Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Klement,
zítra Emílie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Fárali jsme kdysi na Dole Doubrava…


Na podzim 1948 jsem nejprve narukoval s èerným kuføíkem a¾ na druhý konec republiky – do Košic, odtud zase branci nastupovali k nám do Èech. Mìlo to své stinné, ale i pozitivní stránky. Poznávali jsme se navzájem jako dva bratrské národy. Brzy jsme si rozumìli, „aj slovensky sme dovedli rozpráva»….“. Vedl jsem si vojenský deník a mohu z nìj nìco málo ocitovat.


Nìkdy zaèátkem roku 1949 náš motostøelecký pluk odveleli do Frýdku-Místku. Tehdy námi otøásla zpráva o tragédii, k ní¾ došlo 12. února na Dole Doubrava k výbuchu metanu. Zahynuli havíøi, ale také èeta dùlních záchranáøù. Pøi likvidaci havárie byla tehdy poprvé pou¾ita tzv. inertizace dusíkem z povrchu, èili byl napouštìn oxid dusíku do dùlních prostor.


Z frýdecko-místecké posádky byla urèena naše rota stát èestnou strá¾ na ostravském námìstí u 24 rakví zahynulých horníkù. Vznikla tak moje básnièka, kterou otiskli tenkrát v ostravském deníku Nová svoboda.


SMUTEÈNÍ TRYZNA
(Nad tragédií v Dole Doubrava v Ostravì v únoru 1949)

Vidìl jsem slzy v oèích ¾en,
kterým to zasypalo tátu,
vidìl jsem slzy v oèích dìtí,
které pøivá¾ely v autu
k smuteèní tryznì,
kde planul vìèný oheò
a stála èestná rota vojákù.
Plné dvì hodiny
v sychravém únoru
nìkdy odpoledne.
K smutnému praporu
¾ivý nerad vzhlédne.
Jindy bychom pøešlapovali asi,
jindy by nás i ruce zábly
a pøehazovali si nohu.
Dnes tady stojíme bez pohovu
a nìmì posloucháme smutné hlasy
z reproduktoru na námìstí:
Vám 24 padlým èest!
Vám pozùstalým
zmírnit chcem bolest...
Ne, dnes to opravdu není
na ¾ádný povel.
Stojíme v pozoru
v sychravém únoru.
K poctì zbraò dr¾íme
a hymny hrají,
vzpøímenì stojíme,
lidé nás poznávají,
¾e jsme tu nastoupili
za všechny stateèné
havíøe, horníky,
aby ¾al matek
nebyl tak veliký.
Pùjdeme do dolù fárat i za nì,
odlo¾me na èas své bojové zbranì.
Dnes u¾ se na povel neèeká
a tì¾ká práce nikoho neleká.
odpovìï naše bude prostá:
pùjde nás víc, mo¾ná do sta.
Vám 24 padlým èest!
Taková odpovìï naše jest.

 

 

Slova mé básnièky se vyplnila: Dùl potøeboval splnit plánované úkoly a naši posádku po¾ádali o pomoc. Jezdili jsme tehdy asi deset dnù na brigádu. Na ty pocity a dùlní zá¾itky nemohu nikdy zapomenout. Dokonce se mi nìkdy o nich zdá. Na místo, kde se tì¾ilo uhlí, museli jsme lézt po bøiše a po kolenou, jakousi èernou prùrvou ani ne metr vysokou, jeden za druhým, v ruce rozsvícený kahan. Havíøi si nás zprvu dobírali, ale zakrátko jsme se s nimi s¾ili.


„Tak ty jsi redaktorskej, to bys nám mohl nìco vyprávìt…“, dorá¾eli na mne havíøi, pøitom já mìl plnou pusu mouru, sbíjeèky rámusily, co jsem asi tak mohl povídat? Pøestávky byly zase tak ¾alostnì krátké, ¾e jsme sotva snìdli kantýnskou svaèinu, kterou nám vojenští kuchaøi pøipravili, spláchli ten prach èernou „bryndou“ a jelo se dál. Nakládali jsme uhlí na vozíky, vybírali z uhlí kamení a po nìkolika dnech u¾ jsme si zvykli na „fedruòk“, „štajgra“ i „grundštreku“…


Mìli jsme budíèek ji¾ ve ètyøi hodiny, odjezd vlakem z Frýdku-Místku, abychom stihli nástup do podzemí v 6 hodin ráno. Vyfárali jsme po 14. hodinì, èerní jak ten uhel, propocení jako myši. Osprchovali, pøevlékli do vojenského a nazpìt vlakem do kasáren. Èekal nás obìd a¾ v 16 hodin (do práce nám kuchaøi balili jednotvárnou svaèinu: chléb, salám, sýr, kousek másla) a po tom pozdním obìdì ještì na uèebnu studovat alespoò teorii, kdy¾ jsme byli na tu urèitou dobu z vojenského výcviku na cvièišti vyøazeni.


Ono to grandiózní budování socialismu v tom podzemí mìlo také své stinné stránky. Tvrdá práce, pøi ní¾ tvrdnou mozoly na rukou, ale také mluva je drsnìjší, na slovíèko se tam nehledí, naopak byli bychom pro smích, kdybychom mluvili trochu víc spisovnì, ale i tehdy, kdy¾ bychom se havíøùm jejich mluvou chtìli podobat èi pøiblí¾it. ®ádná pøetváøka, ¾ádná faleš.


Mnohem pozdìji, kdy¾ jsem èetl nebo mi ostravští kolegové vyprávìli o drsných dùsledcích tì¾by uhlí na Ostravsku, jsem zaèínal vidìt ještì mnohem zøetelnìji ty stinné stránky. Ale noviny a rozhlas byly plné lámání rekordù v tì¾bì uhlí na jednotlivých dolech, ale i mezi doly a revíry. S podlomeným zdravím odcházeli havíøi do dùchodu, jeho¾ si mnoho neu¾ili. O jejich posti¾ených plících se nikdy psát nesmìlo. I s touto pøetváøkou a falší se havíøi také potýkali.


Kolik si musel (kdysi pøed nìkolika lety) vyslechnout pøipomínek havíøù tehdejší a nedávný premiér vlády, kdy¾ na pár hodin pobyl s nimi v dole! Pro taková „frajerská“ gesta nemohou mít skuteèní havíøi nikdy porozumìní. Stejnì tak se cítili – ne poctìni, ale zneu¾iti, kdy¾ se nìkdejší komunistický prezident oblékl do havíøské uniformy a mìl k ním patetický proslov .


A znovu mi pøitom vytanuly mé dávné vzpomínky, jak teprve po té nìkolikadenní brigádì nás vojáky byli ochotni havíøi také pochválit. Komu chce co dokazovat ten, kdo jednou sfárá a zase vyfárá?! Kdo si na jeden den oblékne jejich sváteèní uniformu?!


Také bych o té své zkušenosti ani nepsal, nebýt nìkolika málo èlánkù v Hornickém okénku, které ve mne o¾ivily nìkolik dnù skuteèné tì¾by v hlubinném dole, kam jsme dennì nastupovali krátce po tom neštìstí. Bylo nám „ouvej“ a byli jsme potom rádi, ¾e u¾ to fárání máme za sebou. Svým rodièùm a své dívence jsem ani o tom radìji nepsal…


Slova mé básnièky se vyplnila: Dùl potøeboval splnit plánované úkoly a naši posádku po¾ádali o pomoc. Jezdili jsme tehdy asi deset dnù na brigádu. Na ty pocity a dùlní zá¾itky u¾ jen nerad vzpomínám.

Miroslav Sígl



Komentáøe
Poslední komentáø: 10.09.2010  08:49
 Datum
Jméno
Téma
 10.09.  08:49 jisuch53