Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Smutné válečné dětství

Senioři často vzpomínají na svá dětská léta, a já nejsem výjimkou. Rád čtu na stránkách Seniortipu o šťastném dětství mnohých, ale i o strastech, které je provázely. Patřím mezi ty, kteří zažili více strastí než radostí, a tak prosím čtenáře, kteří zde hledají jen potěšení, aby dále raději ani nečetli. I když si myslím, že šlo o léta plná významných událostí, která mohou být poučná i pro dnešek.

Narodil jsem se v roce 1933 za světové hospodářské krize, a jak to vypadá, za krize i zemřu. Rodiče se brali o dva roky dřív, mamince bylo 21 let, tatínek byl o sedm let starší. Maminčino třistatisícové věno vložil do akciové společnosti, která časem zkrachovala a stal se nezaměstnaným. Maminka chodila doučovat francouzštinu dívky do internátu, kde kdysi sama pobývala. Aby jí něco z honoráře zbylo, docházela prý z Letné na Vinohrady a zpět pěšky, protože by ji jízdné tramvají o výdělek připravilo. Ztráta zaměstnání rodiče donutila přestěhovat se i s babičkou do menšího bytu. Maminka se s babičkou, otcovou matkou, nesnášela a často se hádaly. Pamatuji, jak jednou, když mi byly asi tři - čtyři roky, se dokonce popraly a máma mě poslala pro policii. Ta byla dost daleko, ale cestu jsem znal. Přiběhl jsem tam a vychrlil: Pane komisaři, pojďte honem k nám, babička bije maminku. Jak to dopadlo už nepamatuji, ale ta cesta s tím poselstvím mi utkvěla v paměti.

Tatínek nakonec práci našel, stal se obchodním zástupcem Státního nakladatelství. Jezdil černou aérovkou “cililink pampam“ a navštěvoval ředitele škol v Čechách s nabídkou na hromadnou objednávku učebnic. Měl z toho provizi a dokázal si rychle spočítat, kdy splnil svůj prodejní plán. Nebažil po mamonu, ale po příjemném životě, a tak už byl třeba ve čtvrtek zpátky doma a chodil na ryby, cvičit do Sokola, hrál kulečník i kuželky, stavěl modely letadel atp. Na dovolenou jsme jezdili na přehradu v Seči, kde jsme bydleli u místního rolníka. Tatínek chodil chytat ryby a vzpomínám, že tam rostla spousta hub. Když jsme nevěděli, která je jedlá, dávali jsme ji ochutnat koze, která prý jedovaté nežere. Z té doby mám hezké vzpomínky na to, jak mě honil po dvorku houser, nebo jak jsme si na židovském hřbitůvku s nějakou holčičkou ukazovali, v čem se lišíme. Tyto historky dávali naši po léta k lepšímu při setkání s přáteli, tak zůstaly i v mé paměti.

Druhá babička, z matčiny strany, měla se synem faktorství v Chrasti u Chrudimi. Dávala vesnickým ženám látku k vyšívání ažur na ložní prádlo, ubrusy, záclony apod. Ty pak připravovala k prodeji a prodávala. Protože takové ručně vyšívané věci patřily dobovému bontonu, vedlo se jí dobře natolik, že nám mohla posílat balíky s jídlem a nějakou tu korunu na přilepšenou.

Dědečky jsem nepoznal. Otcův otec se rozvedl ještě před první světovou, matčin zemřel pár let po ní na nějakou dnes už banální nemoc, zápal plic či slepé střevo.
Když přišla válka, spory babičky s matkou se vyostřily natolik, že maminku udala na Gestapu, že je komunistka a anglická špiónka. Byl to samozřejmě nesmysl a otec svou matku prohlásil na Gestapu za blázna, takže udání odložili. My se ovšem museli od babičky odstěhovat. Našli jsme byt o pokoji a kuchyni s příslušenstvím a lokálním topením ve 4. patře bez výtahu. Okupanti zahájili boj proti židům a každý se musel prokázat křestními listy rodičů a prarodičů. To samozřejmě máma nemohla, její rodiče byli nepraktikující židé. Ze mne se stal tzv. míšenec. Otec se musel rozhodnout, zda ztratí místo ve Státním nakladatelství, nebo se rozvede. Nerozvedl se, propustili ho, a byl tzv. totálně nasazen v ČKD jako nádvorní dělník. Židé začali být posíláni transporty do Terezína a dál pak do Osvětimi. Pamatuji, jak se celé rodiny shromažďovaly u Veletržního paláce. Babička zemřela v Terezíně, strýc, teta a bratranec šli v Osvětimi rovnou do plynu.

Maminka se stala zaměstnankyní Židovské náboženské obce a pracovala jako vychovatelka v útulku pro židovské děti. Ty byly mimochodem dva, jeden v Havelské a druhý ve Spálené ulici a pracovali v nich přední židovští intelektuálové, např. překladatel E. A. Saudek. Židovské děti nesměly chodit do školy a v útulku se je tito lidé pokoušeli vyučovat metodami, které se podobaly dnešním walsdorfským školám. Nasazovali při tom své životy, protože kdyby na to Gestapo přišlo, čekal je okamžitě transport do Osvětimi. Za matkou do útulku jsem chodil rád, zúčastnil jsem se i některých her na židovských hřbitovech (do parku židé nesměli) nebo sázení kytiček na Hagiboru.

Celá ta doba přinášela každodenní napětí pro všechny účastníky. Zlá byla i pro mne, protože jsem byl to, čemu dnes říkáme hyperaktivní dítě. Ve škole jsem vyrušoval, neposeděl, vymýšlel všeliké lotrovinky, za něž jsem byl doma trestán fyzicky i psychicky. Matka přísně dbala na to, abych se učil, psal krasopisně úkoly, zkoušela mne ze školní látky a běda, když jsem neuměl. Nesměl jsem ven, musel jsem úkol znovu a znovu přepisovat, a za každou poznámku ze školy byl výprask rákoskou. Musel jsem svléci kalhoty, ohnout se a za křiku: ne, ne, mami já už budu hodný jsem dostal sekelec na holou. Hodný být jsem opravdu toužil, ale nešlo to, bylo to mimo mé volní možnosti. Za trest mě m.j. zavírala do koupelny bez světla, a když se to při nějaké návštěvě provalilo, s úsměvem vykládala, že jsem si tam hrál na indiány. Jak rostlo napětí, tresty se zostřovaly.

Jednou nás navštívil nějaký pán a nabídl falešné pasy pro útěk do Švýcarska. Vypadalo to slibně, naši však neměli požadované fotky a pán odešel. V tramvaji ho pak zatklo Gestapo a rodiče s napětím čekali, zda je prozradí. Nestalo se tak.
Jindy se zase podařilo obstarat na černém trhu kachnu a vylepšit naši stravu, ochuzenou navíc tím, že matka jako židovka měla snížené příděly na potravinové lístky. Naši se asi někde pochlubili a informace se tichou poštou dostala až do štvavých protižidovských novin Arijský boj. Tam vyšel článek s titulkem Žid sežral kachničku s uvedením některých fakt, která mohla přivést Gestapo až k nám. Tátovi se podařilo prostřednictvím známých ohlasy v redakci nějak ututlat.

Mé zlobení působilo na matku víc a víc, takže přišel na řadu strašák zvaný polepšovna, což mělo být jakési vězení pro zlobivé děti. Když to strašení ztrácelo na síle, rozhodla se matka ho vylepšovat tím, že odcházela údajně mě přihlásit do polepšovny, a celé odpoledne až do tmy, se nevracela. Strachy jsem byl bez sebe.

Jednou se stalo, že jsme dostali borůvky a matka i za nízkého přídělu mouky upekla koláč. Dala ho stydnout na stojánek pro nohy mého školního stolečku a já do něj nerad stoupl bosou nohou. Začal jsem řvát bolestí. Na to byla zvyklá, že křičím, ale vzácný zničený koláč ji rozlítil natolik, že mě mlátila hlava-nehlava a nakonec o mne přerazila smeták. Bylo otevřené okno a vše bylo slyšet venku. Ozvalo se zazvonění. Obstarožní domovnice vyšlapala ta čtyři patra, aby se přišla jménem skupiny lidí na ulici zeptat, co tam ta židovka s tím dítětem dělá. Odpověď, že jsem šlápl do horkých borůvek, ji uspokojila a po chvíli se lidé pod okny rozešli.
Matka uměla znamenitě vydírat. Když Němci ovládli Řecko, po čase dovezli želvy, které mohly sloužit jako surovina pro polévku. Lidé je ovšem kupovali hlavně pro děti. Tak se stalo, že mnoho mých spolužáků chodilo do Stromovky pást želvy a já se mohl nanejvýš dívat a závidět. Želvu mi nakonec máma slíbila, ale nesměl jsem po určitou dobu přinést ze školy poznámku, ani špatnou známku. Když se mi to konečně podařilo, má želva zakrátko chcípla, protože nemohla vytlačit vajíčko. Chtěl jsem novou, ale kolečko podmínek začalo od začátku…

Na otce mám lepší vzpomínky. Nikdy mě netloukl, ale ani se se mnou nemazlil. Zato jezdil se mnou na prázdniny, bral mě na ryby, sbírali jsme spolu známky, chodili na burzy, vyráběli pro známky alba. Tehdy vznikl názor, že jsem nešika, levý na obě ruce. Ten po desetiletí přetrvával a matka se později mnohokrát divila, kde jsem se to či ono naučil, když jsem v jejím bytě po otcově smrti prováděl drobné opravy.

Tatínek spal v kuchyni, já s maminkou v pokoji, kde se topilo jen o Štědrém dnu. Jednou ráno jsem se chtěl napít, ale voda ve sklenici byla zmrzlá…Někdy po ránu přišel do pokoje tatínek a vklouzl k mamce pod peřinu. Bylo poznat, že se mazlí, a já strašně toužil, aby mě vzali k sobě. To se však nikdy nestalo, naopak, po chvíli jsem byl z pokoje vykázán. Později jsem pochopil proč, ale to, že se se mnou nikdy nemazlili, jsem jim nikdy nezapomněl.
Po čase v ČKD přišli na to, že táta nejenže umí hrát slušně fotbal, ale že chodil na reálku a umí rýsovat. Byl přeřazen do konstrukční kanceláře, kde překresloval plány. Že se s židovskou manželkou nerozvedl mu ovšem nacisti neodpustili, a stejně jako jemu podobní, byl odvezen do koncentráku do Slezska, do tábora Kleinstein, kde budovali přistávací dráhu. Ze známých osobností tam byl např. i herec Skopeček či malíř Sekora. Když se přiblížila Rudá armáda, směli se vrátit domů, kde už ovšem chystali odvoz do dalšího koncentráku v městečku Osterode v pohoří Hartz.

Nervové napětí doma se nadále zostřovalo a matka používala pro mou nápravu stále drastičtější prostředky. Jednoho dne si vzala v koupelně ručník, mýdlo, kartáček na zuby a pastu a oznámila mi, že se jde dobrovolně přihlásit do transportu a odešla z bytu. Samozřejmě se po chvíli vrátila, ale otřes pro mne to byl velký.

Nakonec skutečně došlo i na ni a začátkem února 1945 příkaz k transportu do Terezína přišel. Už na podzim roku 1944 rodiče zařídili, aby se mne v takovém případě ujala církevní instituce, útulek pro sirotky Schola cantorum, kde později dobře známý prof. Venhoda učil chlapce sborovému zpěvu. Chodili jsme zpívat a ministrovat do pražských kostelů. V té době jsem také změnil školu, místo ke Studánce jsem chodil do Letohradské.

Na den, kdy jsem se ocitl zcela bez rodičů si vzpomínám dobře. Šel jsem spát k babičce, do pokojíku pro služky, který se léta nepoužíval. Nemohl jsem usnout, ale pociťoval jsem zadostiučinění, že už mám konečně pokoj a že jsem se té tyranky – matky konečně zbavil. Moc jsem toho nenaspal: do rána jsem nachytal a rozmačkal přes 50 štěnic…

V době, kdy jsem byl bez rodičů, jsem byl také bez peněz. Abych získal nějakou tu korunu na biograf, fotbal, na dětské dobroty, např. šumák, sbíral jsem na stanici tramvaje cigaretové nedopalky. Od nich jsem doma odpreparoval popel, někdy je i vymáchal a usušil. Pak jsem je nacpal do dutinek a vyráběl nich vyráběl cigarety, které jsem prodával známému hospodskému.

Když sirény ohlásily nálet, odcházeli jsme ze školy do krytu na místo, kde později stála bruselská restaurace. Jak jejich počet rostl, po ranním vyhlášení přípravy k náletu už jsme měli zůstat rovnou doma. Pak se jednoho dne na škole objevil německo-český nápis: Do konce války škola uzavřena…

Život ve Schole cantorum byl klidný, pan prof. Venhoda byl spokojen, když jsem na vstupní otázku o rodičích odpověděl, že zemřeli, ač dobře věděl, jak se věci mají. Vzpomínám, jak jsem šlapal měchy starobylých varhan, na ministrování a zpívání v kostelech, na naučené odpovědi knězi – et cum spiritu tuo –, na zvonění při mši. Bez okolků jsem pak ještě z vlastní vůle ministroval na májových mších u sv. Antonína po válce.

Jednou přišly děti do školy a vyprávěly, že na nádraží v Bubnech je vlak s vězni z koncentračního tábora. Nemohl jsem se dočkat konce vyučování a hned jsem tam běžel hledat mezi nimi mámu. Pohled na vychrtlé kostry polehávající v dobytčích vagonech byl drsný. Vězňové mi nerozuměli, mluvili cizí řečí, a tak jsem brzy pochopil, že hledání je marné.

Přišlo Pražské povstání, osvobození a konec války. Oba rodiče se vcelku zdrávi vrátili, nastěhovali jsme se zpět do starého 1+1, který domácí znovu nepronajal, a v němž dokonce zbyly i některé věci, které se nepodařilo schovat u známých. Aby obsadili nějaký vybavený byt po odsunutých Němcích, na což měli jako navrátilci z koncentráků nárok, rodiče ani nepomyslili.

Skončila válka, skončilo dětství a začínala puberta. Čekala mne další životní etapa, jiná a ve svobodě, a přesto neméně složitá.

Ivo Krieshofer

Foto:

Pane strážník pojďte k nám

Na lodičce s tatínkem

Notýsek

Ve Stromovce u Šlechtovy restaurace

Revoluce 1945