Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Kateøina,
zítra Artur.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

V¹ím jsem byl rád,

ale nejradìji  rozhlasákem øíká Ivan ©edivý.

 

Kdy¾ ho obèas potkávám ve slu¹ivé uniformì strá¾ní slu¾by, neøekla bych, ¾e v leto¹ním roce oslaví sedmdesáté páté narozeniny. Je stále ¹vihák a doma urèitì stále vaøí výborná jídla tak, jako kdysi dávno pøi natáèení prvního filmu o pøírodì Trasa X.  Zkrátka Ivan vypadá skoro stejnì jako v roce, kdy nastoupil do Èeskoslovenského rozhlasu v Ostravì. Kdy to bylo?

 

V roce 1956 byl vyhlá¹en konkurz na hlasatele. Pracoval jsem jako vedoucí OTK ve Slezských cementárnách a vápenicích. ®ermanická pøehrada dodnes stojí z vápna a cementu, jejich¾  dodávku jsem vlastnoruènì podepisoval. Ruèil jsem za kvalitu. Kdy¾ jsem po letech po¾ádal hrázného ¾ermanické pøehrady, aby mì pøehradní hrází provedl, ptám se - jaký je to beton? On øíká, perfektní. Oddychl jsem  si.

 

Trochu jsem odboèil. ©el jsem tedy do rozhlasu na konkurz. Bylo tam moc lidí a já jsem velký trémista. Kdy¾ jsem vidìl ty suverény, tak jsem se chtìl potichu vytratit. Vtom se objevila paní Jindra Slívová, která mìla konkurz na starosti a ptala se mì, kam jdu. Já, ¾e u¾ jsem hotov a jdu domù. Ona, ¾e si mnì nepamatuje a otevøela ty tì¾ké ponorkové dveøe, a u¾ jsem byl tam. První otázku jsem dostal "Vodní stavby v Èeskoslovensku" - no, díky své profesi jsem je vyjmenoval v¹echny. Pak pøi¹la na poøad hudba. Tam mìli v zadání chybu, já jsem si ji dovolil opravit a tím jsem si získal Aloise Kachla. Pozdìji jsem dostal pozvání k u¾¹ímu výbìru s poznámkou, ¾e mám tøaslavý hlas. No, bodej» bych nemìl, kdy¾ se mi trémou tøepaly i nohy. Potom mi pøi¹ly dva dopisy: v jednom mi bylo sdìleno, ¾e mùj hlas je pøíjemný, ale nejistý a roztøesený - nemù¾eme vás pøijmout.

Ve druhé obálce stálo - zveme vás k natáèení rozhlasových novin  a  tak jsem zaèal dennì chodit do rozhlasu.

Pracoval jsem do dvou hodin, pak sedl na motorku a fièel do rádia, proto¾e natáèení zaèínalo ve 14,15 hod. Jezdil jsem na ma¹inì i v zimì a¾ Josef Przebinda, ¹éf výroby naøídil vedoucí hlasatelny, Evì Kunertové, aby natáèení zaèínalo a¾ v 15 hodin, a to u¾ jsem stíhal tramvají.

 

V dobì, kdy jsi nastoupil do rozhlasu se právì zaèínala rozjí¾dìt televize. Jak to bylo s tebou?

 

Televize sídlila ve ètvrtém poschodí rozhlasové budovy. Jednou jsem potkal vedoucího zpravodajství Ev¾ena Saidoka a on mi nabídl spolupráci. Obstál jsem hned napoprvé. Maminka, ta mi øíkala. "Je to, jako bys byl tady se mnou a vyprávìl mi."

V roce 1956 se televize rozbíhala opravdu nesmìlými krùèky a já jsem se sna¾il dr¾et krok. Èetl jsem zprávy a komentáøe k filmùm. Potom se stalo, ¾e nìkdo onemocnìl a já jsem musel dìlat  slu¾by v hlasatelnì, za ètyøi koruny na hodinu. V roce 1957 mne do rozhlasu pøijali trvale jako hlasatele.

Práce to byla velmi zajímavá. Hlásil jsem, èetl zprávy, zvali mne na natáèení, hlavnì s Drahomírou ©ípovou. Od ní jsem se mnohé nauèil, ale v¾dy,  a¾ do dne¹ka, si dávám na mluveném slovì zále¾et. Paní Drahomíra byla mùj vzor.

Jednou, právì jsem pøeèetl polední zprávy a do hlasatelny vpadli:  televizní re¾isér Franti¹ek Mudra, ¹éf výroby Jaroslav Vondra a  ¹éf programu Jan Neuls. "Ty nás musí¹ zachránit. Odpoledne vysíláme pøímý pøenos z nemocnice a Lubor Toko¹, který to má nazkou¹eno, nepøijel !" Proboha, proè já (?), a ani nemám co na sebe. Svlékli své obleèení, Neuls mi pùjèil boty, které mi  byly malé. 

Podle  scénáøe  jsem si  v¹ude, kde se dalo, psal tu¾kou nápovìdu. Dali mi deci koòaku a zaèalo  ¾ivé vysílání. Pøijdu k prvním dveøím a tam nic. Re¾isér Mudra to vycítil a prostøihl nìkam jinam, mezitím mi dal kameraman sluchátka. "Ty brácho, je to v háje, kdy¾ tam nemá¹ nic napsané, vyprávìj, co chce¹! Nadechl jsem se, otevøel dveøe do pokoje a spustil: "Zdaø Bùh chlapi. To se vám to tady le¾í, kdy¾ va¹i kamarádi jsou na ¹ichtì?"...

Kolena se mi roztøepala, a¾ kdy¾ poøad skonèil. Mìlo to výhodu, ¾e vysílání bylo ¾ivé a bylo to fuè. I s chybami. Pan primáø nemocnice, kde jsme natáèeli mi pak vysvìtlil, ¾e naøídil uklizeèkám: "Bude vysílat televize, a» se to tady pìknì blejská!" No a uklízeèky v¹echny mé napsané poznámky peèlivì odstranily.

To byla nejlep¹í reportérská ¹kola. Hodili mì do vody a plav!

 

Pøi¹lo ti na mysl, ¾e je to zaèátek tvé reportérské  kariéry?

 

Ne, na to jsem nepomyslel, ale dostal jsem  knihu od øeditele Vítìzslava Mokro¹e, v ní¾  bylo podìkování s poznámkou, ¾e se mnou budou do budoucna poèítat. Tato vìta mì potì¹ila víc, ne¾ honoráø.

 

Tvoje úèinkování bylo tak pùl na pùl. Byl jsi zamìstnanec rozhlasu a stálý host televize.

 

Z poèátku, ale pak se to zmìnilo. Pracoval jsem asi dvaapùl roku v televizi jako spor»ák. Jen¾e to nebyl jenom sport a sportovní pøenosy,  byla to také armáda, hasièi, doprava, zemìdìlství!  Pak se zaèínaly vysílat Lovy beze zbraní a Franta Mudra mi nabídl jejich moderování. To mi ale vedení nepovolilo. Vrátil jsem se do rozhlasu a  televizi jsem dìlal externì. Krásnou práci mi nabídl  dr. Ivo Stolaøík, prùvodce výchovnými koncerty Státní filharmonie Ostrava.  Mìl jsem tu práci moc rád. Za sebou muzikanty a pøed sebou dìti, kterým jsem zprostøedkovával hudební zá¾itek, aby ho lépe procítily i pochopily. Byly to nádherné  èasy.

 

Ty jsi také zpíval!

 

Jednou mi zavolal velký hudebník Jaromír Dadák, abych k nìmu pøi¹el. Posadil se ke klavíru a zpívej! Tak jsem spustil slováckou. Prý tu ne. Zkusil jsem na Hradeckém zámku. A ¾e pùjdeme do velkého  studia. "Kde má¹ ten papírek s tìmi teèkami?" Já jsem neznal noty a místo nich jsem si dìlal teèky. Ve studiu byl orchestr Dymák.  Vezmi si ty teèky a zpívej. Jedna, dvì tøi a èervená. Nadvakrát jsme to natoèili. Vysílání bylo v nedìli a  hlasatelka Drahu¹ka ®ampachová hlásila. "Na¹i hudební redaktoøi hledali zpìváka pro lidové písnì a na¹li na¹eho hlasatele Ivana ©edivého a vznikla tato písnièka." Moje ¾ena Vìra byla udivená. A já jsme pak nazpíval asi ètyøicet písnièek se skupinou Ondrá¹. To bych v televizi nemohl natoèit.  Pøedstav si, jak vypadal mùj den: ráno rozhlas, veèer televize, pak filharmonie, sem tam Divadlo hudby, potom myslivost, dále jsem jedenáct rokù chytal  v bránì za dru¾stvo novináøù.

 

Byla to velmi krásná etapa tvého ¾ivota, ale v jistém roce znenadání skonèila.

 

Hned po roce 1968 pøi¹lo na lámání chleba a já jsem z rozhlasu vyletìl. Letìlo nás tenkrát snad padesát nebo ¹edesát. Dodnes se scházíme, øíkáme si "Pra¾ské jaro", jen¾e bohu¾el, ka¾dý rok je nás míò. Kácí se v na¹em lese.

Poslední televizní reportá¾ jsem dìlal s Pecháèkem - "Plochá dráha v Kopøivnici" ale já, coby redaktor nesmìl do obrazu! Tak  skonèila moje práce i v televizi.

 

Ivane, co ti zùstalo. Myslím kromì rodiny?

 

Práci, která mì nejvíc bavila jsem ztratil. Zùstal mi jeden koníèek, myslivost. K myslivosti mne pøivedl mùj otec a ten také k ní pøivedl i re¾iséra Franti¹ka Mudru, té¾ dramaturga Jaroslava Müllera, kameramana Heømana Ohnheisera. V¹echny jsem  pøipravil na myslivecké zkou¹ky a pracoval jsem na  krajském výboru myslivosti.

Nejhor¹í moment byl, kdy¾ mi oznámili,  ¾e musím odevzdat zbranì. Trochu jsem je pøevezl, proto¾e ne¾ mi je staèili vzít, donesl jsem je do Lovìny, do tzv. výkupu. Tam si je potom tehdej¹í ¹éfové kupovali za padesát korun. Ne¾ jsem tu flintu odevzdal, naposled jsem se podíval  jejím dalekohledem  na kostelní vì¾. Bylo pùl ètvrté a pìt minut. Polo¾il jsem pu¹ku na pult, nechal jsem tam i øemen po tátovi i svùj støíbrný monogram a ¹el jsem domù. Od hospody k hospodì a v¹ude jsem si dal jednoho myslivce. Symbolicky. Pøiznám se, ¾e jsem breèel.

 

Jak dlouho jsi hledal dal¹í práci?

 

V Kopøivnici, kde jsem vlastnì skonèil, jsem mìl mnoho známých a ti mi pøihodili hospodu na koupali¹ti. Já vùbec nemìl pøedstavu co to obná¹í. Myslel jsem si, ¾e kdy¾ umím navaøit pro své kamarády, tak to nebude ¾ádný problém. Ale pøi¹lo tøeba pìt set hostù. Byli jsme na to s man¾elkou sami, jen jeden èlovìk nám myl nádobí. Kluci byli malí. Petr ¹el do první tøídy a Pavel byl mlad¹í. Pracovali jsme tam asi tøi mìsíce.

Mìl jsem øidièský prùkaz a tak jsem ¹el na inzerát do Martinova - prý hledáte øidièe. "Výbornì, potøebujeme je nutnì!" Pøedstavil jsem se, kádrovaèka se podívala do obèanky, a ¾e mi dají vìdìt od nového roku.

Pak mi zavolal novináø Jirka ©mýd a zprostøedkoval mi místo øidièe nákladního auta u Povodí Odry.  Mìl jsem náklaïák Buèegi,  který víc stál ne¾ jezdil a podle toho také vypadal. Asi po osmi mìsících jsem pøestoupil do Technických slu¾eb v Porubì. Pak jsem se stal ta¾ièem trubek za studena, byl jsem souèástí  stroje - vydr¾el jsem to rok a pùl a byla to stra¹ná  práce. Zepøedu veliké horko a kdy¾ otevøeli vrata a vjel vlak, tak zase velikánská zima a rovnou na zpocená záda.

Pozdìji jsem byl pøelo¾en do èerpací stanice, potom jako pomocník u pece, u trubek...

V roce 1979, v tom èase, kdy na Silvestra bylo teplouèko a ráno veliký mráz, jsem mìl první ¹ichtu jako posunovaè v Mikulovicích. Je¹tì pøed tím jsem pracoval krátce u ¾eleznièního stavitelství.

Øíkal jsem si, pøece nezùstanu poøád u té døiny. A udìlal jsem si zkou¹ky na prùvodèího osobních vlakù. Jezdil jsem Frýdek, Fren¹tát a pak jsem udìlal dal¹í zkou¹ky na vlakvedoucího a jezdil jsem po celé republice.

 

Republiku jsi poznal dokonale.

 

Bohu¾el jenom nádra¾í a nádra¾ní restaurace.  V roce 1990 jsem ode¹el do dùchodu. Já i moje ¾ena máme volnou jízdenku, a to bych v televizi, ani v rozhlase nedostal.

 

Stal jsi se dùchodcem a pìknì jsi po té døinì odpoèíval?

 

Kdepak. Nastoupil jsem do televize a rok jsem dìlal ¹éfredaktora zpravodajství. Potom jsem ode¹el na chalupu, ale neodpoèíval jsem tam. Ve Slezance potøebovali kulturního referenta. To byl krásný èas. Ka¾dý týden jsem musel kromì jiné práce s rekreanty vy¹lapat na Pradìd. A to není v¹echno. Kdy¾ jsem se vrátil, volali mi z radia Morava ve Frýdku-Místku, abych se pøi¹el podívat. A zùstal jsem tam tøi roky. Byla to zcela jiná práce ne¾ kdysi v rozhlase, proto¾e tam jsme museli dìlat v¹echno i odmetat sníh. Kdy¾ jsem skonèil, na¹el mi kamarád místo topièe, no a teï dìlám strá¾ní slu¾bu.

Svým synùm jsem se po sametové revoluci omluvil. Nemohli jít na ¾ádnou ¹kolu. Jeden se vyuèil  zámeèníkem  a druhý provozním elektrikáøem. Pøesvìdèil jsem ho, aby ¹el ke dráze a dnes je ve funkci vlakvedoucího. Ten druhý je dùlním záchranáøem.  Z obou klukù mám radost. A jsem rád, ¾e to se mnou vydr¾ela i má ¾ena Vìra. Nemìla to snadné!

 

Ivane, kdy¾ se ohlédne¹ do minulosti, která etapa tì nejvíc vzru¹ovala? Musel jsi sice starat, abys u¾ivil rodinu, ale pøece.

 

Nejkrásnìj¹í byl ten èas, kdy¾ jsem se vrátil z televize do rozhlasu.

To je nekrásnìj¹í etapa v mém ¾ivotì.

 

Hana Juraèáková 



Komentáøe
Poslední komentáø: 05.04.2005  22:22
 Datum
Jméno
Téma
 05.04.  22:22 Jasmina nejsem pametnik
 05.04.  19:01 Filip Janèík pozdrav
 04.04.  17:29 Helena recitace
 04.04.  15:51 Janina bezvadný èlovìk
 04.04.  08:00 Jana fe¹ák