Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Svatoslav,
zítra Barbora.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!

Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.

Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.


Do jedné vzpomínky - velikonoèní - se teï s námi pøeneste...


Vzpomínka na Velikonoce


Staèilo jedno sobotní odpoledne, pohled do dob dávno minulých v podobì starého èeského filmu, by» s úplnì jinou tematikou (Plavecký mariáš) a vzpomínky se zaèaly hrnout jako velká jarní voda. 


Velikonoce jsou nesmazatelnì vryty do mé pamìti. Ji¾ od kvìtné nedìle byl náš dùm vyzdoben kytièkami koèièek a zaèalo se uklízet. Proto¾e ¾ijeme v bezprostøední blízkosti katolického kostela, v¾dy nás ráno budily zvony a všude vládla sváteèní atmosféra. Nikomu nevadilo zvonìní zvonù, ani odbíjení vì¾ních hodin.

Na Zelený ètvrtek jsme obyèejnì mívali špenát a vajíèka. Aèkoliv jsme do kostela nechodili kvùli tatínkovu zamìstnání, moji rodièe dodr¾ovali zvyky a národní tradice.


Na Velký pátek jsme nejedli maso, a co moje pamì» sahá, ani na ¾ádný jiný pátek v roce. A¾ smrtí mých rodièù jsme od rùzných zvykù upustili.


Na Bílou sobotu maminka pekla mazance, velikonoèní dort a drobné cukroví pro koledníky. Já jsem s kamarádkou barvila vajíèka v cibulových slupkách, nìkdy jsme na nì dávaly obtisky a mazaly jsme je kù¾ièkou ze špeku.


Na Pondìlí velikonoèní jsme s maminkou chytly první „šmigrus“ ještì v posteli - od tatínka. Ten v¾dycky odnìkud vylovil tatar a s básnièkou:“Kázal Kadlec i Kadlièka, abys dala dvì vajíèka, jedno bílé, dvì èervené, šak slepièka snese jiné, za kamny v koutku, na zeleném proutku,“ koledoval o první vajíèka. S maminkou jsme v¾dy náramnì vejskaly, ale tatínek øíkal, ¾e je nutné jedenkrát za rok vyhnat blechy s ko¾ucha. Bìhem dopoledne k nám chodili spolu¾áci a po sváteèním obìdì jsme chodili do pøírody.

V nedìli, na Hod bo¾í k nám chodila na návštìvu maminèina sestra s man¾elem a ta dostala našupáno pøedem, aby snad o nìco nepøišla. Její man¾el pro to nemìl smysl. Pozdìji, kdy¾ ovdovìla, byl mùj tatínek jediný chlap v rodinì a tak øíkala, ¾e holt ty tradice musí být, ¾e by rozhodnì nechtìla uschnout. Bylo mnì to v¾dy náramnì k smíchu. Tatínek chodil se svým omašlièkovaným tatarem ještì vyšlehat jednu z našich sousedek, kvùli udr¾ení pøátelských sousedských vztahù. Sousedka si v¾dy pochvalovala, ¾e není brutální a jako jediný z koledníkù všech vìkových kategorií, kteøí k nim chodili, umí v¾dy nìjaké nové øíkání. Ke sváteènímu obìdu neodmyslitelnì patøilo sma¾ené kùzle s bramborovou kaší a velká mísa hlávkového salátu doma vypìstovaného.


Kdy¾ jsem se provdala do Jeseníkù, do malé dìdinky pod Rejvízem, první Velikonoce mne doslova šokovaly. Byla jsem pouèena, ¾e èást mu¾ské populace pou¾ívá tatar (pomlázku), druzí polévají voòavkou, nìkteøí há¾ou dìvuchy do vody, je-li ovšem nìjaká po ruce. Zále¾elo v¾dy na míøe spoleèenské únavy. V té oblasti se hodnì pilo, nebo» práce na poli i v lese byla tì¾ká a úmorná a chodit nìkam za zábavou bylo jednak daleko. Také nikdo nemìl moc penìz, ani èas.


Barvila jsem tenkrát asi sto vajec, musela jsem mít hodnì koøalky, a jídla a èekala na chlapy z celé dìdiny. Ve sváteèní den bylo vše nachystáno jak se patøí, napeèené mazance i drobné cukroví, upeèené maso, kdyby si chtìl nìkdo zakousnout, pytlík s drobnými penìzi pro mláde¾, a koøalka pro chlapy.


Tenkrát tam u nás ¾ila spousta národnostních menšin a ka¾dý byl zvyklý na nìco jiného. (Èeši, Slováci, Øeci, Nìmci, Volynští Èeši, Rumuni, Cikáni atd.) Pøišlo jich tenkrát hodnì (1968), opravdu celá dìdina, jednak okouknout tu novou, jednak pro zmiòovanou ji¾ výslu¾ku. Veèer jsem byla celá otluèená a smradlavá od voòavek jako „stará prostitutka“. Nutno ovšem podotknout, ¾e jsem snad nikdy nevidìla ¾ádnou prostitutku, ani starou, ani mladou, tak ani nevím, jsou-li voòavé, nebo smradlavé. Ka¾dá voòavka byla jiná, poøízená co nejlacinìji (Šeøík, Šípr, Konvalinky, Sovìtskoje duchy). A tak po nìkolik dní bylo dojení našich dvou koz zále¾itostí hospodáøe a jeho matky. Jak jsem vlezla do chlíva, všechno se plašilo a utíkalo ode mne pryè.


Pozdìji, kdy¾ byly synovi asi dva roky, v¾dy, kdy¾ mne chtìl nìkdo vyšlehat, chytl se mì za kolena, hroznì breèel a øíkal:“Nebijte moji maminku, ona nám tak dobøe vaøí a já ji mám moc rád!“ A¾ mnohem pozdìji pochopil, ¾e šmigrus se nekoná za úèelem ublí¾it (i kdy¾ byli i tací, kteøí si alespoò jedenkrát za rok potøebovali dokázat, jací ¾e jsou chlapi), ale jako tradice, které je nutno ctít a dodr¾ovat. Teï u¾ samozøejmì nic takového neøíká a vidím ho jen obèas, i kdy¾ bydlíme ve stejném mìstì.


Asi po šesti letech jsme se vrátili všichni zpìt do Brna, a pár let jsme bydleli u mých rodièù. V té dobì zaèala má tehdy asi osmiletá dcera tancovat v hanáckém souboru „Hanáèek“ a svátky dostaly rázem ty správné grády. Opìt se barvila spousta vajec a na Velikonoèní pondìlí bývala má dcera celý den ustrojená v kouzelném hanáckém kroji, který moje maminka v¾dy s úzkostlivou peèlivostí ¾ehlila do mnoha sámkù, hlavnì na rukávcích. Na svou vnuèku byla v¾dy nále¾itì pyšná. a kdy¾ se z opentleného mikrobusu vyrojili všichni taneèníci souboru s dvoumetrovým tatarem opentleným mnoha pestrobarevnými pentlièkami, náš dùm hned o¾il halasem rozjaøených dìtských hlasù. Ka¾dá dívèica musela na tatar navázat další pentlièku a všechny pamlsky mizely jako mávnutím kouzelného proutku v chlapeckých útrobách. Všude se ozýval bujarý smích a bezuzdné veselí. Po hodinì hoši nasedli do mikrobusu a pokraèovali za další dívèicou. V té dobì mùj mladší syn chodil u¾ se svými kamarády po svých spolu¾aèkách a pak jsme v¾dy, po mnoho dní zpracovávali vymrskaná vejce. V roce 1982 jsem odešla od rodièù, u¾ jako rozvedená a své zvyky jsem si vzala s sebou.

Asi rok jsem u¾ chodila do práce. Na jedny narozeniny jsem dostala od kamarádky kameninovou formu na beránka a od té doby jsem pak pekla v¾dy v pøedstihu osm a¾ deset beránkù - jako dárek pro rodinu, pøátele a sousedy. Dobré vztahy pøedevším! Zase se peklo cukroví, štrúdl, mazance a hanácké koláèe. Vaøilo se postní jídlo, na které jsem dostala recept od kamarádky, která mnì koupila toho beránka. Marie pocházela z Ji¾ních Èech a u nich se vaøila ztracená vejce ve sladkokyselé smetanové omáèce a k tomu se pøikusovaly Jidáše. Moc nám to všem chutnalo. Sma¾ená kùzlata z našeho jídelníèku vymizela.
V té dobì jsem pekla i pro rodièe a zvláš» s láskou tatínkovi, který v¾dy nále¾itì dokázal ocenit mé kulináøské výtvory. Proto jsem pro nìj neustále hledala nové, typické velikonoèní dobroty. Oba jsme v¾dy mìli nemalou radost, kdy¾ se vše nále¾itì povedlo.


V roce 1993 jsem se opìt vrátila k rodièùm. Za jejich ¾ivota vše probíhalo ve starém, zabìhnutém øádu. V roce 1998 tatínek náhle zemøel a maminka byla vá¾nì nemocná. Pár let šel náš ¾ivot ještì v zabìhnutých kolejích, ale pak se vše nìjak zvrtlo. Dìti u¾ s námi dávno nebydlely a o všechno ztratily zájem. V¾dy argumentovaly tím, ¾e si všeho v mládí u¾ily do sytosti a ¾e není tøeba v tom pokraèovat. Po nìkolika letech se k nám opìt pøistìhoval mùj bývalý man¾el a ani on není Velikonoèním tradicím nijak zvláš» naklonìn. Dala bych nevím co za to, kdybych se mohla vrátit zpátky - do rodného hnízda a znovu pro¾ívat ty staré dobré Velikonoce…


Irena Atzlerová

* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky
 

 



Komentáøe
Poslední komentáø: 01.04.2024  06:49
 Datum
Jméno
Téma
 01.04.  06:49 Pemek
 31.03.  20:49 Jaroslava
 31.03.  11:12 olga janíèková