Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Klement,
zítra Emílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Další vzpomínání…

 

Kdy¾ se koncem padesátých let zaèala napouštìt Lipenská pøehrada, hned jsme se s man¾elkou rozhodli jet se na to podívat. Chtìli jsme vidìt jak vypadá zatopená krajina, kterou jsme trochu znali z našich toulek s ruksakem a stanem. Ovšem, byli jsme jen tam, kam se smìlo, v¾dy» na druhé stranì jezera u¾ bylo Rakousko. Jako výchozí bod jsme si vybrali Horní Planou. Chtìli jsme toti¾ také poznat místo, kde se narodil milovník šumavské pøírody, známý spisovatel a malíø rakouského biedermeieru Adalbert Stifter, proslulý mimo jiné svojí snahou o dobré vztahy sousedících národù, jeho¾ knihy jsme od dìtství znali a èetli díky rozsáhlým knihovnám našich rodièù. Byli jsme tehdy pøímo ohromeni velkou vodní plochou zèeøenou mohutnými vlnami a pustou, opuštìnou krajinou. Melancholicky pùsobily zelené cesty, mizející ve vlnách. Bylo to podivnì krásné. Mohli jsme také ještì vidìt zbytky kamenných zídek, které tyto cesty po léta lemovaly. Nikde nebylo ani ¾iváèka. Postavili jsme si stan uprostøed krásné zelené louky plné kopretin a vydali se na obhlídku okolí. Poslyšte, teï mne napadá, ¾e si tam tehdy ten náš stan prostì stál, opuštìný, v nìm byly naše vìci, tedy ¾ádné velké cennosti, jen spacáky a matrace, pár trièek a tenisky, ale stejnì. Zkuste to dneska. Hledali jsme tedy v Horní Plané Stifterùv rodný dùm. Z vesnièanù nikdo o nìkom takovém pochopitelnì nikdy neslyšel. Nato¾ o jeho rodném domì. Pøesto tam ten dùm tehdy stál, sice neopravený, ale naštìstí bytelný – v roce 1989 z nìj udìlali krásné museum, díky pomoci rakouské vlády. Vidíte ho na fotografii vpravo, opravený a¾ k lehce pøehnané dokonalosti.

 

Kdo to byl ten Adalbert Stifter?

Narodil se roku 1805 v Horní Plané jako syn tkalce lnìných látek. Jeho ¾ivot nebyl pøíliš š»astný. Otec mu zemøel pøi nehodì, kdy¾ bylo Adalbertovi 12 let, a jeho smrt citlivým chlapcem velmi otøásla. Byl nejstarší z dìtí a mìl ještì øadu sourozencù, po smrti otce krátkou dobu i pøes své mládí pracoval, aby pomohl zlepšit rodinnou finanèní situaci. Tak nevím. Z dnešního hlediska je mo¾no se té¾ podivovat a kroutit hlavou nad tím, jak to bylo mo¾né, ¾e sirotek, syn chudého tkalce mìl pozdìji dokonce mo¾nost studovat na latinském gymnasiu benediktinù v Kremsmünsteru . Poslal ho tam dìdeèek z matèiny strany, který vlastnil malé hospodáøství. A pokraèovat studiem práv a pøírodních vìd na universitì ve Vídni, také studoval malbu. Student byl Stifter velmi dobrý, na universitì si u¾ sám financoval studium jako soukromý uèitel. Byl ale velmi nejistý a melancholický a neustále nìjakými pochybnostmi, jako¾ i neš»astnými láskami zmítaný. V roce 1832 dokonèil studium a o¾enil se s Amálií Monhauptovou z Kyjova na Moravì. ®ivil se vìtšinou jako malíø a spisovatel, ale nejèastìji jako domácí uèitel. Jeho literární èinnost zaèínala mít té¾ úspìch. Psal pøíbìhy, umístìné vìtšinou do milované rodné krajiny, nazývané „zelenou støechou Evropy.“ Také jeho romantické malby se líbily. Dodnes vyzaøují nì¾nou a romantickou atmosféru, tolik oblíbenou v biedermayeru. Krátkou dobu uèil té¾ na Kyn¾vartu syna kní¾ete Metternicha, Richarda. Ano, syna toho Metternicha, co byl velmi intimnì spøátelen s paní knì¾nou Zaháòskou, (von Sagan,) známou z Babièky Bo¾eny Nìmcové. Ke konci ¾ivota se Stifter stal hornorakouským školním inspektorem a c. k. školním radou. Nedaøilo se mu zle, ale byl bohu¾el stále více trudnomyslný. Po pokusu o sebevra¾du v lednu roku 1868 upadl do kómatu a 28. ledna zemøel. V Evropské, zejména rakouské literatuøe je Stifter stále známým pojmem. Èeskému národu je vìnován rozmìrný román Vítek (Witiko) , jeho¾ tøi díly se zabývají bájnou postavou zakladatele rodu Vítkovcù (Ro¾mberkù). Ale my jsme si v¾dycky nejradìji èetli jeho pøíbìhy, ve kterých hrála velkou roli šumavská pøíroda.

 

Zašli jsme tedy také do jediného místního odchodu, potøebovali jsme si koupit nìco k jídlu. To byl v tìch letech velký problém, který jsme ovšem èekali a byli na nìj pøipraveni. Mìli jsme sebou tehdy obvyklé játrové paštiky a ještì nìjaké jiné konzervy. Ale chtìli jsme si koupit aspoò brambory a èerstvý chleba. Obchod, spíše jakýsi kvelb, silnì pøipomínal skládku. Prodavaèka byla ochotná a sna¾ila se nám z toho mála, co mìla, nìco nabídnout. Zajásali jsme, kdy¾ jsme na pultì uvidìli krásný tvaroh ve velké sklenìné míse. Ne¾ jsme ale staèili uèinit pokus ho koupit, vešla do krámu cikánka s malým dítìtem, které odlo¾ila na pult. Dítì, fascinováno tvarohem stejnì jako my, ale zjevnì z jiného dùvodu, se hbitì po zadeèku pøišoupalo k míse a zaèalo v obsahu hrabat a plácat do nìj špinavýma ruèkama. Tak tedy brambory s tvarohem k veèeøi nebudou, usoudili jsme zklamanì. Matka dítka se energicky do¾adovala jakéhosi „huèivého vína“. Vznikl hlasitý dialog, nebohá prodavaèka se sna¾ila vysvìtlit, ¾e huèivé víno nebude, proto¾e u¾ víc na dluh nemù¾e dát. Slovní souboj pokraèoval a my jenom sledovali, jak se vìci vyvinou. Nakonec zklamaná cikánka vzala od tvarohu upatlané øvoucí dìcko do náruèí a odešla. Prodavaèka nám neš»astnì øíkala, ¾e se toto opakuje dennì, a ¾e si neví rady a ¾e doopravdy u¾ nemù¾e dávat na dluh. Sna¾ili jsme se jí trochu potìšit, ale pak jsme zbabìle odešli, jen s trochou brambor a ètvrtkou chleba.

 

Kdy¾ jsme pøišli ke stanu na louce, uvidìli jsme, ¾e máme nové sousedy. Ovšem ve velké vzdálenosti, na druhém konci louky u lesa a blí¾ k vodì. Pøijeli starou Škodovkou, u¾ si postavili stan a hned šli chytat ryby. A byli úspìšní, to jsme vidìli i na dálku. Vyrobili si z jakýchsi starých vrat, která tam nablízku le¾ela, improvisovaný vor a z nìj chytali. Ryb mìli plno, samé štiky. Postavili si také improvisovanou udírnu a dokonce nám pozdìji, po nìkolika dnech i jednu uzenou rybu dali. Chutnala pøímo nebesky. Na bøehu jezera jsme také narazili na jakousi maringotku, upravenou èásteènì na obydlí a èásteènì na kiosk s nápoji a rùznými drobnostmi. Pøed ní na schodech sedìl sympatický mu¾ støedního vìku. Koupili jsme si u nìj nìjakou limonádu a dali se s ním do øeèi. Vyprávìl, ¾e pracoval nìkolik let na stavbì pøehrady a ¾e se nyní rozhodl na Šumavì zùstat, pokud tedy dostane k pobytu povolení, proto¾e to je pohranièní oblast. Vyšlo najevo, ¾e je to akademik, zoolog, pøesnìji ichtyolog, odsouzený za jakousi pofiderní protistátní èinnost, vyhozený ze svého místa v ústavu, kam se kdysi dostal po dokonèení studia a zbavený mo¾nosti vìdecky pracovat. Od nìho jsme se dozvìdìli mnoho zajímavého, napøíklad to, ¾e v Hùrce a v Èerné byly kdysi grafitové doly, které jsou nyní zatopeny. Také nám vyprávìl, jak Stb v roce 1954 inscenovala politický proces proti „protistátní skupinì Znenahlík”“, ve kterém byl lékaø, MUDr. Josef Znenahlík odsouzen na 14 let a hlavní in¾enýr stavby Lipna Antonín Behenský na dva roky pro ohro¾ení jakéhosi nepøesnì definovaného státního tajemství. Radìji jsme pøešli na rozhovor o rybách, které, jak se zdálo, mìly v jezeøe vìtší budoucnost. I kdy¾ teï se v celém jezeøe pøemno¾ily štiky, které pomalu baštily všechny rybí konkurenty. Pán z maringotky nám øekl, ¾e tam zùstává pøedevším proto, ¾e na urèitých místech je momentálnì neuvìøitelné mno¾ství mníkù. Co¾ je ryba vzácná, zajímavá a pomìrnì neznámá. A vùbec, takovou pøíle¾itost, jakou je zarybòování právì napuštìné pøehrady si nechtìl nechat ujít. Mluvili jsme dlouho o mnících a té¾ o tom, jak ryby chytat, na jakou návnadu a kdy je nejlepší doba. A pøedevším o tajemném, vzácném mníkovi. Rybaøím u¾ od klukovských let, ryby mne v¾dycky moc zajímaly. Nejradìji jsem chytal na tøpytku a rùzné umìlé i pravé druhy hmyzu, tak¾e jsem se tehdy nemohl naba¾it hovoru s tak vzácným odborníkem. Byla to ale jenom teorie, proto¾e jsem sebou nemìl ani náøadí, ani rybáøský lístek. Rozlouèili jsme se dost neradi a teprve cestou zpìt ke stanu jsme si uvìdomili, ¾e ten pán tehdy na té na stavbì pøehrady vlastnì pracoval jako vìzeò. Politický.

 

Ten rok jsme se na Lipno vrátili ještì jednou s nìkolika kamarády, se stany a s malým laminátovým èlunem, který jsme si tam poslali vlakem. A s rybáøským náøadím, jako¾ i s pøíslušným povolením. Tìšili jsme se na setkání s pánem, který se vìnoval mníkùm, ale maringotka i s ním zmizela, asi nìkde v hlubinách reálného socialismu. Nikdo v okolí o nìm nic nevìdìl.

 

 

 

Byly to tehdy na Lipnì krásné dny, dokonalé rybí orgie, nachytali jsme nesmírné mno¾ství velkých štik, které jsme vaøili, sma¾ili a pekli a také udili v námi vlastnoruènì postavené udírnièce. Dennì nás tam také chodili navštìvovat je¾ci rùzných velikostí, kterých bydlelo pod koøeny vyvrácených stromù na kraji lesa spousta. Je¾ci dupou, skoro jako chlapi, za¾ili jste to nìkdy? Kdy¾ spíte venku pod stanem, tak to v noci pùsobí dost hrùzostrašnì.

 

Také nás tam tehdy dennì navštìvovali èlenové bohulibé organizace zvané Pohranièní strá¾ a vy¾adovali i v tìch nejnemo¾nìjších situacích obèanské legitimace, jak ukazuje pøipojená, velmi stará a ponièená fotografie. My jsme ale tenkrát byli všichni mladí, mìli jsme dovolenou, pevné nervy - a ty štiky...

 

Karel A. Pokorny

 



Komentáøe
Poslední komentáø: 18.02.2011  15:10
 Datum
Jméno
Téma
 18.02.  15:10 jisuch53
 17.02.  18:12 vencaNemám tryby ráda
 17.02.  13:48 Lenka
 17.02.  13:19 Jaroslav
 17.02.  11:57 VlastaV