Jak si Valaši stavili chalupy

Když si Valaši chtěli někde na pasekách postavit chalupu, tak si nejprve vyhlédli vhodné místo někde blízko vody - což nebylo tak snadné. Na úbočích okolních svahů bylo sice vody dost, ale to nebylo ono - oni chtěli být v blízkosti nějakého zřídla se spodní vodou a s pramenem tak vydatným, aby měli vodu i v době největšího sucha.

A také to muselo být někde na slunné straně či v nějakém pěkném zákoutí, chráněném od větrů - muselo tam být i dostatek slunce, které pro ně bylo dárcem života a nejdokonalejší představou Boha našich předků, k němuž horalé vždycky upírali zraky a celé svoje bytí..

Se sluncem se probouzeli k práci a loučili se modlitbou, když se slunce ukládalo za hory ke spánku. Přitom děkovali Bohu za šťastné prožití končícího dne a prosili ho o zdraví a sílu pro den příští nejen pro sebe, ale též pro všechny spravedlivé a dobré lidi na této zemi.

No a když bylo vhodné místo vybráno, tak si opatřili to správné dřevo na stavbu a to rovněž nemohlo být ledajaké. Dřevo muselo být jedlové nebo smrkové, ale nejlepší bývaly tzv. ,,zádusky“, což bylo dřevo někde ze stínu které rostlo pomalu.
Takové dřevo bylo husté a tvrdé jak křemen a to muselo být navíc kácené v listopadu, kdy už je strom bez mízy a kdy se do takového dřeva ,,nedávají chrobáci“ - aby nehnilo. A když bylo dřevo i to ostatní pohromadě tak pozvali kněze, aby jim vybrané místo posvětil.
A potom když slunce vysušilo vlhkost po zimě - a to už bývalo skoro léto, tak tam kde ještě nedávno drobné mušky nad vodou a barevní motýli pili šťávu z kalichů lučního květu - vyrostla najednou ze země chaloupka, která svým šindelovým příkrovem obejímala nová štěstí, radosti i bolesti tvrdého života lidí horách.

Mezi dřeva stavby se také vkládaly lískové pruty, svěcené nad ohněm hořícím na Bílou sobotu vedle kostela, aby dům chránily před ohněm a od zlých duchů. Do úhlu druhého trámu od základu se pak vydlabal kříž a do něho se vkládaly nějaké peníze, aby jich bylo v domě stále dost a mravenčí žižmo (tj. hnízdo), aby se v chalupě zdržovali jen dobří hosté - a to vše se pak pokropilo svěcenou vodou, aby k lidem neměli přístup zlí duchové.
Na vrchol štítu (kozubu) se zasadil hromotřesk, který chránil proti blesku a ohni a pod štít ,,na pohlavku“ se vyřezalo ozdobné I H S - ,,s Bohem začni každé dílo - a podaří se ti jak milo“ - a pod tím bylo například dopsáno: ,,Vystavil s pomocí Boží tento dům Josef Borák - Léta Dáno 1792“.
Pod podlahu v koutě kde měl stát stůl, se schoval buď svatý obrázek, nebo svěcené kočičky a někde zas kousek chleba, aby ho bylo v domě vždycky dost. A tam kde mělo stát lůžko se dával desátek růžence, aby každý kdo v něm bude spát měl jenom samé krásné sny.

Střechy svých domů stavěli Valaši v gotickém slohu. Nikdo je tomu neučil, ale snad už od přírody měli v sobě jakýsi vrozený cit pro krásno, což si prostě odůvodňovali tvrzením, „že to tak mosí byť“- aby jim prý v zimě hromady sněhu nezalamovaly vazbu a krov.

Stejně zajímavé je i to - že všechny valašské chalupy byly postavené v tzv. ,,zlatém řezu obdélníka“. Tento cit pro architekturu stavby Valaši dědili spolu se svou přírodou, která je tu všude obklopovala a pokládali to za zcela samozřejmou a přirozenou věc.

Je pravdou, že dnešní stavby chalup u nás již tento prvek postrádají, ale dodnes nikdo nevysvětlil proč Valaši tenkrát trvali na tom, aby hřeben střechy byl vždy postaven ve směru světových stran - tedy od severu k jihu nebo od východu k západu. Snad to bylo proto, že pasekáři věděli moc dobře odkud a kam tady na horách proudí vítr, který by jim hlavně v zimě znepříjemňoval život.

No a když už byla chalupa zhruba postavená, tak se ještě nevymechovaná a nevylaťkovaná ve škvírách vymazala blátem, dřevo se nalíčilo vápnem a až „očerňalo“ a řádně vyschlo, tak se chalupa teprve líčila na hotovo.

Nakonec hospodář uspořádal pro tesaře a zedníky tak zvanou ,,víchovou hostinu“, Napekly se frgály, zabil se beran, nadělalo se vařenice a pak bylo ,,holaj duša - pekla néni“, pij a jez do syta a zpívej až se s tebou budou veselit i hory - které Tě přijaly mezi sebe.

První potom přespala v domě kočka nebo pes, neboť se věřilo, že kdo první přenocuje v nové chalupě, tak že brzo umře. Teprve potom se pasekář i s rodinou nastěhoval do nového stavení, aby tady žil a pracoval v pokoji - pokud mu to osud dopřeje.

Miloslav Helis

Další články autora:

O malém Ondráškovi

Na prázdninách u staříčka

Na Soláni

Doznání

Drvaři