nìm cit pro místo svého narození a dìtství. Já mám v Praze dost pøátel, ale pøi návštìvách se rád stýkám s tam ¾ijícími rodáky rychnovskými. Tomu se øíká lokální patriotismus a v našem pøípadì je to èinnost bohulibá, nebo» pøi tìch setkáních jíme dobrá jídla, pijeme ušlechtilá vína a vedeme rozvá¾né øeèi. Jaká to radost být lokálním patriotem!

První lekci vlastenectví mi udìlil mùj otec. To u¾ jsem studoval v Praze, a kdy¾ jsem jednou pøijel navštívit rodinu v podhùøí Orlických hor, otec mne po¾ádal o výpomoc. Mìli jsme s otcem pøátelský vztah a rád jsem s ním spolupracoval, nauèil mne mnoho vìcí, které se mi v ¾ivotì hodily. Tak tedy otec mne po¾ádal, abych s ním o víkendu pøilo¾il ruku k dílu. Potøebuje polo¾it nìjaké potrubí, které pøemostí stezku za továrnou Porgert. To bylo nìkdy v šedesátých letech, národní výbor dodal zmínìné potrubí a my dodávali práci. Hezky jsme si pøi tom s otcem povídali a cítili se dobøe. Místní obèané chodili kolem a, jak bylo v kraji zvykem, zdravili nás úslovím „Pomáhej pánbù.“ Na to otec odpovídal s úsmìvem: „Pánbù pomáhá, ale lidi chodìj kolem s rukama v kapsách.“ A tak mne cosi napadlo a otce jsem oslovil: “Já ti pomáhám rád, ale jsme tu jen my dva, nikdo jiný nehne prstem, i kdy¾ i oni budou tuto cestièku pou¾ívat jako zkratku. Proè to vlastnì dìláš? Národní výbor tì ještì zostudí tím, ¾e dají tvé jméno na komunistickou nástìnku a navíc tì urazí i tím, ¾e ti vìnují nìjakou bolševickou knihu. Poslednì jsi pøece dostal veledílo nazvané Jak se kalila ocel, to se hodilo akorát tak na záchod, kde to snad mohlo slou¾it jako lék proti zácpì!“ Otec na mne pohledìl svýma modrýma oèima a tichým hlasem mi to vysvìtlil. Øekl: „Nebylo mi osudem dopøáno vyššího vzdìlání, a tak jen musím spoléhat na své pøemýšlení. Ty teï studuješ na universitì, mìl bys proto pøemýšlet líp ne¾ já! Tak si, synku, pamatuj – to, ¾e naší zemi vládnou komunisti, neznamená, ¾e ji musíme nechat zpustnout. Právì naopak! Do téhle zemì jsme se narodili, ta byla pøed komunisty a bude i po nich. Proto je nutné o svùj kraj peèovat, ne za peníze, ale z lásky.“ Jenom dodám, ¾e mùj otec byl èinný v mnoha pracích pro blaho naší vesnièky. Byl velitelem hasièù, zaøídil autobusové spojení do našeho zapadákova, staral se o hudbu v místním kostele atd. Byl to tedy on, kdo mne nauèil chápat pojem vlastenectví skrze skutky a nikoliv jen planými slovy.

 

 

 


S projevy vlastenectví potkal jsem se i po svém pøesídlení do Austrálie. Seznamovali jsme se tu s ji¾ usedlými Èechy, øíkali jsme jim „starousedlíci,“ ponìvad¾ to byli pøíslušníci exilové vlny poúnorové. Zpoèátku bylo tì¾ké najít srozumìní, i kdy¾ jsme mluvili stejnou øeèí. Oni vyrùstali za první republiky, my v komunisty ovládaném Èeskoslovensku. Ne ¾e bychom mohli pova¾ovat pøedváleèné Èeskoslovensko za dokonalý stát, ale ve srovnání s okolními zemìmi byla to oáza demokracie ve støední Evropì, zemì úspìšná ekonomicky i kulturnì. Ti starousedlíci byli na ni právem hrdi, mnozí z nich doufali, ¾e se tam vrátí, a¾ zemì bude svobodná. Tito lidé zalo¾ili v exilu u¾iteèné spolky; aè finanènì zaèínali nesrovnatelnì hùøe ne¾ my, pracnì vybudovali své kluby, podporovali noviny v mateøském jazyce a pomáhali nejen radou, ale i finanènì novým exulantùm. To byl projev jejich vlastenectví. Moje generace, vychovaná po válce v duchu „socialistického vlastenectví,“ ji¾ velkou národní hrdostí neoplývala. Vyrùstali jsme v uzavøené kleci, byli jsme krmeni l¾ivou propagandou. Ve škole nám servírovali pøekroucené dìjiny podle Nejedlého, hustili do nás báje o dobì temna, kdy jezuita Koniáš pálil èeské knihy. Pokud je nepálil, tak alespoò vytrhával listy z knih nebo zaèeròoval øádky textu. Jen¾e my jsme v padesátých létech dìlali na zaèátku školního roku pod vedením komunistických koniášù pøesnì to samé. A kdy¾ jsme pozorovali náš lid, jak schlíple a zbabìle pochoduje pøi prvomájových prùvodech, nemìli jsme na nìjaké to vlastenectví pra¾ádnou chu». Ovšem to byly jen povrchní okolnosti, nìkde pod nimi, hluboko v duši, pøece jen vlastenecký cit døímal.


Vlastenectví nepotøebuje nás, my však potøebujeme vlastenectví, tedy povìdomí svých koøenù. Cesta k vlastenectví vede vlastnì k sobì samému, do vlastního nitra. Dlu¾no pøipomenout, ¾e vlastenectví nelze zamìòovat za šovinismus, který zámìrnými generalisacemi pøeceòuje kvality vlastního národa a vytváøí tak povýšené pøezírání národù jiných. V ka¾dém národì najdeme lidi rùzných charakterù, proto vybírat jen ty hodnoty, které se komu hodí do krámu, je scestné i hanebné.


Vlastenectví je projevem sounále¾itosti s urèitým kolektivem lidí, kteøí sdílí spoleèné hodnoty jako jazyk, historii, ¾ivotní prostor. Takové spoleèenství je známo jako národ. Vlast není tedy jen zemìpisný prostor nebo stát, je to i specifická kultura, tradice, dìjiny a sdílené ¾ivotní zkušenosti.


Jedním z nejvýznamnìjších rysù národa je jazyk. I kdy¾ se mù¾e èlovìk nauèit nìkolik jazykù, a to i témìø dokonale, v¾dy zùstává jeden jazyk dominantní, ten, který jsme si osvojili nejprve v raném dìtství. Ale ani toto není bezvýhradné. Napøíklad moje dcera se narodila v Austrálii, kde chodila do škol a angliètina je tak jejím jazykem èíslo jedna. Èeština není jejím jazykem mateøským, ponìvad¾ jsem ji èesky nauèil já, je to tedy její jazyk otcovský, pøesto se pova¾uje za Èešku. Rozhodla se, ¾e i své dítì, jeho¾ otcem je Anglièan, bude uèit èesky. Vlastenectví v jejím pøípadì je výsledkem volby a rodinné výchovy.
Jsou lidé, kteøí se na otázku národnosti, tedy vlastenecké pøinále¾itosti, dívají svrchu a hrdì se pova¾ují za kosmopolity, jako by to bylo nìco obdivuhodného a ¾ádoucího. Tento termín je velmi starý, poprvé jej pou¾il v 5. století pø. n. l. Øecký filosof Diogenés. Kdy¾ se ho lidé ptali, odkud je, odpovídal: „Jsem obèan svìta.“ Zní to sice zajímavì, jen¾e kde by mu vydali svìtový pas? Dnes by se bez nìho nedostal po svìtì daleko. Kosmopolita jeví se být èlovìk, který chce být obèanem kteréhokoliv státu na svìtì. Jak dobøe víme, v nìkterých zemích není snadné obèanství získat, na kosmopolity si tam nepotrpí. Svìtoobèan se tedy domnívá, ¾e vlast má všude a je pravdìpodobné, ¾e jako takového ho málokde mezi sebe lidé pøijmou. Kosmopolita vpravdì vlast nemá, je cizákem všude, je svého druhu bezdomovcem. Pokud to takovému èlovìku vyhovuje, tak proè ne? Ovšem nemá-li kolem sebe hlubší vazby na lidi i prostøedí, mù¾e pobývat toliko na povrchu své existenèní situace.


Potkal jsem se v exilu i s takovými našimi emigranty, kteøí jaksi namyšlenì prohlašovali: „Já se s Èechy nestýkám!“ Pøedeslal jsem jim, ¾e to musí být velmi tì¾ké nestýkat se vlastnì ani sám se sebou. Ten nedostatek národního cítìní není toti¾ výrazem svìtáckosti, nýbr¾ projevem nedostateèného sebevìdomí. Èlovìk je to, co se narodí a co s tím darem dìlá. Na hinduistickou teorii pøevtìlování nevìøím, vím ale, ¾e v ka¾dém jedinci je ulo¾eno genetické dìdictví jeho pøedkù. Kladné i záporné vlastnosti se ukládají do DNA a pøedávají se dalším generacím. I v tomto genetickém dìdictví lze hledat vlast a je nemo¾né se ho zbavit, tak proè se mu odøíkat?


Vìøím, ¾e ka¾dý èlovìk se narodí s nìjakým mimoøádným darem, který musí èi mù¾e pìstit a rozvíjet. Kupøíkladu Johan Sebastian Bach patøil do velké rodiny hudebnì nadaných jedincù. Zdìdìný byl i mimoøádný talent Mozartùv, výsostného postavení v hudebních dìjinách by nedosáhl bez pilné práce a vhodných podmínek. Známe své rodièe, pøípadnì i prarodièe, jejich ¾ivot je ulo¾en i v nás. Naše osobní vlastnosti nejvíc ovlivnily generace pomìrnì nedávné, nejen biologicky, ale i kulturnì. Je jen na nás, jaké zdìdìné hodnoty si zvolíme k následování.


Jedním z nejvìtších èeských pøínosù do svìtových kulturních dìjin byla hudba. Ji¾ v 18. století byly Èechy svìtovou velmocí. Anglický hudební historik Charles Burney nazval zemì Koruny èeské konservatoøí Evropy, a zcela právem. Bedøich Smetana prohlásil „V hudbì ¾ivot Èechù.“ V australském rozhlase ABC mìl jsem mo¾nost propagovat skladby starých èeských Mistrù a jejich hudba setkávala se s pøíznivým ohlasem. Jak by ne? Z hudby Bendù, Mysliveèka, Stamice a mnoha jiných èeských skladatelù rostla nová hudební éra klasicismu a díla Haydnova, Mozartova i jiných velikánù. Šíøit dobrou èeskou hudbu ve svìtì nebyla moje zásluha, byla to vlastenecká povinnost. Se smutkem sleduji, jak dnes v mé rodné zemi je toto mimoøádné dìdictví našich pøedkù promaròováno. Èeské prostøedí je ohlušováno rockovou pahudbou, která nerozvíjí, nýbr¾ ubíjí hudební cítìní. Rozhlasové stanice pøehrávají pøevá¾nì tento nelibý dovoz. S výjimkou stanice Vltava i Èeský rozhlas nabízí takové to hulákání v angliètinì. Hudební redaktoøi zøejmì postrádají vlastenecké cítìní, které by mìlo udr¾ovat a rozvíjet národní kulturu. Mo¾ná si myslí, ¾e tím nehodnotným importem dokazují, jak jsou svìtoví. Pravdou však je, ¾e pouze prokazují svoji neúctu k tradièním národním hodnotám a vlastnì odhalují, ¾e postrádají dobrý vkus a kulturní vychování. Za komunistického re¾imu byly nám stranickými pohlaváry vnucovány všelijaké ty ruské èastušky. Dnes, v zemi údajnì svobodné, si stádo Filištínù dobrovolnì volí zvukový paskvil jen proto, ¾e pochází ze západu.


Vlastenectví tedy zaèíná úctou sama k sobì a ke všemu, co spoluvytváøelo naši osobnost. Takto pojaté vlastenectví vzbuzuje vdìènost ke všemu kladnému, co nám bylo dáno do vínku, a zároveò nás zavazuje i k zodpovìdnosti za svoji vlast, a» u¾ ji chápeme jako zemi, národ èi kulturu. Vlastenectví bych automaticky oèekával od lidí, kteøí jdou do politiky. Své poslání by mìli chápat jako slu¾bu nejen volièùm, ale i národu a celé zemi. Vlastenectví není v souladu s korupcí. Zneu¾ívat politického vlivu jen k obohacování sebe mù¾e toliko cynický sobec, a tací lidé skuteèného uspokojení dosáhnout nikdy nemohou, bez ohledu na to, kolik penìz èi moci mají. Jak mù¾eme pozorovat v ¾ivotì, hami¾ník je nenasytný, nikdy nemá dost. Zbohatlíci se èasto ze svého úspìchu zblázní, sám jsem nìkolik takových poznal. Vùdce Hitler skonèil sebevra¾dou, mocný diktátor Stalin zešílel. Takovýmto lidem schází pocit sounále¾itosti a solidarity s lidmi svého prostøedí. Chápat vlastenectví jako mravní hodnotu je k u¾itku ka¾dému z nás, stejnì tak i k prospìchu všemu, co pova¾ujeme za svoji vlast. Svoji vlast si nosí ka¾dý v sobì, lhostejno je-li na ni hrdý èi ne. Filosof Seneca øekl: „Nikdo nemiluje vlast proto, ¾e je velká, ale proto, ¾e je jeho.“

 

Laurieton, kvìten 2013

***

Kolá¾e pro SeniorTip © Marie Zieglerová


Èlánek byl napsán pro èasopis Polygon a je otištìn s laskavým svolením autora pana Jaroslava Kovaøíèka, kterému touto cestou dìkujeme. 



Komentáøe
Poslední komentáø: 12.06.2013  09:59
 Datum
Jméno
Téma
 12.06.  09:59 Ivan
 12.06.  09:13 jisuch53
 12.06.  00:06 Ludìk «opka
 11.06.  12:31 Láïa K.
 11.06.  06:08 Bobo :-)))
 10.06.  12:39 Václav ®idek
 10.06.  11:08 ferbl
 10.06.  08:10 Ivan