Pamětníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavě mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemůže do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonečna s námi, aniž by poučení či radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme snažit zabránit jejich ztrátě. Spolu s vámi budeme popisovat dějiny všedního dne obyčejných lidí od dětství, přes poznávání světa až po překážky, které případně museli překonávat. Těšíme se na příspěvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše příspěvky redakčně upravíme tak, aby byly čtivé.

Do jedné vzpomínky se teď s námi přeneste.

Málem squatterem

V nedávných dnech proběhla sdělovacími prostředky zpráva o squatterech, kteří dočasně obsadili usedlost Cibulka v Praze-Košířích, původně empirový zámeček.

Mohl jsem být také squatterem na Cibulce, už někdy okolo roku 1987. V té době díky perestrojce režim ztrácel na síle, a tak se mně, osmašedesátníku, podařilo získat místo vedoucího hospodářské správy vydavatelství PANTON. Měl jsem na starosti údržbu objektů roztažených po celé Praze a skladů za Prahou, dopravu, vytápění a celou řadu dalších méně významných věcí. Také finančně jsem si polepšil.

V té době měl Panton na Cibulce výdejní sklad. V hrozných podmínkách se tam vršily gramodesky v metr vysokých sloupcích, nedalo se tam téměř procházet. Za této situace jsem dostal příkaz od náměstka, abych obsadil další místnosti v objektu, dal upravit komíny a zavedl elektřinu pomocí kabelů zavěšených na fasádě. Mé výhrady, že jde o kulturní památku, v níž se žádné stavení úpravy nesmí dělat, a že způsob rozvodu elektřiny není v souladu s předpisy, byly zamítnuty. Buď to uděláte, nebo odejdete, řekl mi náměstek. A já se dobrovolně rozhodl raději odejít a svěřit se zpět do „bezpečných rukou“ žáků autoškoly.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že to byl jediný důvod mého odchodu z Pantonu, byla to jen poslední kapka, jíž pohár trpělivosti přetekl. Následující příhody podávají obraz tehdejšího hospodaření, s nímž jsem se nemohl smířit.
Panton měl k rozvozu zboží jediné vozidlo, Avii. Když se porouchala, pokoušeli jsme se ve Vršovicích, aby nám ji opravili. Opravna nám sdělila, že nemá kapacitu, ale když jim opravu i náhradní díly zaplatíme, náhradní díly nám vydá, abychom si ji mohli provést sami. Po konzultaci náměstkem jsme návrh museli přijmout, příslušnou fakturu za neprovedené práce jsem podepsal.

Pak se sjednaní meloucháři dali do opravy. Když jsem přijel na kontrolu, málem mě omývali. Avie byla postavena na špalcích ve skladu plném knih a gramofonových desek. A autogen byl v plné práci. Léta jsem chodil školit šoféry o bezpečnosti práce a bylo pro mne neuvěřitelné, že něco takového je možné.
Pod vyplacenou odměnou se skvěl můj podpis. Za stejnou práci bylo zaplaceno dvakrát…

Jindy jsem byl povinen navštívit provozní kancelář na Smíchově. Zaměstnanci si stěžovali na vlhkost a chlad a já začal hledat elektrické hodiny, abych zjistil, zda můžeme přidat přímotop. Nenašel jsem je. Elektřina byla zapojena načerno.

Pak jsem dostal další úkol. Bylo zapotřebí odstranit přebytečné přebaly gramodesek. Byly krásné, v igelitové folii, a to byl právě kámen úrazu. Aby výrobna přijala zakázku na obaly desek, muselo být objednávka na nejméně tisíc kusů. Když se ale deska lisovala v nákladu jen polovičním, a někdy i menším, zbylé obaly šly do sběru. Sběrny starého papíru obaly s fólii nepřijímaly, protože to činilo technologické obtíže při zpracování. Bylo třeba najít takovou sběrnu, která by je přijala a rozložila do několika balíků. Samozřejmě, že za takovýto sběr, se žádné peníze nevyplácely.
Doklad o odvozu do sběru ovšem existoval a děsil jsem se, kdy mě obviní, že jsem si peníze nechal.

Podobných příhod by se našlo víc, ale milosrdný čas je pomalu maže z paměti. Zdá se mi, že se slušnost a dodržování předpisů nevyplácelo za reálsocialismu a ukazuje se, že se nevyplácí ani dnes.

Nebo jsem jen tak neuvěřitelně naivní?

Ivo Krieshofer