V ZAMYŠLENÍ PŘED PAMĚTNÍ DESKOU
O Balbínovi, Pelclovi, českých bratřích, vzbouřencích a Komenském

Zastavíme-li se u kostela svatého Havla v Rychnově nad Kněžnou, může nám toto rozjímání posloužit jako doklad dialektiky vývoje. Neboť ne na mnoha místech se najde tolik rozporností jako právě zde. Posuďme sami. Jeho kmotrem byl Albrecht z Valdštejna, jako 27letý se účastnil obrany Karlova mostu proti Švédům, na bojišti se seznamuje s barokním malířem Karlem Škrétou (v kolowratské sbírce na zámku máme přece jeho nejslavnější obraz Portrét Jetřicha Vitanovského z Vlčkovi) a pamětní deska na rohu kostela je věnována P. Bohuslavu Balbínovi, T. J. Zkratky by nás nemusely zaskočit: P. = páter, kněz, T. J. = tovaryšstvo Ježíšovo, jezuitský řád, tedy Balbín byl jezuita. Připusťme, že byl katolík, ale už méně horlivý misionář. Určitě nepatřil mezi typy Koniášů, jež měl na mysli F. M. Pelcl, když si v Pamětech k 30. březnu 1781 poznamenal: „Toho dne přišlo císařské nařízení, aby tak řečení misionáři byli odstraněni a zrušeni. Bylo jich v celých Čechách asi 24... Kam přišli, stavěli na náměstí nebo v kostele kazatelnu, kde kázali ráno i odpoledne pokání. Když odcházeli, zanechávali po sobě vždy 3 nebo 4 osoby, které se zbláznily . Jejich přičiněním bylo mnoho tisíc lidí uvrženo do neštěstí a nesčíslné knihy spáleny. Sláva panovníkovi, který odstraňuje a hubí sběř, lidskému rozumu tak nebezpečnou.“

Zdá se, že však Balbín mínil svoji misii v Rychnově nad Kněžnou dobře. Když se k nám na jaře 1650 dostal, ubytoval se nejspíš v mokrohovském domě, největším to tehdy domě ve městě. My víme, že to byl dům opuštěný nekatolíkem a že jej církev katolická využila pro svoji faru. Kázal v kostele svatého Havla, a můžeme-li věřit pramenům, obrátil na Kostelecku a Rychnovsku k víře katolické 1500 lidí (farnost se táhla až ke kladským hranicím). Zřejmě to nebylo moc platné, protože mu jich 150 z naší farnosti kolem svatého Bartoloměje s dobytkem i nejmenším nářadím zběhlo za hranice. Ani Balbínovi představení spokojeni moc nebyli, poslali tedy jiného a tomu jich uteklo 300. Čerstvě vysvěcený kněz 29letý Balbín je tedy po krátkém - ani ne ročním - působení poslán pryč odtud. Nebudeme sledovat jeho životní pouť, jen připomeneme Klatovy, neboť mají spojitost s Rychnovem.

V nich napsal 1672 dílo, jež se vymyká výrazně z celé jeho tvorby - Obrana jazyka slovanského, zvláště pak českého. Latinsky napsanou knihu o 18 kapitolách s jedinou českou větou Nedej zahynouti nám i budoucím ponechal v rukopise. Teprve po 100 letech se k ní dostává František Martin Pelcl a vydává ji tiskem.

Ostatně ani dlouhá doba - víc než 100 let! - neubrala nic na revolučnosti díla. Musíme si uvědomit, že v době vydání (1775) přitáhl jeden ze selských houfů až do Prahy; právě totiž probíhalo velké povstání, jež tak neblaze skončilo 26. března u Chlumce nad Cidlinou. A v tuto kritickou dobu prošla kniha cenzurou, vyšla koncem března a už začátkem dubna bylo udání na guberniu (zemské vládě). Následoval zásah pražské cenzury, jenže část výtisků už byla prodána, dost jich tajně dopravili do Lipska a zbylých 500 exemplářů bylo zabaveno. Popisovat nechutná jednání nemá cenu, jen tolik uveďme, že si Obranu nechala předčítat sama císařovna. Výsledek? Vídeňská dvorní cenzura udělila pražské cenzurní komisi důtku, ale nedoporučila zákaz prodeje. Sama císařovna rozhodla na konci roku Obranu nezakazovat, ale taky už víckrát netisknout. Pozoruhodné je, že ani potom lapálie neskončila - ještě 1779 se stížnost na tuto knihu projednávala u dvora. Důsledky? Cenzor, co knihu propustil, se zřekl místa, ale tradující se názor, že si Pelcl musel odpykat tři dny vězení, vyvrátil znalec Pelclova díla a života Josef Johanides.

Říkává se, že i knihy mají své osudy. O spise Obrana jazyka slovanského, zvláště pak českého, který rozhodně není nějakým kabinetním učeneckým traktátem, ale vášnivým politickým pamfletem, to platí stejně. I pokračování bojů o vydání je zajímavé - výňatky z Obrany uveřejňoval Havlíček ve svém Slovanu (1850) a celá vyšla česky až 1869.

Rychnováci mohou být právem pyšní na svého rodáka Pelcla, počínal si při vydání diplomaticky a navíc - uveďme popravdě - měl vynikajícího ochránce v hraběti Nosticovi. Přímo se nám nabízí paralela s Pelclovou knihou Paměti, která měla v podstatě stejné osudy. Umí si někdo představit, že by za jeho života mohla být uveřejněna třebas tato její část? Citujme: 15. června 1782. Dříve musel každý doktor při promoci a každý profesor jednou za rok přísahati, že bude věřit a učit, že Panna Maria počala bez poskvrny. Však se Pelclovi taky říkalo Arcičech.

My se vrátíme ještě do dob pronásledování nekatolíků, do 16. a zejména 17. století. Slovo pikhart bylo tehdy běžné v protireformační literatuře, znamenalo v podstatě nekatolíka. Takovými v našem okolí byli především čeští bratři. Přestože žili příkladně, spořádaně, pracovitě, přece se proti nim vydávala ostrá nařízení. Byli obraceni na víru nebo odcházeli za hranice. A když zůstali? Zatvrzencům dali do obce 10 až 20 vojáků na stravu a byt, a co měli chudáci dělat. Takový člen zlopověstné sekty pikhartské raději ujel se svými 500 souvěrci do vyhnanství; stalo se na Rychnovsku za Ferdinanda I. Na víru neobrácený a u někoho přechovávaný způsobil svému chráněnci hotovou pohromu - pokuta 100 kop českých grošů, případně - později - ztráta majetku i hrdla. Přejete si další příklady? V soukromí provozovaná pobožnost - dáš 4 litry voskového světla katolickému kostelu. Bratrský sbor v Rychnově poničen, přítomní členové jednoty zbiti a uvězněni. Ani za třicetileté války lépe nebylo - naším krajem procházela vojska saská i švédská a s nimi se na čas vraceli i naši nekatolíci. Ale jen cizí vojska odešla, navrátilci dopadli zle. Např. Valdštejn sice Sasy vyhnal, ale nato pobil 500 reemigrantů a 600 jich dal uvěznit. Tyto cejchem potrestal, mnohým nosy uřezány. Země zplundrovaná, tři čtvrtiny království zkonfiskovány, i našemu pánovi na Rychnově Kryštofu Bettenglovi mladšímu byl majetek zkonfiskován za pomoc Fridrichu Falckému. Opakovaly se morové epidemie, lidé odcházeli ze země, a tak v zemi zůstala třetina obyvatelstva a zanikla třetina vesnic. V Rychnově zbylo asi 800 lidí, i rychnovský hrad byl zpustošen - postarali se o to Švédové 1639, pro ukrutnosti nazývaní černí Němci.

Čím zakončit? Třeba krátkou a pravdivou historií: V zimě 1628 vypuklo na Smiřicku, Opočensku a Novoměstsku selské povstání. Jeden asi 70členný houf vzbouřenců odtáhl na Žalmanovu Lhotku (nyní Kostelecká Lhotka), zabil tam malíře a pátera Kamila Gramba. Tento jezuita nebyl ledaskdo - za prvé bratr Kašpara Gramba (Nizozemce, jehož úkolem bylo po Bílé hoře vyčistit zdejší krajinu od pikhartů) a za druhé člen reformační subkomise pro rychnovské a sousední panství. Ve starší literatuře bývá líčen páter Gramb jako mírný, pravda je spíš opačná - jako kněz žil životem světského feudála. Všechno bylo dost složité, třeba to, že v kritické době byla na Žalmanově Lhotce přítomna Magdalena Grambová, švagrová Kamilova, co přinesla na Vambersko paličkování. Ta s dětmi zachraňovala holý život, její manžel v té době zrovna válčil v severním Německu. Císař Ferdinand II. už 14. března 1628 vydal patent s oznámením o těchto bouřích, současně přišlo císařské vojsko a následovaly tresty vzbouřencům. Zohavené tělo Grambovo bylo vystaveno v kapli sv. Klimenta v Hradci Králové, kde je sedmiletý Balbín viděl vystaveno. Do toho vložte pověst, že krátce předtím měl procházet právě Rychnovskou Lhotkou - na protější stráni - a Rychnovem Jan Ámos Komenský.

Poslední pohled věnujme pamětní desce Bohuslavu Balbínovi - první jeho kritický životopis napsal Hugo Toman, ostatně zase Rychnovák. Ale zpátky k ní - skoro bych věřil, nebýt ateistou, že i při jejím odhalení zasáhl nějaký Osud - druhou noc nato byl Mnichov. Stačí se pozorně podívat dolů na desku. A kdopak ještě ví, že jeho kmotrem byl Albrecht z Valdštejna, ale to bychom se dostali do Jičína nebo až Chebu…

Josef Krám