Krokodýlí proměna

(Z postrachu lidí, jejich oblíbencem.)

Včera jsem v metru zahlédl jednomu pánovi přes rameno titulek článku: První jateční porážka krokodýla v Česku. Zájem o maso je ohromný. Zákazníci stojí ve frontě.

Možná, že někteří dříve narození, tedy dnešní alespoň osmdesátníci, si vzpomenou na padesátá léta minulého věku, kdy tehdejší trh právě neoplýval dostatečným sortimentem. Kdy páni vedoucí prodejen monopolní Masny bohatli z podpultového prodeje roštěnek, svíčkové, jater, ledvinek a ti, kdo neměli známého řezníka, utřeli, jak se říká, hubu.

A jak už jsme v ironii a výsměchu mistry, ujal se mezi lidmi vzápětí popěvek:

Včera v Masně nával byl,
prodával se krokodýl,
půl kila za kačku,
šlo to hrozně na dračku!

Tehdy to byl vtip, reakce na situaci na masném trhu a ochotu spotřebitele sníst z nouze i tak odporného plaza. A sotvakdo tušil, že o necelých šedesát let později bude jeho maso ne náhražkou, ale vyhledávanou a drahou lahůdkou. Málokdo z nás ale také ví, že tento obávaný predátor se po druhé světové válce ocitl v Austrálii na pokraji vyhubení, jak byl pro svou kůži bezohledně loven. A že byl v této zemi založen jeho chov, jenž byl tak úspěšný, že za pár let úbytek v tamních vodách nejen plně nahradil, ale produkoval víc, než bylo třeba. A tak nakonec došlo k povolení chovu k jatečním účelům a Australané dnes opět konzumují krokodýlí maso kdysi jejich předkové.*)

*) O krokodýlích farmách napsal Z. Reich v roce 2012 dva články v Czech Folks Plus a připomněl v nich i týž posměšný veršík.

Protože kvalita potravin v našich obchodech se v poslední době stala vděčným tématem pro všechna media, nemohu se tomu vyhnout ani já a tak si dovoluji alespoň pár slov o lidské, no jak to nazvat, rozežranosti. 

Je zajímavé, jaká aféra se nedávno zrodila z příměsi koňského masa do produktů z jiných masných druhů. Pamatuji si v předválečné Praze na řadu koňských řeznictví, z nichž nejznámější byl závod pana Viktora Karabce, o jehož popularitě svědčí i tento kreslený vtip z roku 1937 o filiálce firmy ve Francově Španělsku.

A žádný z oněch prodejců červeného masa neměl o zákazníky nouzi, ba naopak, pro mnohé lidi byla teplá koňská sekaná, nebo vuřty, náramnou lahůdkou. A pro ty, kdož měli do kapes hlouběji, byla konina jediným masem, jež si mohli dovolit k nedělnímu obědu. Potud tedy o mase z tohoto ušlechtilého pomocníka člověka, který mu posloužil nejen tvrdou prací, ale nakonec i po své smrti.

Jenže lidstvo na tomto kulatém světě pojídá, ba lépe řečeno, požírá, tvory a věci zcela se vymykající našim představám o jejich poživatelnosti. Mám na mysli různé druhy hmyzu, od mravenců přes cvrčky a šváby až ke štírům a jiné živočichy, od plžů přes „mořské okurky“, krysy a hady až po vařené ovčí oči. A všichni, kdo je běžně jedí tvrdí, jak dobrá, chutná a výživná je to krmě.

Ano, nedivím se, že právě krysy a švábi poskytli spojeneckým zajatcům v japonských lágrech potřebné proteiny, jež mnoha z nich umožnily přežít, jak to líčí James Clavell ve své knize „Král Krysa“. Chápu, že v nouzi je člověk ochoten pro přežití sníst syrovou piraňu, vysát z plodu arunquy jeho páchnoucí a výživných červíků plný obsah, či sežvýkat hrst divokých včel aby získal pár gramů sacharózy.

Jen jedno mi není jasné – proč je někdo ochoten chroupat upražené kobylky jen proto, že je to dnes v módě. Možná, jak prorokují vědci, budou tito a podobní živočichové potravou lidstva až se rozroste na deset miliard a víc. Možná, že nechudší z chudých se jimi živí i dnes, ale rozežranost těch, kdož to zdaleka nemají zapotřebí, je nebetyčná. Takže nešťastní krokodýli jen rozmnoží řadu neobvyklých, leč přece jen přijatelných specií, tedy teplokrevných pštrosů, klokanů a nutrií, a studených žab, krabů, humrů, ústřic a šneků.

Nu, proti gustu žádný dišputát, přeložili si naši předkové z italštiny a jakkoli to respektuji, přesto si myslím, že by bylo spíše potřebnější, aby se na pultech našich řezníků objevilo místo různých exotů kvalitní a poctivé zboží, vyrobené skutečně z masa a ne plné náhražek, chemie a vody.

Luděk Ťopka