Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Albert,
zítra Cecílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.

Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Hudba a tanec


Podzim je dobrou, kdy se opìt rozezní koncertní sály krásnou hudbou. Také zaèínají pro mladé okam¾iky seznámení se taneèním parketem i èas pro vzpomínky, které jsou stále ¾ivé – o hudbì a tanci v mém ¾ivotì.


Naši rodièe mìli hudbu zakódovanou v genech, tak¾e nebylo nic zvláštního, ¾e nás to silnì ovlivòovalo. Tatínek miloval housle a bratr se nì uèil hrát. Navštìvovala jsem Hudební školu a asi tøi roky jsem se uèila se hrát na klavír. Také jsem do té¾e školy chodila na rytmiku u paní Hilebrantové. Moje docházení do Hudební školy ale bohu¾el skonèilo úrazem.

Bydleli jsme v Karlových Varech, v Janáèkovì ulici, odkud jsem chodila po dlouhatánských schodech do ulice Sadové. Schodištì bylo obklopeno domy, kterým skonèila jejich lázeòská sláva v roce 1938 a následnì v dubnu 1945, kdy bylo mìsto hodnì bombardováno Amerièany.


Po sestupu ze schodù bylo hned pøes ulici námìstíèko, kde stála vila s tehdejší Hudební školou. Její majitelé se hodnì støídali a vìtšina karlovarákù ji znala mimo jiné i jako Štrougalovku. Kdy¾ jsem tam chodila a hudebnì se vzdìlávala, byla celá Sadová ulice hodnì poškozena. My dìti jsme v dobì pøestávek ty domy prozkoumávaly a to se mi stalo osudným. Jednou se na mne zøítila nìjaká zeï, vím jen, ¾e jsem s maminkou skonèila v nemocnici, kde mi dávali ruku do sádry a sešili tr¾nou ránu na bradì. Dodnes mi jizva tuto událost pøipomíná.


Vzhledem ke zranìní ruky jsem nemohla nìjaký èas hrát na klavír. Po uzdravení by mne museli rodièe vyprovázet, to ale nebylo v jejich silách, tak mé uèení pokraèovalo pouze doma. Chtìla jsem pozdìji zkusit i housle, kdy¾ jsem byla jeden rok u babièky, ale byly s tím nìjaké slo¾itosti. Pøesto klavír a housle mám hluboko zasazené do srdce. Samozøejmì, ¾e k tomu patøil zpìv – maminka zpívala krásné písnièky a uèila nás je.


Piano jsme mìli hodnì dlouho, hrávala jsem si vše, co jsem znala i z notových zápisù. Nejvíce mne lákaly skladby s textem. Èasto jsem si hrála árie z opery V. Blodka, které mi dovolovaly poznávat nì¾nou a vytrvalou lásku (V studni – nejsem si jista, jestli se to tak jmenovalo, ale vím, ¾e tam studna hraje velkou a rozhodují roli). Bylo hodnì skladeb, které jsem dokázala zahrát, obèas jsem zašla k Vlastì Èuøíkové, která byla mou starší kamarádkou.


V té dobì se naše ulièní parta vrhla do budování jevištì - s touhou hrát divadlo pro další dìti. Vybrali jsme si klubovnu na høišti pod lesem. V prázdné klubovnì jsme pou¾ili staré stoly na podium. Tenkrát tam jeden kamarád utrpìl úraz, kdy¾ mu spadlo kladívko na hlavu… To byl konec našeho snu – dìtského a pubertálního. Setkávali jsme se ale dál. My holky z ulice a kluci jsme se ale setkávali dál. Obèas v bøízkách na kraji lesa, èi v urputném boji Gorákù s Poštáky anebo u táboráèku, kde znìla kytara a zpìv.


Kdy¾ jsme povyrostla, stále jsem poskakovala nìkde, kde hrála hudba. V té dobì jsem také znovu chodila na kurzy k paní Hilebrantové - tentokrát na pohybovou výchovu a step. Zejména step jsem milovala a nevím proè jsem tam pøestala chodit. Mo¾ná proto, ¾e mi rodièe sjednali taneèní hodiny u man¾elù Horákových. Chodila jsem tam s nadšením pár let. Byla tam bájeèná parta. Pan Horák byl z nás nìkdy neš»astný, proto¾e jsme mu obèas pøipravili krušné chvilky. Paní Horáková na nás dohlí¾ela okem mateøským, Artur Štefl dohlí¾el na naše pokroky a pøedvádìl s partnerkou dr¾ení tìla a jednotlivé pohyby tak, aby náš spoleèenský tanec byl potìšením jak pro nás tak i pro pøihlí¾ející. Po èase jsem dostala nabídku pøipojit se k zaèínajícímu klubu spoleèenského tance od Roberta Lercheho a jeho man¾elky. Trénovali jsme v tehdejším Pionýrském domì, mùj taneèní partner byl Bohdan Rychtaøík a tanèili jsme ji¾ na vyšší úrovni. Postupnì jsme se rozrùstali a bylo nás ji¾ nìkolik párù. Absolvovali jsme hodnì plesù (v GH Moskva (Pupp), v Lázních I., v Národním domì, v Lidovém domì ve Staré Roli, ale také v Mariánských Lázních, v Teplé apod.), kde jsme pøedtanèovali jako skupina i jako sóloví taneèníci. V té dobì také jsme zaèali navštìvovat taneèní akademii, poøádanou v Chebu tamním Kulturním støediskem. Absolvovala jsem asi 2 roèníky, ale vytrval Standa Zika, pozdìji – snad ještì i dnes, taneèní mistr. Tenkrát jsme spolu obèas i tanèili sólovì, napø. v Teplé, v restauraci u nádra¾í s hezkým sálem. Sálu kralovala obrovská kamna, v chladných dnech doslova rozpálená, na co¾ doplatily moje naèechrané jemné suknì – tenkrát samozøejmì silonové - èást, která se pøi tanci dotkla kamen jen zasyèela a smrskla se ve škvarek dosti páchnoucí. Standu jsem pozdìji velice èasto potkávala a mìli jsme si v¾dy co øíci.


Pozdìji jsme mìli klubovnu vedle Lázeòského domu Kriváò, kde jsme si upravili salonek – no asi to bylo skladištì, ale byly tam parkety. Nadøeli jsme se tam opravdu hodnì a mìli jsme bájeènou partu. Myslím, ¾e to bylo nejlepší období našeho taneèního klubu.


Kulturní støedisko mìsta Karlovy Vary nás vyzvalo, abychom se zapojili k pomoci zemìdìlství – kulturním programem. Dali jsme hlavy dohromady, zjistili, co kdo z nás umí, mimo tancování a zpracovali kulturní pásmo. Byla dána dohromady kapela (kytara, trubka, atd.), recitaèní pásmo, pásmo vtipù a samozøejmì i tanec. Jezdili jsme po okrese do jednotlivých míst a za¾ili hodnì legrace a nìkdy i trapasù. Jednou jsme jeli do obci Moèidlec (u Otroèína). V sále místní hospody byly lavice kolem zdí plnì obsazené. Kluci hráli, zpívali jsme a s námi všichni pøítomní. V rohu sedìl jeden typický vrásèitý vesnický dìda s krásnou, doslova Ladovskou fajfkou. Ten nám úplnì naše pásmo rozhodil. Pøednášela jsem verše od Kainara - Cvrèek. V jedné pasá¾i kde se pøipomíná Jankovi, ¾e se mìl mít k èinu – a¾ Ti budou vnuci na kolenou sedìt, tak ty o tom, Janku, nebudeš nic vìdìt… To dìda vytáhl svou pøepychovou fajfku a prohlásil – „to byl ale blbec..“ Smáli se všichni a nastala dlouhá pauza, proto¾e kluci v záchvatu smíchu hrát nemohli, my dìvèata jsme se svíjela vedle nich a vùbec - celý sál se chvìl smíchem. Tato situace je prostì nezapomenutelná. Jednou jsme mìli jet na do¾ínky do Dobré vody. Øidiè váhal, ale pak nás dovezl do Staré vody u Mariánských Lázní, kde na nás neèekali a nechtìli se k nám mít. Pøesto jsme tam nìco zahráli, nìco zatanèili a pokraèovali do Dobré Vody na Tou¾imsku. Tam na nás ji¾ neèekali a pozvali si nìjaké vojáky. Ale i tam jsme nakonec náš program uplatnili a odjeli velice spokojení - no, skoro u¾ svítalo.


V té dobì k nám chodili i neèlenové Klubu, jako napøíklad Jarda – kterému jsme øíkali Èochtan, ten z nich byl nejvýraznìjší a všude nás provázel. Bájeèný a veselý byl i další Jarda, který ovšem potom zmizel do Vídeòské lední revue. Spolu s ním k nám chodila i jeho sestra. S tímto Jardou jsem se mnohem pozdìji setkávala, jednou dokonce pøi èekání na Èínskou delegaci, kdy¾ jsem šla do Elefantu se svým krajským nadøízeným. V plnì obsazené kavárnì nám rychle našel bájeèná místa a diško ráznì odmítl - prostì kamarád. Marnì pátrám po mém nejlepším taneèním partnerovi Jirkovi – prostì jsme se navzájem všichni poztráceli v cestì za jinými povinnostmi.


Nejdøíve jsem mìla zájem tanèit a zpívat ve souboru èistì folklorním. Jen¾e jsem se do nìho doslova neprotlaèila, tenkrát (vlastnì to byl základ dnešního souboru Dyleñ), jsem sice chodila na celou øadu zkoušek, ale mìla jsem jednu vadu – nevyhovující výšku a hlavnì jsem nemìla partnera. Zkoušky bývaly v budovì Pohranièní strá¾e na kraji Staré Role. Chodili tam i vojáci, na jednoho si pamatuji – sice bych ho nikdy blí¾e nepoznala, ale hrál krásnì na housle a jeho Montiho èardáš mi dodnes zní… U prvních zaèátkù folklorního souboru stála paní Balounová a dlouhá léta jej vedla. Ka¾dé záøí v roce se konají v našem mìstì Folklorní slavnosti, øadu let ji¾ mezinárodní. V té dobì ve mìstì také hrála tenkrát slavná cikánská cimbálová kapela. Vìtšinou v Národním domì, ale i v Puppu i jinde, èasto je bylo vidìt i na jiných místech a urèitì se v¾dy objevili v prùvodu na 1. máje.

 

  

Èást našeho taneèního klubu


Hudba mne provázela i na èetných koncertech Karlovarského i Mariánsko lázeòského orchestru. V Lázních III. jsem byla pokud mo¾no ka¾dý pátek. A v GH Moskva (Pupp) urèitì na všech vánoèních koncertech, zvláš», kdy¾ se ji¾ mohla dávat Rybova Vánoèní mše. Ta pro mne øadu let znamenala zaèátek vánoc. Poté, co jsem po tì¾kém onemocnìní ztratila sluch i obtí¾nì se pohybuji jsem ještì jednou s bratrem absolvovala Pøedvánoèní benefièní koncert v Richmondu. Poøadatelem bylo Centrum pro zdravotnì posti¾ené obèany Karlových Varù a úèinkující byli absolventi Pra¾ské konzervatoøe po zrakovì posti¾ené. Mìla jsem z toho velké obavy ale i krásný zá¾itek. V ruce program se skladbami které jsem znala, s vibracemi zvuku, a mezi lidmi… Vibrace zvukù do dnešního dne stále vnímám. Nìkdy si zvuk pustím i v ÈT, kdy¾ je na programu záznam z nìjaké opery, operety nebo koncertu. Bratr øadu let v Karlovarském pìveckém sboru zpíval, dodnes tam úèinkuje švagrová Zita. Závidím jim, chtìla bych tam být také. V¾dy mnì musí vyprávìt jaké kvality bylo vystoupení a jací byli diváci.


Velkým zá¾itkem pro mne byly návštìvy u mé sestry Jany, provdané na Slovensko. Švagr byl hodnì let umìlecký vedoucí národopisného souboru Kopanièár. U¾ název souboru napovídá, ¾e jde o místo le¾ící na hranici s Moravou - Myjavu. Celá oblast Kopanic je stále nádherná stejnì jako kroj a hlavnì písnièky. Mìla jsme mo¾nost zatanèit si èardáš a další tance na folklorních slavnostech v Trnovcích. Slyšet nejen písnì a tance, ale i vyprávìní o tamním ¾ivotì. Urèitì se k nim také jednou vrátím. I k dalším zá¾itkùm, na které pamatuji.


Hudba je pro mne stále ¾ivá, miluji naše národní písnièky, hlavnì s cimbálem, slovenské – ty stále pova¾uji za naše. Mám ráda všechny naše kroje. Vidím všechno co se v nich zobrazuje – chudoba, bohatství i láska k naší zemi. V Martinì jsem navštívila muzeum krojù rùzných oblastí. Muzeum je to nádherné, vytváøí i pohled na skuteènost jak se v urèitých oblastech ¾ilo. Samozøejmì dnes nevím, jestli se i tam vše nezmìnilo. Ale láska vùbec – ta je znát ve všech tancích, i smutek, radost, louèení, zklamání…

Kdy¾ jsem sama, tak si i dnes potichu nìkterou hezkou písnièku zazpívám. Prostì i nyní mne hudba, i kdy¾ v jiném rytmu, provází….


Jarmila Vojtìchová, Karlovy Vary

Další èlánky autorky:

Karlovarské lesy a okolí



Komentáøe
Poslední komentáø: 02.08.2020  14:14
 Datum
Jméno
Téma
 02.08.  14:14 Luká¹ Málek
 05.10.  05:59 Bobo :-)))
 04.10.  16:54 ferbl
 04.10.  11:08 Vesuvanka díky
 04.10.  11:07 KarlaA
 04.10.  06:53 Karel