Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Artur,
zítra Xenie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Cesta do Øíma a Neapole - 7


Zaèalo to svítáním…


Koneènì doma! Vlastnì ne doma. V Itálii. Ale mám tu postel, je tu teplá voda a je tu elektrika. A kousek od postele i moøe. To doma nemáme. Mo¾ná moøe nìèeho, ale ani kousek moøe.Veèeøe byla dobrá. Moc dobrá. Jako omluvu za horší ubytování nám majitel vìnoval po ty dva veèery také láhev èerveného vína. Pro ètyøi. Ten první veèer jsme ho my tøi u stolu ani nevypili. Sedìl jsem a veèeøel s man¾elskou dvojicí z Brandýsa. S tìmi od Svatého Petra. Sympa»áci. Pán trochu plašší. Alespoò z poèátku. Paní rozhodnì ne. S bývalou basketbalistkou a souèastnou cyklistkou pøibli¾nì v mém vìku bylo o èem mluvit. Obzvláš», kdy¾ jsme mìli podobné názory na ¾ivot. Je vùbec zajímavé, ¾e kdy¾ cestujete jako sólo pán, tak se na vás zamìøí spíše ¾eny. Urèitì v tom není nìjaká sexuální pøita¾livost. Alespoò v mém pøípadì urèitì ne. Pravý mu¾ má vypadat úplnì jinak, ne¾ vypadám já. Vyšší, statnìjší, mu¾nìjší, oduševnìlejší a vùbec. Spíš zapùsobí mateøský instinkt. Sna¾ím se dávat najevo, ¾e nejsem svobodný jedinec tou¾ící po seznámení se ¾enou. Vbrzku nenápadnì vysvìtluji ¾e jsem samostatnì cestující “o¾enatìlý” turista. Aby bylo jasno, ¾e jsem nejel lovit ¾eny, ale zá¾itky. Ale snad právì proto, ¾e nejsem vlastnì v nièem nebezpeèný a potenciálnì vyu¾itelný, mì nìkteré ¾eny neignorují a všimnou si mé pøijatelné neškodnosti. Mu¾i s vámi navazují hovor vìtšinou pozdìji, pokud si zrovna nemyslí, ¾e jste ten “borec fotograf“. Ale ke konci zájezdu se ka¾dý v tìch rozhovorech vrací k tomu svému a k té své. To dìlá únava. Lépe se nadává vlastní man¾elce ne¾ nìkomu neznámému. My chlapi vùbec nìjak ménì vydr¾íme. První zaèínají být protivní pánové. A to tak, ¾e velmi. Kdy¾ si pak takový pán odpoèine, je to s nim zase fajn, je s nim legrace a je skvìlý par»ák. Alespoò vìtšinou.

 

 

 

Po veèeøi jdu ještì k vodì. Nemusí mì k ní ani nikdo posílat a prostì jdu. Je to pøirozená a samozøejmá cesta, nebo» k vodì je to v¾dycky z kopce a gravitace zapùsobí spolehlivì. Pùvodnì jsem uva¾oval i o koupání na Adama. Dost pozdì jsem doma pøi balení zjistil, ¾e ty moje øíèní “jizerácké” plavky u¾ ani trochu nereprezentují. No nejenom ¾e by nereprezentovaly, byly prostì hrozné. Jak ponìkud unaveným tvarem a nepatøiènì nízkou hustotou látky, tak u¾ znaènì neobvyklou barvou. A tak jsem je se slzou v oku vyhodil, ale nové u¾ koupit nestihl. Ty plavky vypadaly, jako by je kdysi v dìtství od pionýrù vyfasoval Pavka Korèagin a já je po nìm podìdil. A adamitský zpùsob pohybu v moøi taky nenastal. Ne snad proto, ¾e jsme byli v katolické baštì svìta. Ono ani to moøe nebylo zrovna teplé. Ne, nelámaly se kry, ale ani moøe zrovna nevaøilo. A tak jdu a dumám, písek se podvoluje mým botám a za mnou zùstávají stopy jako po tom Armstrongovi na Mìsíci. Pak u¾ nedumám a prostì jen jdu jsa zcela vydumán. Nìkdy je prázdná hlavy po èertech pøíjemná. Kdy¾ jsme k veèeru pøijeli, u¾ jsme neprotestovali a koneènì bydleli, tak se ti mladší doopravdy vrhli do moøe, jako by mu chtìli ublí¾it. Vrhli se do moøe a rychle se z nìj zase vyvrhli a kù¾i mìli jako ta husa, kdy¾ jí sundáte peøí. A já jsem mezitím fotil pokusy majitele padáku o jeho vyta¾ení nad hladinu a ne ty husy. Marné pokusy majitele. Vypadalo to malebnì, kdy¾ se zelený padák vzepøel zemské pøita¾livosti, vznášel se nad modrou naèepýøenou hladinou a chvílemi se do moøe znovu zanoøoval. Partnerka “paraglajdisty” pomáhala jak mohla, ale pøíroda zvítìzila nad lidským umem. Byl pøíliš malý ten velký vítr. No a po veèeøi a po procházce s fotoaparátem jsem šel spát. To byl ode mne skvìlý nápad. Leè...

 

 

 

Koukám na budíka. Jsou ètyøi hodiny, tøináct minut zcela ráno a ještì je úplná tma. Jo, u¾ dávno to spaní není jako za mlada. Sedám si a pak i stoupám. Musím. Ono s tím záchodem je to tu trochu horor. Cokoliv na nìm dìláte je slyšet po celém bloku. Ba i z nìj. I to, co doopravdy musíte, nebo» není zbytí. Nechci budit sympatickou sousedku, která dostala zájezd od dìtí z lásky a ne z trestu a tak se oblékám, beru fotoaparát a jdu. Moøe je pøece stejnì slané. Tak co! Teï tedy tupím moøe. Potupnì tupím! Jirko, ale fuj! Kolik ti je, prosím tì. Ty nekulturní ostudo. Jsi jako malé dítì. Jo, nadávat si mù¾u, ale kdy¾ to “ono” musím, a tak to prostì musím. Je stejnì ještì tma a moøe je strááášnì veliké…

 

 

 

Je docela zima. Hladina vody má takovou tu èernì olovìnou barvu, jako by byla vyfocena èernobíle. Vypadá tak trochu jako by byla z rozehøátého asfaltu. Kopce na obzoru jsou schované do mlhy. Sotva je tuším. Ale vím, ¾e tam jsou, nebo» jsem je vidìl vèera veèer. A¾ to vše vypadá trochu filmovì, ba nafilmovanì. Vlny skoro ¾ádné a slunce je spíš jev vzdálenì budoucí. Po pobøe¾í bliká jen sem tam svìtéleèko. Malinké, nepatrné. Náš kemp je osvìtlený více. Ulièky u bungalovù jsou ozáøeny modrými záøivkami a vše vypadá, jako by to nepatøilo lidem ani nièemu ¾ivému. Jen zlým kouzlùm a nezúèastnìnému èasu. Je slyšet pøesouvání zdivoèelého písku vlnami a mnì se najednou vybaví to moje le¾ení v øepkovém poli pøi dávném cyklistickém hlaïáku. ®e by to byla tenkrát pøedzvìst budoucího. ®e bych nemìl do té Neapole jezdit?….. Ššššššš, ššššššš, šššššššš. Doopravdy je to v tom plachém ránu slyšet. Šššššš, šššššš, šeptá si moøe, šeptá si i písek. Na potemnìlém pobøe¾í vtahují rybáøi lodì na vodu a pomalu, pomalouèku pádlují od bøehu. Tøi barevné loïky se skoro nehluènì posunují po tmavé hladinì. A za mnou se táhnou stopy. Klikatí se, kroutí a vlny je po krátkém nadechnutí vymazávají ze svìta. Dlouhé, nízké a krotké vlny. Bíle høebeny se nepøetr¾itì pøesouvají ke bøehu. Jeden za druhým v nespoèitatelných øadách se mi ztrácejí za obzorem. Zaniknou po setkání s pískem pobøe¾í a ka¾dým zpìtným pohybem si pár zrnek písku bere moøe s sebou zpìt. Znovu a znovu, stále dokola se dìje pøíbìh potkávání, získávání a ztrát.

 

 

 

Teï u¾ vidím rybáøe i pouhým neobrýleným okem. Spouštìjí sítì do vody a pak je vytahují na loï zase zpátky. Je to ještì daleko na to, abych vidìl jejich úlovek, ale ne tak daleko, abych necítil jejich vášeò. Na písku plá¾e nedaleko ode mne postávají dva psi a poštìkávají si. Tiše a plaše, jako by nechtìli rušit to ticho. Jako by je za to mohl nìkdo potrestat. A já si najednou vzpomenu na dìtství, kdy¾ jsme s dìdou vstávali u¾ ve tøi hodiny ráno na ryby.Na chvíle, kdy ani ptáci ještì nezpívali a slunce se jen pozvolna vysouvalo nad obzor. Ryby s vycházejícím sluncem braly jako parta omámených sebevrahù a tím nám východ nebeského svìtelného vozu zpùsoboval radost násobenou. Z pøivlastnìných ryb a z narùstajícího tepla. Ale dneska tady nejsem kvùli lovu. Dneska jsem tady zcela nevinnì a nepovinnì. ®ádnému ¾ivému tvoru neublí¾ím! Nejsem tady taky s dìdou. I kdy¾ vlastnì celý svùj ¾ivot trochu jsem. Vzpomínky jsou nezávislé na naší vùli a touze. Jsou v nás a nikdo nám je neodpáøe. Kus toho dìdy ve mnì vìzí, jako by ve mnì kdysi zamrzl a jako by mì u¾ nikdy nemìl opustit. Moøe u¾ je skoro normálnì modré, tak jak má správné moøe být. Rybáøi se vrací ke bøehu. Ptám se jich “poso”(mù¾u?), oni kývnou, ¾e jo, a já fotím skoro k uzoufání prázdné sítì. Tihle rybáøi nejsou profesionálové. To by umøeli hlady. Jsou ti, co loví jen pro zábavu. A teï tu stojíme vedle sebe jako spiklenci a kýváme hlavami jako ¾e dobrý, ¾e ryby jsou a ¾e je to fajn…

 

 

Slunce u¾ vyšplhalo nad obzor celé. Kdybych to teï a tady nevidìl, nazval bych ten svítací obraz kýèem. Ale kýè to není. Kýèe tvoøí lidé. Ne pøíroda. Dvì holky z našeho zájezdu vybìhly sbírat mušlièky. Co chvíli se sehnou, co chvíli odhodí nehezkou mušli zpìt do moøe a pak popojdou dál. Té jedné holce je asi sedmdesát a té druhé dvacet pìt. Ale obì jsou holky. Ta mladší je maminkou našeho zájezdového benjamínka a ta druhá je jedna ze dvou babièkovských sester. Pro mì je to krása, kdy¾ si sedmdesátileté setry spolu vyjedou na zájezd do Itálie. Je to krásné, kdy¾ si s sebou vezmeme toho svého pìtiletého kluka. No a pak u¾ se celé veliké a zlaté slunce paprsky dotkne písku pobøe¾í a je èas na snídani. Dnes jedeme do Pompejí a na Vesuv. A já u¾ skonèím ten mùj ranní zá¾itek. Asi sem do cestování a Itálie moc nepatøí. Ale neza¾ijete èasto jako suchozemec svítání na bøehu moøe. A navíc neplánovanì. Pouhým soubìhem rùzných náhod, které vám ¾ivot pøinese. Ale teï u¾ se jdu oholit, vzít si èisté pono¾ky a jedu se podívat do Pompejí. Abych vìdìl, do èeho v budoucnu pùjdu. Jedeme do nejznámìjšího mìsta mrtvých. Pelhøimov, Nymburk nebo Pompeje? No uznejte, pøece neumøu ve špinavých pono¾kách a neoholený. To bych tu potupu urèitì nepøe¾il…

 

Jiøí Suchánek

 

Další èlánky autora:
V kopcích
V Ráji
Kdy¾ v Ráji pršelo
Nenapravitelná arogance èasu
Na Babì
Proè píšu
Na Príglu
Podobenství o vìtru
Svìtlo v oèích
Tenkrát o vánocích
Slabost a síla hradù
Vr¾ou mi boty
Povodeò
Jen tak si le¾ím v poli
Za poledního ¾áru
Na Strahovì
Osamìlost pøespolního bì¾ce
 
 
Toskánsko
Toskánsko - 1
Toskánsko - 2
Toskánsko - 3
Toskánsko - 4
Toskánsko - 5
Toskánsko - 6
Toskánsko - 7
Toskánsko - 8
 
Cesta do Øíma a Neapole
Cesta do Øíma - 1
Cesta do Øíma - 2
Cesta do Øíma - 3
Cesta do Øíma - 4
Cesta do Øíma - 5
Cesta do Øíma - 6
 
Stvoøitelé èasu - 1
Stvoøitelé èasu - 2
Stvoøitelé èasu - 3


Komentáøe
Poslední komentáø: 19.07.2009  11:04
 Datum
Jméno
Téma
 19.07.  11:04 jisuch53
 18.07.  17:30 LIA
 18.07.  11:49 kvìta díky
 18.07.  11:04 Vesuvanka a je¹tì...
 18.07.  11:01 Vesuvanka díky :-)))
 18.07.  10:01 Dùchodka :-))
 18.07.  08:48 Mila
 18.07.  06:53 Bobo :-)))