Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Na prázdninách u staříčka

Čím více mně roků přibývá, tím častěji se ve vzpomínkách vracím do svého mládí a přitom se mi v hlavě vybavují příběhy, které mám stále před očima jako by to bylo včera ….
Po jedné straně zelená bukovina, po té druhé hustý smrkový les a uprostřed až na samém konci malebná dědinka zvaná Nový svět. Dolů z dědiny vedla tenkrát křivolatá kamenitá cesta a kolem ní všelijaké bodláčí a drobné kvítí. Ba létávali tu i pěkní motýli.
Mezi tou cestou a březovým mlázím se na obecním pastvisku pásávaly krávy a sem tam i nějaká ta huňatá ovečka. Kravičky vyzváněly plechovými zvonci, co měly přivázané na krku a pastýř vytruboval na starou pokrčenou trumpetu ,,jak o život“. Však stejně neměl co jiného na práci kromě občasného zapráskání bičem.
O kus dál v dolině, rozvážně a pomaloučku tekla Bečva a v ní voda tak čisťounká, že by se z ní dala pít. A tam až dole, pod tou druhou dědinou za splavem se už voda rozbíhala a pospíchala dál a dál až kdesi k Valašskému Meziříčí.

Je to už dávno, co jsem tu jako malý ogar býval na prázdninách u staříčka Maliny. To mně bylo tenkrát asi osm roků a sestře Anetě tak pět. Staříček měli na Novém světě chalupu, takovou malou, pokřivenou a prolezenou červotočem, ale nám v ní bývalo dobře.
Staříček byli chudobní a vyučení nebyli ničím, jenom tak jak se praví byli nádeníkem - ale však oni stejně o žádnou práci moc nestáli. Dělali jenom někdy, když už to muselo být, ale jinak byli fajn chlap.Vždyť ani nebylo velice co dělat kolem takové chalupy - a to co bylo, tak to stejně měli na starosti stařenka.
Jejich synové dělali ve městě a domů chodívali až večer jenom se vyspat. Staříček jinak vycházeli s každým po dobrém a tak si tu pěkně a pomaloučku žili se stařenků, která se s nimi furt jenom vadila. Než se totiž staříček pustili do nějaké práce, tak vždycky říkali:

,,Šak práca neuteče, napřed sa mosí člověk posilnit !“

A protože proti pití nikdy nebyli, tak se aj často posilňovali a práci potom nechávali být. Toš tak - někdy byli moc opilí, někdy jenom tak trochu a stalo se aj několikrát, že přišli z města načisto v pořádku .

To posilňování jich ale nejvíc drželo v neděli a ve svátky. To se chodívalo do města do kostela, tak malou hodinku cesty a on jako pořádný křesťan - chodívali hned na ,,ranní“ a zostali tam někdy třeba až do pondělka - to ale nebyli furt jenom v tom kostele.
Dlouhé pobožnosti neměli moc rádi a tak z toho kostela někdy chodili tak umdlení, že si ani nemohli vzpomnět jaké že to měl pan farář Eduard kázání .

S dobrými lidmi si také rádi popovídali o všeckém možném, protože všemu rozuměli a každému rádi poradili, když o to stál. Přitom fajku z huby nedali ať se z ní kouřilo, nebo ji měli v hubě jenom tak na parádu. Číst takéj uměli, ale psát néé . ,,Na co mám psať“- říkávali - ,,šak nejsu žádný písař od notářa....“

Žízeň měli pořád, ale vody by se nenapili za živý svět. ,,Je tam všelijaká jedovatina a mohlo by se jednomu udělat zle a mohl by aj onemocnět. Nejzdravější ze všeckého pití je prý gořalka - ta vyháňá z těla všecky nemoce a člověka pěkně posilňuje. Jenom jednu veliků chybu to má - že co je dobré, to je drahé. Však všeci tí lidé co ji prodávají zbohatli „vždyť se jen podívajte - kde je jaký obchodník tak hned handluje s réžnů....“ říkávali kdekomu .

Toš tak - lamentovali staříček Malinů ještě hodnou chvíli, ale potom se rychle sebrali a hajdy do města a rovnou do Glezingrova šenku na tu nejlepší - co není míchaná s vodou. Ale než odešli z domu tak se vždycky podívali do kurníka, kolik snesly slepice vajec. Všecky vejce potom dali do uzélka a mně nic tobě nic - z domu se potichu vytratili.
Vzali to nejkratší cestou přes huménka, dolů pěkně s kopečka až k mostku a za chvíli už byli u šenku. Tam kdesi za rohem prodali vajíčka a hned bylo na gořalku. Potom vlézli do hospody, posadili se a jenom tak sami pro sebe pravíli:
„Nech si říká kdo chce co chce, ale v té hospodě je přece jenom najlepší ! Pěkně se tu sedí za stolem a vykládá a tak chvíla uteče jak voda. Jenom domů se potom nechce až kdesi na Nový svět a do takového kopčiska....“

Staříček si zavdali ze čtvrťáku, vytáhli fajku, utřeli si hubu a pravili:
,,Jářku - sakra chlapi, ono sa řekne dómu, ale jak ? Tma jak v měchu, no a co čert nechce - ujede ti noha a hneď si v příkopě. Když je sucho, tak to jde. Člověk si odpočine, potom vyleze a jde se dál. Nebo se také stává, že si tak pěkně vyšlapuješ, o ledačem přemýšlíš a bum - hlavů akorát do sloupu eletrického vedení. Kdyby nebylo tých sloupú tak by člověk neměl hrče, ale zas by někdy ani domů netrefíl.....“

No, ale nakonec se staříček jako vždycky přece jen domů doštrachali. Obešli zahrádku, otevřeli potichu dveře od síně a potom pěkně hore po schodech na húru do sena....
Spali jak zabití přestože měli ve snu po celou noc žízeň. Ráno slézli dolů a sháněli se kde je něco k jídlu a vadili se přitom se stařenků a nás děcek si vůbec nevšímali.
Potom když stařenka odešli na pole, tak si sedli ve světnici za stůl, opřeli si hlavu o rukávy a chrápali… Když se potom staříček přece jen trochu prospali tak vstali, napili se z kameňáka trochu kozího mléka a šli na dvorek dělat dřevo, donesené sem z panského lesa.

U té staříčkovy chalupy byla i taková malá zahrádka a v ní čtyři trny a jedna jabloň - dvorčinka. Jinak tam byla už jenom samá tráva a pod oknem trocha kvítí. Kousek od jabloně byla v zemi díra na zemáky, co se tam schovávaly na zimu, ale v létě byla prázdná, akorát že do ní padaly ty nejpěknější jablka. Však jednou jsme do ní s Anetou spadli a celý den jsme nemohli vylézt a nikoho nebylo doma aby nám pomohl. Staříčci nás tam našli až večer a to už jsme zatím v té díře usnuli.

No a tam dole pod chalupou byl takový úvoz a za ním byla Kudelova stodola u které byly naskládané dřevěné trámy, kamení a všechno to tam pěkně vonělo senem. Tady jsme si nejvíc hrávali - děcka Kamasovy, jejich pes Astor a my dva z Anetou. Staříček, když jeli okolo s tragačem na jatelinu tak se tu někdy zastavili, vytáhli fajku z huby, odpluvli si - chvílu na nás hleděli a potom popadli tragač a jeli daléj. Nepravili nic... Já jsem se ale za ním rozběhl a křičel jsem:
,,Staříčkúú, možu jít s vámi na jatelinúúú ?“
Ale on se ani neohlédli a pravili - ,,tož polez ogare !“- No a tak jsem kráčel vedle tragača až na pole - však to nebylo zase tak daleko…

Tam v jatelině bylo plno motýlů a čmeláků a všecko to tam vonělo a bzučelo. No a když staříček vézli plný tragač jateliny zpátky, tak si mne ještě posadili navrch. V té chvíli jsem opravdu věřil, že staříček sú silný ....a že je to jistě z té gořalky!
Jak jsem si tak spokojeně seděl na tom tragači s jatelinou, tak jsem viděl až tam dole pod kopcem na Bečvu. A jak jsem uviděl tu vodu, tak jsem si vzpomněl na hastrmany a povídám:
„Staříčku nevidíte tam někde u Bečvy hastrmana?“
,,Joj - hastrmana v tuto dobu Jozéfku neuhlédneš.
Tí sú zalezení pod stavem a nebo sú až kdesi u Mezříča - ti vylézajú až v noci. Hastrmani a světlonoši sú enem v noci - no nekdy jich člověk zahlédne aj ve dně - ale to málo kdy !“

Staříček zastavili, opřeli se o tragač, zapálili fajku a bafali až se z nich dýmilo.
Bylo pěkně teplučko a takové ticho, že se ani list nepohnul. A to už jsem věděl, že stříček je dobře naladěný a že budú vykládat jenom o samých pěkných věcech.
A tak když byli v tak dobré náladě, tak jsem se začal vyptávat dále:
,,Staříčku a už jste potkali někdy hastrmana? Jací sú ti hastrmani, co dělajú a co jeďá - jaké majú šaty a kúřijá také fajku ?“„Toš počkaj !“ povídá staříček - „hastrmani sú, byli a budú !“ - to sú tací malí zelenkaví ogaři, co furt dožírajú lidi a enem hledijá koho utopit. Toš tak Jozéfku - neloz nikdy k vodě sám , nebo to može zle dopadnúť !“

„To v Kelči je prý jeden hastrman, který hodný a má aj děcka rád - ale to je v Kelči a to je daleko. Ale ti naši všiváci co sú tady okolo Bečvy, tí sú nedobří a o tem bych ti mohl vykládať ! To jsem šel jednou kolem našeho potoka a vidím cosi zelenkavého na vodě. Myslél sem, že je to žaba, ale kde - žbluňk a on to byl hastrman. A ještě po mně háže kamením a křičí za mnú:
,,Strýčku Malino, už jste zase namazaní ?“ …a přitom já si to idu pěkně svojú cestú - střízlivý a pomodlený…

„Jednou jsem tu zase vodil krávu napít se vody z Bečvy a vedle v křoví si jakési ogařisko dělá oheň a dýmí a dýmí... Idu bližéj a vidím - ogařisko je celé zelené, gatě zelené, oči zelené - hledí na mňa a škéří sa ně do gzichtu takovýma zelenkavýma zubama.Oženu sa po něm bičem - ideš ty všiváku ! On uhnul a hup do vody a z téj vody na mňa eště volál - šak dybyste neměli ten bič a u sebe ten chleba - tož bych vám ukázál ! Šmátnu do kapse a chleba je tam, to je Boží dar a teho on sa bál ....“
„No - ty tomu ještě tak nerozumíš, ale až vyrosteš budeš múdřejší. No - toť dole ve vrbí sú zaséj světlonoši, ve dne jich ještě nikdo neviděl - tí sú jenom v noci. Tady na kopci jak začínajú chalupy už nejsú - to jenom v tom vrbí okolo vody. Hlavy majú veliké, očiska žluté a celí sú černí a pokrčení. Ožhralému neublížijá, ale nesmí sa před nima utěkat - to hneď nekemu zlomijá nohu nebo ruku....“

„Toš, a včil Jozéfku pojedem - aby nám stařenka moc nenadávali, že je poledně a kráva že nemá co žhrať !“ Staříček si popravili fajku v hubě, chytli tragač a jeli. Jozéfek si sedí na kupce jateliny, bázlivě se rozhlíží a myslí přitom na všecky ty strašidla co o nich staříček před chvílí povídali. V tom ale uslyšel u Kublovy stodoly křičet děcka. Regina Kamasova okolo nich letěla jak splašená a křičela - had, had ...! Já jsem teho hada z vrchu také uviděl, ale bál jsem se slézt s tragača dolů. On měl korunku na hlavě a z vyplazeným jazykem si to šinul po trávě, ještě vlhké od ranní rosy.
,,Staříčku, viďééél ste ho? Ten dyby štípnúl !“ Vylekaná užovka však měla věcéj strachu než my děcka i se staříčkem dohromady. Za stodolú už jsme si potom nehrávali a když někdo z nás přece jenom musel jít okolo, toš raději utíkal .

No, ale přišel podzim a my děcka jsme se museli od staříčků odstěhovat zpátky do města a muselo se už zase do školy. Ale vždycky když jsem pak šel domů s aktovečkou na zádech, tak jsem pohlédl k těm horám kde se už slunko schylovalo k západu a Bečva celá ozářená podzimními paprsky spěchala k Meziříčí…
Tam kdesi nad tou řekou na kopečku - jen tak slabou hodinku cesty je víska Nový svět a v ní taková malá potrhaná chaloupka, ve které žili můj staříček a stařenka Malinovi.

Potom kdysi až po letech, přišla zima a napadlo hodně sněhu i na střechu staříčkovy chaloupky. A ta střecha to nevydržela a spadla s ní i celá chalupa. Té chalupy už prý nebylo škoda, byla hodně stará a nestála už prý ani za opravu. Jenom dvě děcka pro ni tenkrát v duchu zaplakaly…

Už je to pěkných pár let, co se staříček Malinů už navždy přestali ,,posilňovat“. Jednoho podzimního dne vyšel z dědinky Nový svět chudobný pohřeb na místní hřbitov a brzy potom šla za staříčkem aj stařenka. Strýci se odstěhovali do města a my jsme i s rodiči dílem osudu museli na dlouhá léta opustit tento kraj. A tak se stalo, že pro mne nadlouho ta víska Nový svět jakoby už ani nebyla.

Až po mnoha letech, když jsem se už jako dospělý muž - ale pořád ještě ogařisko - přišel podívat do mého rodného kraje a do míst svého mládí.
Mnohé se tam změnilo. Jiné chalupy, jiní lidé, ba i ta cesta se mi zdála kratší a rovnější než byla tenkrát. Tam, kde kdysi stávala staříčkova chalupa, bylo už jen prázdné místo zarostlé travou a kopřivami. Po té díře na zemáky už ani památky, trnky pryč a jenom jakýsi polosuchý pahýl tu trčel ze země - zbytek po jabloni dvorčině jakoby tu zůstal na památku. Za Kudelovou stodolou to stále vonělo senem jako kdysi a u Kamasů štěkal pes - asi potomek toho co si s námi kdysi hrával. A já si ho tenkrát chtěl tak hrozně rád - alespoň pohladit…
Dole pod cestou už zbylo jen pár vrbic hlavaček - těch světlonošů mého dětství, ale všechno to ostatní se mi už ztrácí v mlhavém oparu vzpomínek na mého staříčka Malinu…

Miloslav Helis, Vsetín