Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Emílie,
zítra Kateøina.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Ze ¾ivota

 

Kdy¾ jsem onehdy pøehrabával staré fotografie, narazil jsem na nìkolik snímkù od firmy Štenc, a vzpomenul na dávnou dobu, kterou jsem v onom architektonicky nádherném domì v Salvátorské ulici v Praze strávil já. Starý pán Jan Štenc nechal dùm postavit ještì pøed první svìtovou válkou, nìkdy kolem roku 1910. Architektu Otakaru Novotnému se podaøilo vytvoøit nìco velice mimoøádného, stavbu úèelnou a velice moderní. Byla zde umístìna nejen firma Štenc, zvaná „Štencùv grafický kabinet“, ale bylo to vlastnì takové støedisko kde se scházeli rùzní malíøi, napøíklad Švabinský , Zrzavý a té¾ spisovatelé jako Karel Èapek a jiní. Pan Štenc senior byl milovník umìní, mecenáš a velice vá¾ený odborník. Archiv fotografických sklenìných negativù (mezi 60 a¾ 70 tisíci), který on zalo¾il, je v domì prý stále a spadá nyní pod ministerstvo kultury. Souèástí archivu, kterému vládl ještì za mých èasù staøièký pan Trnka, byl také lis, na kterém se tiskly mìdirytiny, a který se nám podaøilo v poslední chvíli zachránit. Nìjací partajní horlivci ho chtìli dát do starého ¾eleza. Starý pan Štenc také pomohl zalo¾it sdru¾ení Kmen a stál u zrodu skupiny umìlcù Holar. Samozøejmì pomáhal umìlcùm finanènì. Kdy¾ jsem „ke Štencùm“ pøišel já, starý pán u¾ ne¾il a byla jiná doba. Jen jeho syn ještì bydlel v krásném rodinném bytì, do kterého jezdil pøímo z pøízemí výtah. Pøesto¾e byl skuteènì odborník, vystudoval toti¾ u¾ pøed válkou v celém svìtì uznávanou Státní akademii grafického a kni¾ního umìní v Lipsku, byl po znárodnìní v roce 1948 samozøejmì z rodinného podniku vyhozen a mìl nejen zákaz vstupu do prostor podniku, ale i zákaz pracovat kdekoliv v polygrafii. Nesl to se šibenièním humorem sobì vlastním. Jezdil po Praze s koòským povozem Smíchovského pivovaru a rozvá¾el po hospodách pivo. Byl pyšný na svojí ko¾enou zástìru, kterou nosili tehdy všichni závozníci a v¾dy, kdy¾ k nám pøišel do atelieru (nesmìl tam, ale vìdìl, ¾e ho neprozradíme) vyprávìl rùzné zajímavé historky.

 

Celý dvùr toho domu byl shora zasklený, tak¾e tam mìl ideální prostor fotografický atelier s dvìma kamerami, a také temné komory. Hlavní kanceláø byla nádhernì oblo¾ená døevem a v lunetách nad oblo¾ením byly – a snad ještì jsou - nástìnné malby od Štencova pøítele Maxe Švabinského.

 

V posledním patøe domu byl velice prostorný atelier, který mìl za mých èasù pronajatý sochaø Karel Kolumek, velice introvertní èlovìk a bohu¾el té¾ velice fanatický komunista. K nám do atelieru chodíval hrát šachy. Trpìl tì¾kými ¾aludeèními vøedy a mnohdy se opravdu svíjel bolestmi. Odmítal ale jakékoliv lékaøské vyšetøení.Tvrdil toti¾, ¾e veškeré bolesti jsou jenom otázkou zvyku. Kdyby se nìkdo narodil (tvrdil) se stálými bolestmi a najednou mu nic nebylo, urèitì by se cítil divnì a bì¾el by k doktorovi. Byla s ním tì¾ká øeè. Tenhle Kolumek spolupracoval také na Stalinovì pomníku, smutnì proslulém sousoší na Letné, kde pomáhal Otakaru Ševcovi (nebo tedy Švecovi?). Vytvoøil prý tehdy Stalinovu hlavu. Sochaø Otakar Švec trpìl z celé situace okolo pomníku depresemi, témìø nikdo z jeho pøátel a kolegù výtvarníkù s ním prý nemluvil. Tehdy u¾ bylo po kultu Stalinovy osobnosti, pomník byl na nic, sláva veškerá ¾ádná. Den pøed odhalením Stalinova pomníku, 1.kvìtna 1955 spáchal Švec sebevra¾du. Kdy¾ potom v listopadu 1962 vyhodili ten neš»astný artefakt do povìtøí, spadly nám tlakem vzduchu ve Štencovì atelieru všechny stropy, tak¾e musel být na èas zastaven provoz. Stropy to byly velice unikátní, štukované a zavìšené na speciálních nosnících. Proto¾e nikdo tehdy s takovou pohromou nepoèítal, nikdo nás nevaroval, nebylo pod nimi nic pøikryto, normálnì se pracovalo - najednou tedy velká rána a u¾ to bylo. Na reprodukèních kamerách le¾ely kusy stropu, všude prach jako po náletu. Naštìstí se nikomu z nás nic nestalo. Museli jsme dlouho pracovat na dvì smìny v reprodukèním oddìlením našeho dalšího závodu v Karmelitské ulici ( Státní tiskárna ). Asi po pùl roce se vše urovnalo, ale ¾ádné pùvodní stropy u¾ nebyly instalovány, jenom jakési ohavné umìlohmotné desky. Domovníkem u Štencù byl dost zajímavý èlovìk, jistý jeho osud byl typickým osudem sudetského „Èechonìmce“. Nìmci z nìj toti¾ v osmatøicátém roce úøední vyhláškou udìlali „øíškého Nìmce“ a tak v roce 1939 musel narukovat do Wehrmachtu. Pøe¾il Stalingrad, zajímavým zpùsobem. Udìlal si tam nìjak kýlu (byl dìlostøelcem) a mìl to štìstí, ¾e se dostal snad posledním letadlem zpìt do Nìmecka na operaci. Po válce zùstal v Praze, podaøilo se mu dokázat, ¾e se v¾dy hlásil k Èechùm. Domovnièil tedy u Štencù a stále nìco vylepšoval na své staré Tatøe, kterou mìl v prùjezdu domu. Svádìli jsme s ním v¾dy v zimì velké boje, proto¾e byl nejen domovníkem a údr¾báøem, ale také topièem. Vìtšinou jsme mìli v celém podniku velice chladno, jednou nám dokonce zamrzlo veliké akvarium o obsahu kolem 400 litrù. Bylo to dost smutné vidìt naše krásné skaláry zamrzlé v ledové tøíšti a kolem nich zmra¾ené rostliny. Nízké teploty zdùvodòoval tvrzením, ¾e musí šetøit, proto¾e dostává stále ménì koksu ne¾ ¾ádá a potøebuje. Tento komplikovaný mu¾ skonèil dost tragicky, spáchal sebevra¾du. Skonèil svùj ¾ivot tak banálnì prostì proto, ¾e po celá dlouhá léta kradl ve velkém do podniku dodávané uhlí a koks a prodával je. Neshody s ním se tedy táhly u¾ delší dobu a pomalu vrcholily a on mìl strach, ¾e se na všechno pøijde. Jednoho krásného jsme dne pøišli s kolegou Emilem jako obvykle brzy ráno do práce, a kdy¾ jsme došli ke vchodu do domu, byl tento kupodivu ještì uzavøen. Vìdìli jsme, ¾e paní našeho domovního ducha je na návštìvì u pøíbuzných v Nìmecku, ale stejnì tak jsme vìdìli, ¾e on musí být doma. Sna¾ili jsme se tedy nìjak dostat do domu. Nakonec jsem vyzvedl Emila na ramena, (mìøím skoro dva metry, a tehdy to pro mì nebyl problém) aby se podíval oknem dovnitø, co se tam v bytì dìje. Málem ho ranila mrtvice, kolegu Emila, proto¾e milý domovník kleèel v kuchyni na zemi a hlavu mìl strèenou v plynové troubì. Rozbili jsme tedy okno a pak honem shánìli telefon, co¾ byl tehdy v šest hodin ráno dost velký problém. Kdepak, tehdy nebylo nic jako dneska, mobily nebyly. Telefonní budky vìtšinou nefungovaly. V panice nás nenapadlo vlézt dovnitø a vzít klíèe, které tam musely nìkde viset a dojít nahoru do kanceláøe…Naštìstí v blízké hospodì „U obìšeného“, v Celetné ulici, kam jsme èasto chodili na dr¾kovou polévku mìli u¾ otevøeno, a tak jsme se koneènì odnìkud dovolali. Pøijela policie, s ní hasièi, vyrazili dveøe a doktor konstantoval, ¾e neš»astník je mrtvý u¾ delší dobu. Pozdìji se zjistilo, ¾e byl spolèen s uhlíøi prodával jim v¾dy nejménì polovinu podnikové dodávky koksu. Pak nám nemìla být zima. A ještì vìtším pøekvapením bylo zjištìní, ¾e mìl ve sklepì tajnou místnost, kterou pronajímal za urèitý poplatek paneènicím, èili lehkým dìvám. Byl velice aktivní. Kdy¾ u¾ toho všeho bylo moc, ztratil asi pøehled a nebo dostal strach, ¾e stráví zbytek ¾ivota v kriminále. Jeho man¾elka se tehdy radìji po té ostudì odstìhovala do Nìmecka, do Wuppertalu a tím vlastnì také konèí tenhle kousek mého vzpomínání. Ale pøesto nemohu konèit, ani¾ bych se nezmínil o tom, jak mi v Americe u Lake Tahoo pøipomnìla tu nìkdy dost legraèní dobu, strávenou „u Štencù“ a neš»astníka domovníka jedna Tatrovka z roku 1931. Našel jsem jí na ranèi Ponderosa, na tom samém, kde se natáèel kdysi velice známý seriál Bonanza. Promítali ho v televisi hroznì dávno, v roce 1968, zrovna kdy¾ jsme pøišli do Holandska my. Svìt je velká vesnice.

 

Ještì tuhle drobnost: Man¾elka neš»astného domovníka pocházela, jak jsem u¾ napsal z Wuppertalu, celkem hezkého mìsta v Porýní. Wuppertal je známý pøedevším tím, ¾e tam mají visutou poulièní dráhu, která si velice prakticky jezdí nad øekou Wupper, zavìšena na ¾elezné konstrukci. Zde se stala v roce 1950 skuteènì vyjímeèná událost. Ve mìstì tehdy hostoval cirkus, který chtìl visutou dráhu vyu¾ít jako reklamu pro svá pøedstavení. Podaøilo se jim nacpat dvouletého slona do jednoho vagonu a za pøítomnosti mnoha fotografù se dráha rozjela. To se ale Tuffymu - tak se slon jmenoval - vùbec nelíbilo a z vagonu prostì vyskoèil.

 

O senzaci bylo postaráno. Tuffymu se naštìstí nic nestalo. Nikdo nic takového u¾ asi opakovat nebude, ale pøesto je ve Wuppertalu na nìkterých místech dodnes vidìt znaèka, upozoròující na nebezpeèí padajících slonù.

 

P.S. K fotografiím není tøeba vysvìtlení, jen snad k jedné: ten pán s deštníkem a lulkou jsem já… jak je to dávno….



Karel A. Pokorný, Nizozemsko



Komentáøe
Poslední komentáø: 05.01.2019  20:02
 Datum
Jméno
Téma
 05.01.  20:02 Jan Film
 12.12.  10:25 jisuch53
 11.12.  00:27 Karel Löwy
 10.12.  21:11 venca
 10.12.  11:33 JanaS
 10.12.  07:21 Rù¾ena
 10.12.  00:25 Karel Pokorny ©tencùv dùm
 09.12.  14:43 Lenka
 09.12.  06:39 KarlaA