Máte doma malé chlupaté?

Všem, kdo kdy žili nebo žijí s jakýmkoliv chlupatým zvířátkem budou mé řádky určitě velmi blízké! Chtěla bych se s vámi podělit o zážitky, které človíčci, nemající vztah ke zvířátkům neocení, ale ta druhá skupina se bude usmívat a říkat si: Jo, ano, přesně - ještě že v tom nejsem sám!
Kdysi mne vlastnil pejsek. Žila jsem s ním čtyři roky a myslela si, že bez psa už nikdy nebudu moct žít dál. Život ale chtěl jinak, pejska jsem musela svěřit svým známým a po pěti letech života bez oddané duše byla má domácnost obohacena o dalšího tvorečka. Jakého? To se za okamžik dozvíte…

Mám syna, který přes svůj věk nějak ne a ne zakotvit v partnerském vztahu, byť bych byla tchyně, jak víno! To si tedy hrdě myslím. Syn nemá žádnou viditelnou vadu, není hrbatý, šišlavý, ani úplně blbý. Holku však nemá, a podle vývoje a mého tichého pozorování hned tak mít nebude.

Jelikož kromě syna vlastním ještě nemoc, která vyžaduje občasné koupele v dubové kůře, další tok událostí je pochopitelný - pro mne. Jako vždy, když se cokoliv stane, nemá to hladký průběh, nýbrž následují události katastrofické, nepravděpodobné a nevysvětlitelné.

Seděla jsem si takhle jednou v lavórku, koukala na telku a tu moje uši zaregistrovaly zvuky. Můj syn se vracel z nutných pochůzek (ví bůh, jakých.). Slyšela jsem, jak otevírá dveře a šeptá: "Tak pojď, no pojď, maminka asi bude doma, neboj se, broučku malý, nebuď tak vystrašená!" Nastražila jsem uši - tak to tu ještě nebylo! Koho si to proboha vede domů?
Uvědomila jsem si situaci. V předsíni syn s potencionální nevěstou, já, nepříliš vábně přioděna sedíc v lavoru - docela neestetický a dost degradující pohled!
Když už se oba blížili ke dveřím obýváku, vyděšeně jsem chtěla vstát a aspoň trošku zestetizovat svůj zevnějšek. Aspoň aby mne nezastihli v té potupné lázni! Nějak jsem pozapomněla, že mé pozadí je v oné nádobě sice pohodlně, nicméně napevno vsazeno. Rychlým pohybem vzhůru šla nahoru nejen má prdélka, ale také lavor s dubovou kůrou. Prostě - přilepilo se to na mne a odlepilo až v momentě, kdy jsem stála. S obrovským rámusem upadlo umyvadlo od mého zadečku na zem, hnědá tekutina se rozšplíchla dokola. Já stála jako tele s vyhrnutou košilkou, od pasu nahá, s vytřeštěnýma očima, neschopna slova.

Dveře se pootevřely a můj milovaný syn pravil:
"Maminko, přivedl jsem si domů kočku.!"
Veškeré vnitřnosti se mi stáhly do malého čtverečku. Pan doktor by měl radost. Nebyla to ale dubová kůra, která způsobila smrsknutí všech vnitřností na minimum, byl to děs a hrůza z nastávajícího okamžiku seznámení. Ve zcela nepřijatelné pozici jsem čelila prvnímu setkání s potencionální snachou a bylo mi do breku!
Pohled jsem odevzdaně upřela do výše synových ramen, očekávaje krásnou blondýnečku, která mne na stará kolena bude opečovávat a vozit na vozíčku.
Nějak se mě asi bála, chuděra, zůstala v pozadí a přede mnou se objevil jen rozesmátý a šťastný obličej mého syna. Tak se tváří pouze muž-samec, který ulovil svou oběť!
Oblévala mne hrůza a pot! Tak a kvůli mně se synek ani neožení! Když uvidí svou nastávající tchyni TAKHLE, musí nutně prchat pryč v domnění, že tato rodina nebude zcela normální!
Potomek, už trénován mými léčebnými večerními kůrami se nepozastavil nad mou ponižující situací, vesele vkročil dovnitř a za ním se vplížila kočička. Čtyřnohá! Nebohá, hladová, vystrašená. Okamžitě jsem zakřičela:
"To zvíře musí z domu!"
Odjakživa jsem ke kočkám nějak netíhla, snad díky mému dětství, kdy kočky byly něco méněcenného, toulajícího se a neustále se rozmnožujícího. Prý falešný, nevděčný tvor.

Kočička na mě vykulila dvě zoufalá očička - ale já jsem tvrdě stála na svém! Představa, že mi skáče kočičí příslušník po záclonách, zasmradává byt, vyžaduje péči a ty výdaje!
NIKDY, prohlásila jsem rezolutně. Očima kotěte a očima syna jsem však byla přemluvena, že dostane alespoň něco k snědku než ji opětovně vrátíme ulici. Dostala misku mléka. Její nesmírně vděčný pohled vidím dodnes. Vědoma si toho, že čím déle bude v bytě, tím těžší bude se jí "zbavit" jsem nařídila synovi, ať ji odnese ven. Okamžitě!
Odnesl - celkem pětkrát! Když po páté se za dveřmi opět ozval nesmělý, zoufalý hlásek kočičky, vzdala jsem to s tím, že ji tedy přes noc necháme u nás a ráno, až půjdu do práce, ji vezmu sebou a nechám venku. Osudové rozhodnutí!

Ráno jsem ji nemohla najít. Tušila co jí chystám za osud a prostě se někam zašila. Zbývalo pět minut do mého nutného odchodu za výdělkem. Zpod křesla vykoukla hlavička, očička, která říkala - prosím nech si mne, já budu hodná. A já, povaha slabá, jsem odešla do práce a kotě nechala doma. Hodná? Že mi už tenkrát lhala jsem zjistila posléze.

Od té doby začalo soužití mé, mého syna a kočičky v jednom panelákovém bytě.
Nyní už přemýšlím, že musím přepsat cedulku na zvonku. Ne já, ale ONA je majitelkou bytu, která rozhoduje o všem, podle níž se řídí denní i noční režim, přestavuje nábytek, vybírá květiny, likviduje ozdůbky v bytě.
Miláček můj zlatý, chlupaté potěšeníčko! Miluji tu potvoru nevděčnou mnohem víc než kdysi svého psa. Nepochopitelné?

Dagmar Jarošová